Červen 2014

17- Špatný konec bludiště

30. června 2014 v 23:56 Vládce živlů
,,To bludiste musi nekde koncit!'', zlobil se Vladce. Polozil ruce na zem, ale at se pokousel o cokoliv, nevyslo to. Sirenita se pokousela neco rozlustit z kouzelne mapy, ktera se omotala kolem blesku. Ani kouzelne vetry ji nepomohly. Jakoby byli jejich schopnosti utlumene. A aby toho nebylo malo, zacal se bludistem nest zly smich.
,,Najde nas. Nema to smysl. Nikdy se z toho bludiste nedostaneme.", zacal sizoufat Vladce. Sirenita stale verila, ze najdou cestu ven. Musi. Ac ji vladnouci vetry nepomohly, stale je citila v sobe, ve svem nitru. Bourily se tam veskerou svou silou. Neco se ji tim pokousely naznacit. Vladce se znovu pokousel nejak vyuzit svou moc. Sedla si unavene na zem. Kdyz vytahovala vodu, padl ji zrak na maly bily kvitek. Nadejne ho sevrela v dlani. Zeme pod jejima nohama se zachvela. Najednou vedela, kudy se vydat. Smich ustal. Nejspise vytusil ze s deje neco spatne. Sirenita si toho nvsimala. Sla jako v tranzu bludistem. Ani se nepodivala, zda ji nasleduje. Po chvili dosly ke stromu, kterym se sem dostala. Zeme naposledy zaburacela. Strom se otevrel a mohly projit zpatky. Za nimi se ozval vykrik. Nikdo si toho ale nevsimal. Venku je cekalo velke prekvapeni. Az po kolena vzely v zaveji snehu. Jakoby nekdo odemkl skrinku, vytryskly z ni vsechny vetry. Chvili se kolem nich tocily, jako by si uzivaly svobody.
,,Jsme venku! Ty jsi to dokazala!", jasal Vladce. Sirenita se naneho podivala. Jeste pred chvili vypadal, ze neudela ani krok a ted delal andelicky ve snehu. Znovu se na i usmal.

,,Musim ti neco vratit. Ted uz ho potrebovat nebudu.", pravil a oslal k ni zpatky vitr sily.

,,Neco mi dluzis. Nemyslis?", zeptala se ho ostre. Jeho usmev povadl. Pomalu prikyvl.

,,Pojdme nekam do tepla. Tam ti vse vypovim.", odpovedel, nez je prenesl k nejakemu domku.

,,Spatna volba.", ozval se skrabave cizi hlas. Nez se stacila otocit, byli v domku. Ovsem ona byla uvazana k zidly a Vladce lezel nejspise v bezvedomi na podlaze. Chtela se k nemu dostat, ale byla privazana moc pevne.
,,Je v poradku. Jen jsem ti chtel take odpovedet na nejake otazky. Ovsem, rad bych to nejvetsi tajemstvi rekl ja sam, ale nejsem takovy nicema.", ozval se za ni ledovy hlas.

16-Zmatený útěk

30. června 2014 v 23:11 Vládce živlů
Uviděla tam všechny možné mučící nástroje, ale i obvazy a misky s bylinkama. Co se to tu děje? Přemítala Sirenita v duchu. Otřeseně vyšla z místnosti. Jako další zkusila ty vpravo. V další části byla tma. Počkat! Úplná tma nebyla. V rohu stála malá svíčka a nad ní nezapálená louče. Vzala svíčku, aby prosvětlila místnost. V dalším okamžiku si přála, aby to neudělala a přitom byla ráda, že to udělala. Naproti ní totiž stál Vládce živlů. Vlastně nestál. Spíše visel. Byl pověšen za ruce tak vysoko, že nedosáhl na zem. Hlavu měl svěšenou dolů. Jeho dlouhé stříbřité vlasy mu halily tvář. Byl do půlky těla nahý. Nepochybně proto, aby ho onen ''Mučitel'' mohl týrat ještě víc. A přece měl kolem hrudi ve výšce srdce omotaný obvaz. To Sirenitu celkem překvapilo. Zbytek těla měl posetý jizvami a čerstvými ránami. Přistoupila k němu blíž, aby mohla shlédnout veškerá zranění. Jakoby ucítil její přítomnost, zvedl prudce hlavu. Chvíli na ni mžoural, jakoby ji nemohl poznat. Po chvíli se jeho oči rozšířily úlekem.
,,Sirenito? Jsi to ty?", zeptal se rozechvěle.
,,Ano. Zvládla jsem to. Našla jsem tě a teď tě odvedu.", povzbudila ho dívka.
,,To nejde. Okovy jsou z magické oceli. Tu nic nerozsekne."
,,Vsadím se, že ano."
Poodešla kousek stranou. Opatrne vytáhla dvě vrhací hvězdice. V mysli si představila jak protínají okovy ale ruku neporaní. S touhle myšlenkou je vrhla. Hvězdy udělaly ve vzduchu oblouk. Jakmile narazily do okovů, ty se s rachotem rozpadly a hvězdy zmizela. Vladce se doslova zhroutil na zem, jak byl zesláblý. Sirenita vytáhla z batohu vodu. Něco ji přitom napadlo. V duchu přivolala Vítr síly. Když ucítila jeho posilující přítomnost, požádala ho, aby se přesunul k Vládci a pomohl mu. Ještě jednou ji poslal posilující energii, než splnil její prosbu. Kolem Vládce se rozvlnilo malé tornádo. Okamžik nato zmizelo. Vládce ale vstal a děkovně ji objal.
,,Musíme zmizet. Rychle, než se vratí.", zašeptal jí do ucha. Prikývla.
Chtely projit stejnou cestou, avsak dvere zmizely. Misto nich se objevily dvoje nove. Vzaly to temi napravo. V nasledujici mistnosti nebylo nic jineho nez dalsi troje dvere. Zkusily to zase v pravo. Ale nasledujici mistnost jin zase ukazala jen dvere. Bylo to jako bloudit labyrintem. Kazda dalsi mistnost nenabydla nic jineho nez dalsi dvere. Bylo to beznadejne.

15-Kam zmizel Vládce?

30. června 2014 v 22:23 Vládce živlů
Tak dobře. Už měla všechny dary nebeských mocností. Jenže.... co dál? Kde hledat? Sirenita si začala natáčet pramínek vlasů na prst. Kudy teď? Podívala se na svou mapu. Ukazovala jí cestu k jezírku. Proč? Sirenita se podívala na sebe a yměnila názor. Menší koupel by se jí hodila. Nohy měla pořezané. Oblečení na sobě mělo vrstvu zaschlého bahna, které se sice loupalo ale zapáchalo. Vydala s tedy k němu. Jezero bylo křišťálově čisté. Byla ho skoro škoda zašpinit. Přesto to bylo nutné. Takhle nemohla mezi lidi. U jezírka rostlo nějaké křoví, které použila jako úschovnu svých věcí. Voda byla sice ledová ale stále to bylo lepší než chodit jako bahnité strašidlo. Poškrábané nohy pálily a štípaly. Vylezla na chvíli z vody, aby si mohla odložit své vyprané věci. Rozházela je na malou pláž aby proschly. Potom se vrátila do vody, opláchnout nohy. Jakmile si byla jistá, že ve škrábancích není ani kapička bahna, vyšla z vody ven, lehnout si na deku. Měla štěstí. Dneska se sluníčko rozhodlo, že bude hrát jako kamínka. Díky tomu mohla za chvíli pokračovat v cestě. Láhev na vodu měla konečně zase plnou. Teď ji zase začala trápit jedna zásadní otázka. Kde je schovaný Vládce živlů. Kouzelná mapa mlčela. Ale počkat! Blesk se otočil. Teď mířil na druhou stranu jezera. Sirenita zajásala. Blesk by ji mohl pomoci. Pokud se vydá směrem, který ji ukazoval, mohla by ho najít. Sirenitou proběhla vlna velké naděje. Svět mohl být zachráněn! Z nebližšího keře, který chránil její věci utrhla velkou, hustou větev. Hodila ji na vodu a opatrně na ni položila batoh. Větev se mírně ponořila, ale věci zůstaly v suchu. Znovu tedy vešla do jezera. Tentokrát aby ho přeplavala. Na druhé straně se blesk ale neotočil. Sirenita se rozhlédla kolem. Nemohla být na místě. A pokud by šla rovně, narazila by do stromu. Obešla strom s cílem někde v dáli. Jenže blesk se otočil. Směřoval zpátky. Tudíž musela ke stromu. Ve větvích ale nic neviděla. Vyčerpaně se opřela o strom. Nepřítomně si prohrábla vlasy se stříbřitým pramínkem. Rychle s rukou ucukla. Vlasy jí daly ránu. Když se teď podívala na nebe, uviděla nad sebou černý mrak. Blesk na ruce začal zářit. Teď tomu konečně rozuměla. Vztáhla ruku k jednomu z mnoha malých pramínků. Sevřela v nich jeden vlas a prudce škubla. V okamžiku, kdy jí vlas sklouzl do dlaně se zablesklo a blesk vystřelil ke stromu. Vůbec do něj ale nenarazil. Projel skrz. Strom zprůhledněl a uprostřed něj se objevil průchod. Sirenita na nic nečekala. Okamžitě proběhla vzniklým otvorem. Ocitla se v malé místnosti. Připadala si jako Alenka z říše divů. Místnost byla nepříjemně cítit po hnijícím dřevě. Ostražitě se rozhlédla kolem. Nikde nikdo. Co teď? Na pravo byli dveře. Potichu k nim došla. Žádný zvuk neslyšela. Prudce otevřela dveře. Tam byla další místnost. Byli tam troje dveře. Zvolila zlatou střední cestu. Dveře ji zavedly přímo do skladu.

14-Bouřná louka

30. června 2014 v 22:00 Vládce živlů
Uprostred louky stal nejaky vysoky sloup. Sirenita byla zvedava. Trava ji sahala az po kolena. Nejenze byla vysoka, byla take ostra jako ziletky. Rezala ji obleceni i odhalenou kuzi. Kazde steblo na kterem ulpela byt jen nepatrna kapicka jeji krve se zbarvilo do ruda. Nez dosla ke sloupu, nechala za sebou rudou cesticku. Nevšímala si toho. Na sloupu bylo něco vytesáno starým písmem. Něco jí připomínalo. Jen si nemohla vzpomenout co. Na sloupku bylo napsáno:
Sirenita prsten objížděla vytesané runy. Uprostřed si vzpomněla. Vzala kousek látky, který uřízla z deky. Pokapala ho vodou. Tím vyčistila písmo od mechu a dalších nečistot. Čisté runy zazářily. Teď je Sirenita viděla lépe. V duchu si runy pomalu překládala. Bylo to varování. A nevypadalo to pro ni dobře. Překlad varování zněl: Varuj se poskvrnění této louky. Kdo znesvětí listy bouře, ten zaplatí krví i životem.
Jakmile to vyslovila, nebe se zatáhlo černými mraky. Začalo hustě pršet. V dálce zahřmělo. Sirenita zděšeně odstoupila od sloupu. Zableklo se. Velký blesk uhodil do sloupu a sjel po něm.
,,Kdo znečistil mé rostliny?", ozval se hřmotný hlas, doprovázený dalšími blesky.
,,Já, ctihodný Blesku. Jsem kněžka Sirenita, dcera Irisy.", pravila nebojácně.
,,Jsi odvážná. Přesto tě to neochrání od mého trestu!", zazněl znovu rozzlobený hlas. Z nebes vyšlehl blesk. Sirenita uskočila. Mířil k ní další. Teď už uskočit nestihla. Blesk se ale odrazil od nějakého štítu, jenž jí obklopoval. Z výšin se ozval zuřivý výkřik. Z nebe se snesly tři blesky, které se spojily v jeden obrovský. I ten se ale roztříštil o neviditelný štít. Avšak síla nárazu Sirenitu odhodila několik metrů do trávy. Z batohu jí vypadlo pírko strážce země. To se vzneslo a zamířilo před ní.
,,Smaragdové pírko! Proto tě nemohu zasáhnout. Řekni devče, ty hledáš Vládce živlů?", ozval se překvapeně hlas.
,,Ano. Chci ho zachránit. Mám už čtyři dary nebeských mocností. Prosím, pomoz mi."
,,Dobře. Příroda už musí být usměrněna. Neboj se a nebojuj.", varoval ji hlas. Po jeho slovech ji zasáhl maličký blesk. Bolelo to. Měla pocit, že ji to spálí. Pak bolest pominula. V dlouhých vlasech měla třpytivě modrobílé pramínky a nad kouzelnou mapou vytetovaný blesk.
,,Dal jsem ti sílu přivolat mé blesky. Teď běž. Jdi tou krvavou cestou a už se nevracej. Jakmile opustíš les, zapomeneš na toto místo. Sbohem, velekněžko.", loučil se hlas. Jakmile odešla stejnou cestou, listy se vrátily ke své uschlé barvě. Cestou jí ale vrtalo hlavou, proč jí řekl velekněžko.

13-Hledání louky

30. června 2014 v 21:41 Vládce živlů
At se ptala koho chtela, nikdo nic nevidel ani neslysel. Bourna louka jakoby nikdy neexistovala. Sirenita vedela, ze ji srdce radi jit na jih, tamse ji ale moc nechtelo. Tim smerem by se totiz vratila zpatky na akademii. Nakonec si po dvou dnch marneho hledani povzdechla. Obratila se a porazenecky mirila zpet. Trvalo ni to necelych deset dni sviznejsi chuzi. Jenze kdyz mela akademii temer na dohleed, zmenilo se jeni nutkani. Ted ji to tahlo do lesa. Sirenita se zacinala bat. Nenavidela ten pocit. Rozhodne se ji nelibilo, ze nebyla vedena necim hmatatelnym. Najednou zaslechla utrpne zavyti, ktere se ke konci menilo spise na knuceni. Kdyz to uslysela, naskocila ji husi kuze. Zavyti se ozvalo znova. Prichazelo to od mocalu. Sirenita tam okamzite bezela. Presne jak se obavala. V mocalu byl uviznuty vlk. Jak se snazil vyhrabat, zpadl tam az po krk. Kdyz ji uvidel, uprel na ni smutne sve oci a zaknucel.
,,Klid hochu. Pomohu ti. Jen bud pekne v klidu.", tisila ho laskavym hlasem.
Vlk se prestal snazit vyhrabat jako by ji rozumel. Misto toho zasal mirne piskat. Sirenita se rozhledla kolem. Kolem jednoho stromu se ovijela nejaka liana. Odmotala ji od stromu a pripevnila k pasu. Ikdyz to brala jako cire zoufalstvi, nemohla ho tam nechat. Zacala se k nemu brodit mocalem. Vlk ji nadejne sledoval. Prestal dokonce i piskat. Zahrabana az po pas k nemu konecne dospela. Nahmatala v bahnu jeho predni nohy. Udelala jeste krok. Nahmatala vlkovo bricho. Chytla ho a tahla s nim sikmo vzhuru. Bahno pod ni zabublala. Propadla se o znacny kus dolu. Jeste trochu vys vytahla uvezneneho vlka. Byl po kolena nahore. Zacal plavat k brehu. Sirenita se otocila a pomoci liany se pritahovala k pevne zemi. Cestou nekdy jeste pozvedla vlka. Byla jen kousek od brehu kduz uslysela zapraskani. Liana to nevydrzela a praskla. A batoh nechala na brehu.
,,Zeme prosim pomoz! Vodo, nenech me tu prosim zahynout!" Volala zoufala Sirenita.
Najednou mela pocit ze stoji na pevne zemi. Vysla na breh, jako y vychazela z jezera. Sebou tahla i vlka. Ten se na brehu oklepal a svalil se unavene u jejiho batohu. Kdyz si oba oddechly, rozbehl se vlk pryc. Sirenita se podvědomě rozběhla za vlkem. Vedl ji takhle cele dva dny. Dovedl ji k velke louce. Rostla na ni tlusta, sucha trava.
Vlk se na ni podival stylem, ,,Tak jsi tady." Potom zmizel do lesa.

12-Otázky a odpovědi

26. června 2014 v 0:16 Vládce živlů
Před vchodem na ni stále čekal. Když uviděl, že má v ruce větvičku Cirisimntu, velmi se zaradoval. Jako vítr letěl zpátky ke své hoře. Tam sirenita větvičku opatrně zasadila. Když byla dobře usazena, začala vemli rychle růst. Obtočila uschlý kmen jako liána. Nerostla ale jen do délky ale i do šíře. Nakonec byl z té malé větvičky statný, mladý strom, obtáčející ten starý uschlý. Čím déle se na něj Sirenita dívala, tím více měla pocit, že končí nějaké staré období a začíná nové, stejně jako tyto dva stromy.
,,Máš pravdu. Začíná nová éra. V ní budeme zapomenuti. Ale přesto budeme žít. V legendách a příbězích nás vždy najdete.", potvrdil její myšlenky jestřáb.
,,Ale proč?", byla zmatená Sirenita.
,,Vždy musí něco skončit, aby to druhé mohla začít. Stejně jako musí něco umřít, aby se mohlo další narodit. Takovýje řád všemocného vesmíru."
,,Slíbil jsi mi nějaké odpovědi. Mám spoustu otázek. S kterou ale začít opět nevím. Ty ale ve mně čteš jako v otevřené knize. Hádám tedy, že mezi nimi nemusím ani moc začínat."
,,Něco ti zodpovědět mohu. Ptáš se proč ty? Byl to osud. A pomohlo tomu i jiné hledisko, které ti ale nemohu zodpovědět. Nejsem na to ten pravý. Přžemýšlíš kam tě zavede cesta dál. Povím ti, že dar větru už máš. Ten nepotřebuješ."
,,Cože? To rozhodně nechápu."
,,A co osm vládnoucích větrů? Ten dar jsi dostala již pře svou výpravou. Obrázek v knize ti ukázal ženu s okem.To je starý symbol kněžek Větrů. Takže ti zbývá jen blesk. Mapa ti teď nepomůže. Místo odpočinku tohoto elementu bylo zapomenuto. Víme ho jen my, strážci. Hledej Bouřnou louku. Snad tam ještě přebývá."
,,Ale kde leží?"
,,Zeptej se svého srdce. Je dobrým rádcem. Na této cestě ho poslouchej víc než rozum. Bude ti radit správnou a lehkou cestu. Více ti poradit nemohu."
,,Neodpověděl jsi mi ale na ty nejdůležitější otázky."
,,Vím. Ikdyž téměř na všechny znám odpověd. Musím opakovat, že nejsem ten, kdo by je měl zodpovědět."
,,Ale když ne ty, tak kdo?"
,,Počkej na ten správný čas. Nalezneš své odpovědi. Musíš být ale trpělivá. Teď tě odnesu na druhou stranu svých hor. Pak musíš pokračovat sama."
Sirenita si povzdechla. Nejdříve ji slíbí odpovědi, pak je zase tajemný. Alespoň, že ji přenese přes bažiny. To jí ulehčí alespoň dva až tři dny pochodu. Na konci hor jí vysadil. Lehce se mu uklonila. Sehnal hlavu na oplátky a odletěl. Za ním spadlo jedno menší smaragdové pírko. Sirenita si ho zastrčila do batůžku na památku. Pak se otočila a šla hledat blesk.

11-Květ starodávného stromu

25. června 2014 v 22:25 Vládce živlů
Sirenita se cítila volná. Kouzlo bažiny už nad ní nemělo žádnou moc. Vítr síly a odvahy v ní bouřily. Pomalu je utišila. Když přestaly vát úplně, pocítila znovu bezmoc a zoufalství, jak se jí plíží myslí. Povolala je tedy znovu, ale nechala je jen mírně povlávat, aby jí uchránily před bažinou. Urvala z nedalekého uschlého keře silnou větev. Tu používala jako slepeckou hůl. Zkoušela s ní půdu, než na ní stoupla. Šla pomalu a cesta byla dlouhá. Když byla unavená tak, že nemohla dál, sedla si na cestu. Dopřála si jen krátký odpočinek. Nevědomky jí totiž poháněl strach a nedostatek času. Třetího dne vyčerpávajícího pochodu stanula pod horou. Kromě nejvyšších vrcholků byli pokryty kluzkým mechem. Jedno šlápnutí a mohly jste se klouzat až do hlubin zdejších bažin. Zase šplhání. Už začínala ty hory skoro nenávidět. Chvíli si v sedě odpočinula než se odhodlala pomalu šplhat nahoru. A zase ji nakrátko opustilo štěstí. Kámen pod nohou se jí oddrolil a šlápla v marném pokusu se zachytit na kluzký mech.
Začala přivolávat svých osm větrů, protože si myslela, že by ji mohly zachránit. Než zvládla zavolat všechny, ozval se z nebe hlasitý hvizd. Kousek nad bahnitou zemí přistála na hřbetě velkého orla. Sytě smaragdová vířila všude kolem ní. Když se přetočila, zjistila, že leží mezi křídly velkého jestřába. Zanesl ji vysoko na skalní plošinu. Tam seskočila na zem. Jestřáb přistál kousek od ní. Naklonil hlavu na stranu a prohlížel si jí od paty až po poslední koneček vlasů.
,,Vítej kněžko. Doslech jsem se o tvé cestě. Už dlouho jsem tě očekával.'', pravil jemný hlas od jestřába.
,,Jsem ráda, že jsem došla až k tobě. Pokud ale víš o mém poslání, určitě mi pomůžeš.",pravila nadějně Sirenita.
,,Bohužel to není tak snadné. Pokud pohlédneš víš za mne, nalezneš tam uschlý strom. Potřebuji Cirisimntu, květ onoho Starodávného stromu. Ano, existuje ještě jeden. Je ale hluboko v jeskyních těchto hor, ale já tam nemohu. Pokud mi přineseš jeho květ, pomohu ti. A nejen to. Protože jsem spojený s elementem země, mohu ti zodpovědět některé z tvých otázek. Teď ale na mne znovu nasedni. Zanesu tě ke vchodu do hory, kde Straodávný strom roste. Najít ho ale v jeskyním bludišti musíš sama.", ozvalo se smutné vysvětlení od jestřába.
Sirenita vyšplhala mezi jeho křídla. Zanesl ji k nejvyšší hoře zrádného pohoří. Tam seskočila a pokračovala dál do temného bludiště. Myslela si, že jí mapa pomůže. Odmítala se ale ukázat. Byla tedy odsouzena k bloudění. Napadlo jí přivolat Vítr moudrosti. Ale ať se snažila jak chtěla, nešlo to. Něco ji blokovalo. Byla odkázána jen na sebe.
,,Střídavě rovně a doprava", ozval se neznámý hlas v její hlavě. Navzdory nutkání udělala skoro opak. Šla sice rovně ale zatáčela doleva. K jejímu štěstí došla až na malou mýtinku. Uprostřed se blýskal strom se zářivě rudými květy. Barvy byli tak jasné, že přímo zářily. Podvědomě uřízla svou dýkou malou větvičku s několika květy. Strom zhasl. Než ale stačila cokoliv udělat, znovu se rozzářil. na místě řežu vyrost jediný bílý lístek mezi zelenými. A větvička v její ruce měla malé kořínky. Když se otočila zpátky, ucítila za sebou přítomnost všech větrů Rychle se otočila. Bílý kvítek odpadl na zem.
,,Dokud budeš mít můj kvítek, země ti vždy pomůže.", ozval se hlas Starodávného stromu. Sirenita ho jemně uchopila do dlaní, než utekla zpátky za strážcem země.