Prosinec 2013

2-Kněžka Sirenita

19. prosince 2013 v 17:08 Vládce živlů
Uplynulo více jak dvacet let. Dnešek byl pro Sirenitu vyjímečný den. Měla narozeniny. Dnes jí už bude dvacet. Nejen tím byl ten den jedinečný. Konečně měla být povýšena na kněžku. Už od svých patnácti let snila o tomto dni. Tolik si přála, aby s ní byla její matka. Bohužel zemřela, když jí bylo sedm. Od té doby byla vychovávána v klášteře. Pořád čekala na svého otce. Když ještě nebyla na světě, odešel uklidnit přírodu. Už se nikdy nevrátil. Slíbil, že se o to aspoň pokusí. Sirenita chtěla věřit v jeho návrat. Rok za rokem to bylo těžší a těžší. Jediný co jí zbylo byla duha. Každý rok přesně v den jejích narozenin se objevila. Velká a zářící. Kapky mrholícího deště způsobily, že se blýskala jakoby byla poseta diamanty.
,,Siry, pojď. Už na tebe čekají.", ozvala se její kamarádka Aledhera.
,,Už jsem připravena, Al. Můžeme jít.", odpověděla Sirenita plna obav.
,,Ty se snad bojíš?! Sir, má to být tvůj vysněný den. Celé roky ses na to těšila!"
,,Já vím. Ale teď, když je to přede mnou je to jiný. Nevím co se bude dít, žádná kněžka o tom nemluví. Pořád kolem toho dělají takové tajnosti."
,,Neboj, Sir. Neznám nikoho jiného, kdo by to zvladl s takovou lehkostí než ty. Sirenita, kněžka osmi vládnoucích větrů. Vidíš, jak krásně to zní?"
Sirenita se zasmála. Aledhera dokázala obrátit všechny její starosti ve smích. Teď už se rozhodně nebála. Vlastně ani nevěděla proč se bála. Zvládne to. Není žádné ořezávátko.
Rozvážným krokem stoupala do te nejvyšší věže. Po cestě potkavála další kněžky. Každá se jí dotkla a zašeptala pár slov na povzbuzení. Ta nejvyšší čekala na vrcholu. Pod jejím dohledem měla zavolat vítr, tak jak ji to učily. Jeden z osmi si ji vybere jako svoji novou kněžku. Pak bude mít moc ho kdykoliv přivolat. Došla až na vrchol a uklonila se. Poté vystoupila na stupínek a začala přivolávat vítr. Nikdo ji ale nemohl připravit na to, co se mělo stát. Vítr přišel. Vlastně všechny. Vítr síly, odvahy, moudrosti, laskavosti, obětavosti, lásky, porozumění a trpělivosti. Opřely se o ni svou sílou. Naplnily ji. Sirenitě se zamotala hlava a omdlela. Poslední co cítila byl pád a přítomnost všech větrů.

1-Vládce

19. prosince 2013 v 15:46 Vládce živlů
Nikdo ho neznal. Nikdo nebyl jeho přítel ani nepřítel. Nebyl zlý ani hodný. Většina emocí mu byla cizí. Měl moc a nechlubil se jí. Mohl zničit svět a neudělal to. Byl vládce bez sloužících. Osamělý. Spravedlivý. Nesmrtelný. Žil v malé chatce daleko od jakékoliv civilizace. Lidé si o něm vykládaly legendy. Vládce živlů.
I stalo se jednoho dne, že se šel znovu podívat mezi lidstvo. Byl to jeho podivný zvyk. Jednou za pár století vyšel mezi ně, aby se dozvěděl, co se dělo nového. Ten den se ale stala chyba, která se nikdy neměla stát. Potkal jednu ženu. Zamiloval se. Byla krásná. Vysoká s dlouhými havraními vlasy. Ovšem nejvíc ho uchvátily její oči. Tmavě zelené jako dva smaragdy. Byla v nich vypsána laskavost a dobrota. Jmenovala se Irisa.
Strávil s ní pár dní. Nemohl jí říct, kdo je. To by nikdy nepochopila. Zalhal jí, že v minulosti ztratil paměť a nepamatuje si odkud je. Pochopila ho a na nic se nevyptávala. Zůstal s ní. Ve všem se jí snažil pomoct. Poprvé se cítil šťastný. Uběhlo několik měsíců. Když mu potom Irisa oznámila, že je těhotná, nemohl být šťastnější. Toto štěstí mělo bohužel trvat jen krátce.
Přírodu neměl kdo usměrnit. Začaly panovat krutá vedra. Pár dní nato je vystřídaly bouřky a krupobití. Téměř všechna úroda byla zničena. Lidé se bály hladu. Nikdo nevěděl co se děje. Jeden člověk to ale věděl. Bylo načase odejít. Znovu se musel stát osamělým Vládcem živlů. Nechtěl Irisu opouštět. Zvlášť když čekala jeho potomka. Nebylo ale zbytí. S ním jít naneštěstí nemohla.
Jednoho dne jí oznámil, že musí jít. Nechtěla ho pustit. Když jí vysvětlil, že dokáže zkrotit přírodu, nevěřila mu. Přes potoky slz a nářky, jenž mu trhaly srdce nakonec svolila. Prosila ho, aby se ale někdy vrátil. Slíbil že se o to pokusí. Po jeho odchodu deště ustaly. Promáčenou zem ozzářily paprsky slunce. Oblohu ozdobila veliká, jasná duha. Irisa podvědomě věděla, že září jen pro ni. Navzdory smutku co v ní sídlil se usmála.