Květen 2014

10-Studánky a hledání Země

19. května 2014 v 12:53 Vládce živlů
První studánka byla hned vedle ní. Spát se jí už nechtělo, tak se dala rovnou do díla. Byla plná listí a bahna. Sirenita si z toho nic nedělala. Na dně nahmatana kamenný podklad. Když bylo bahno pryč, voda se rozzářila bílými kameny. Jeden malý byl černý. Vyzvedla ho ze dna a vzala sebou, k další části úkolu. Každá studánka byla ještě trochu víc špinavějši, než ta předešlá. Vždy ale na dně našla černý kamínek. Už se smrákalo, když došla k té poslední. Láhev na vodu byla prázdná a ona měla žízeň, že by vypila celé jezero. Přesto se vílí vody nenapila. Měsíc byl vysoko. Odhadovala tak chvíli před půlnocí. Studánka ale stále nebyla úplně čistá. Na kamenech zbývala ještě tenká vrstva bahna. Sirenitě začaly téct slzy zoufalství. Utřela je rukou a čistila. Nechtěla to vzdát. Je přece tak blízko! V dálce uslyšela smích. Ne! Ještě kousek! Posledních pár kamínků!
,,Je čas, kněžko.'', uslyšela za sebou hlasy.
Poslední kamínek! Ještě ten černý. Na ramenou ucítila ruku.
,,Přestaň čistit. Zvládla jsi to. Prošla jsi naší zkouškou.", pravila jedna z nich.
,,Děkujeme ti. Vody jsou čisté a září radostí.", podotkla druhá.
,,Černé kamínky se proměnily v hvězdy. Můžeš s nimi házet, jako se svým nožem. Tyto ale nikdy neminou svůj cíl. Dávej ale pozor, koho chceš zasáhnout. Některé věci nemusí být takové, jaké se zdají.", pravila další. Uklonily se Sirenitě. Uklonila se také. Když vzhlédla, už tam nebyli. Jen na nebi zářilo seskupení sedmi hvězd ve tvaru kapky vody. Pak si nic nepamatovala. Usnula uklidňujícím spánkem. Probudila se dalšího dne. Podle postavení Slunce odhadla, že je tak něco po poledni. Rozhodla se, že si dnes odpočine. Při procházce lesem našla jabloň. Několik jich sebrala a zabalila na cestu do batohu. Ke konci dne se ze zvědavosti podívala na mapu. Bažinaté hory. Místo, kde by jste rozhodně nechtěly strávit volný víkend.
,,Nejde o nic menšího než záchranu světa.", povzdechla si Sirenita než usnula pod jabloní.
Třetí den se probudila odpočatá. Cesta byla dlouhá. Celých čtrnáct dní trvalo, než došla k úpati hor. Majestátně se tyčily do výšek, jakoby se ji vysmívaly. Pomalu si začala všímat změn počasí. Bylo léto a začínalo sněžit. Sirenita si začala přát, aby se nic takového nestalo. Celá tahle honba za dary nebeských mocností začala tou zkouškou kněžky. Proč vůbec chodila na tu akademii? Mohla teď sedět doma za pecí a poslouchat příběhy starých babiček. A proč zrovna ona? Sirenita se začala propadat do zoufalství. Jako nejlepší nápad jí připadalo skočit do bažin a skončit to. Nebo by si mohla lehnout na zem a počkat až ji sníh zasype. Takové bylo kouzlo hor. Každý se tu propadal do sebelítosti a beznaděje. Ale zachránil ji Vítr síly a odvahy. Ikdyž je nepovolala, prostoupily ji. Naplnily ji svou mocí a zahnaly kouzlo hor pryč.

9-Slunce a Hvězdy

16. května 2014 v 21:35 Vládce živlů
Sirenita se přes noc utábořila vedle skryté studánky, kterou jí ukázala mapa. Druhého dne se rozhodla znovu vystoupat na vrchol. Tentokrát si dávala větší pozor. I samo Slunce, jako by jí napovídalo. Ke konci dne stanula unavená na vrcholu. Paprsek Slunce zasvítil do kráteru. Sopečný kámen se rozpálil. Ze vzniklé lávy a záře Slunce se zrodil kůň. Posel Slunce.
,,Čeho si žádáš, kněžko?", zeptal se posel.
,,Chtěla bych vědět, jak bych mohla osvobodit Vládce živlů!?", odpověděla, nedabajíc na oslovení kněžky.
,,Víme o jeho uvěznění. Zatím přírodu z plných sil snažíme zkrotit. Vládce musí být co nejdříve propuštěn. A jen ty mu můžeš pomoci."
,,Ale jak?"
,,Musíš získat všechny dary nebeských mocností. Já zastupuji Slunce. Dám ti svou podkovu. Dávej pozor. Pokud na ni spočine byť jen maličký paprsek Slunce, rozpálí se a vše v jejím nejbližším okolí shoří, ať je to cokoliv. Šťastné pořízení. A nepij vílí vodu. Sbohem.", pravil kůň a zmizel. Na jeho místě zůstala podkova. Zářila jasnou oranžovou avšak na dotek byla chladná jako led. Okamžitě ji zabalila do deky, aby se nedostala ke Slunci. Z posledních sil sestoupila dolů ke svému tábořišti. Vyčerpaně se svalila na trávu a usnula. Ze spánku jí brzy probudil smích. Když otevřela oči, zjistila, že kolem ní krouží sedm víl. Zářila bledým světlem. Oblečený byli do stříbrných šatů. Vypadaly jako šité z měsíčních papsků, vyšívané kapkami vody. Modré vlasy padaly téměř na zem. Na konci se vlnily. Sirenitě připomínaly vodopád.
,,Co si nás tak prohlížíš? Nikdy jsi ještě neviděla víli?'', ptala se první.
,,Víli ano, ale ne ty hvězdné.",odpověděla za ni druhá.
,,Pravda, sestry. Nás ještě neviděla.'', řekla třetí.
,,Také je to dlouho, co jsme se někomu zjevily.'', potvrdila čtvrtá.
,,Tiše, sestry. To dítě je z nás zmatené. Cítím, že se chce na něco zeptat.'', ztišila všechny pátá.
,,Prosím, pomozte mi osvobodit Vládce živlů.", prosila je Sirenita.
,,To není tak lehké. Náš dar si musíš zasloužit.",pravila šestá.
,,Zítra je úplněk. Pokud zvládneš do půlnoci vyčistit všech sedm vílích studánek v tomto lese, pomůžeme ti.", pravila poslední víla. Po těch slovech všechny odešly.
,,Kouzelná mapo, prosím pomoz. Kde mám hledat ty studánky?'', zeptala se zoufale. Mapa ji nezklamala. Ukázala jí les a vyznačila ona tajná místa.

8-Začátek hledání

16. května 2014 v 18:22 Vládce živlů
Další noc se Sirenitě o Vládci nezdálo. Nevěděla ani proč, ale začala se o něj strachovat. Přece jenom, věděl o její matce. A nejspíše znal důvod, proč si ji vybralo všech osm větrů.
Podívala se zase na svou dlaň. Mapa tam stále byla, viditelná jen jejím očím. Co ovšem ona záhadná mapa ukazovala, netušila. Nic ji ani vzdáleně nepřipomínala. Rozhodla se tedy dojít zpátky do knihovny. Třeba ji tam něco napadne. Nebo najde nějaký ukazatel. Ovšem po návštěvě knihovny a její tajné části nebyla o nic moudřejší. Spíše se jí chtělo strašně spát.
,,Sirenito?", ozval se slabý hlas v její hlavě. Ta ho hned poznala.
,,Ano?", pravila v myšlenkách. Nevěděla přesně jestli ji uslyší, ale rozhodně nechtěla vypadat jako nějaký blázen.
,,Začátek hledání ti může na spoustu tvých otázek odpovědět."
,,Co tím myslíš?", ptala se zmateně. Odpověd už ale nepřišla.
Čím dál tím zmatěnější a unavenější ze všech těch otázek odešla spát. Avšak druhý den jí začala dávat jeho slova smysl. Natajno si zbalila do batůžku láhev s vodou, menší chleba a pár jablek. Po dlouhém rozhodování přidala i svou malou dýku. Proklouzla hlavní branou a utíkala pryč. Když se podívala na svou dlaň, zastavila se překvapením. Mapa se změnila. Nyní ukazovala úpatí sopky. Naštěstí byla už vyhaslá. Rychlejší chůzí tam bude za dva dny. V duchu poděkovala uvězněnému a Hisaře. Otočila se a vydala na cestu. Ke konci druhého dne přišla na další zvláštnost mapy.
Docházela jí voda. Nikde ale neviděla ani známku po nějakém potůčku nebo studánce. Nevědomky si začala třít ruku s mapou. Najednou se zarazila a podívala se na ni. V polovině mapy se svíjela modrá nitka a o kus dál červená tečka. Po chvilce došla na to, co to znamená. Mapa ji teď ukazovala cestu k vodě. Jakmile byla napita a láhev plná, znova se změnila na cestu k sopce. Sirenita potichu zajásala. Nemusí se už bát, že by zabloudila. Třetího dne, skoro před setměním stanula na úpatí sopky. Mapa se přesunula. Musela vylézt nahoru. Sirenita si povzdechla. Bezmyšlenkovitě začala lézt na vrchol. Asi tak v polovině se jí smekla noha a padala dolů. Už se loučila se životem, když uslyšela výkřik. Vítr ji podepřel. Pád bolel asi jako skok do peřin. V místě dopadu z ničeho nic vyrostl tlustý mech. Když chtěla poděkovat všem andělům, co při ní stály, zjevila se jí vize. Znovu stála před vězněm. Unaveně se na ni usmál.
,,Buď prosím opatrná.", pravil, než se zhroutil do bezvědomí v okovech. Vize skončila a nechala Sirenitu plačící lítostí.