Červen 2013

15-Šťastné shledání

30. června 2013 v 23:49 Řeč vlků
,,Jak dlouho si myslíš, že bude ještě spát?'', slyšela Černá ponožka hlas svého bratra.
,,Nevím. Potřebuje nabrat energii. To, co udělala, bylo pro ni hodně vyčerpávající. Nevěřil jsem, že je dovede povolat tak krátce po objevení svých sil.'', odpověděl mu Morn.
,,Co to vlastně bylo. Ti skoro průhlední vlci, co bojovaly se stíny?''
,,To byli Přízrační vlci. Duchové dávných vlčích bojovníků. Jejich povolání a věrnost vyžaduje hodně energie. Kdybys to zkoušel, vybralo by si to všechnu tvou energii a zemřel bys. Jen Princezna Vlčích síl....''
,,Je dokáže přivolat a nezemřít. Přesně tak to je.'', dopověděla Černá ponožka.
,,Jak se cítíš, princezno?'', zeptal se Morn.
,,Trochu ještě unavená ale jinak jsem v pořádku. Vědí to?'', strachovala se, sledujíc, jak Zlomené ouško odbíhá.
,,Ne. Ikdyž už něco tuší. Přece jen, máš stejné znamení jako jedno ztracené štěně.''
,,Medailon!'', vykřikla, vzpomenouc si, že ho Ulundo sebral.
,,Nikdo ho už nebude moct využít pro zlé účely. O to se postarám.'', odpověděla Kijtuso.
,,Zničíš ho?'', divila se vlčice.
,,Ne. Budu ho opatrovat s Mornem. Nikdo nesmí vědět, kde je. Až na nás.''
,,Nikomu to nikdy neřeknu.''
,,Ehm.... myslím že na tebe někdo čeká, princezno.'', usmál se Morn.
Kousek dál čekala celá smečka. V čele byla Bílá tlapka. Zdravá a silná. Černá ponožka se k ní pomalu vydala.
,,Děkuji vám, za záchranu mé smečky.'', pravila. Rezavý ocas přešel dopředu, aby překládal, když ho Morn zastavil.
,,Medailon byl zničen, ale znovu si všichni rozumíte. Už napořád.'', vysvětlovala Kijtuso.
,,Ach. Děkuji tedy i vám.'', poděkovala a mrkla na Bílá tlapka na Černou ponožku.
,,Neviděla jste někde štěně? Bílé s černou ponožkou, přesně jak máte vy.'', zeptalo se vlčice Zlomené ouško.
,,Viděla. Ovšem ne štěně, ale silnou vlčici. Princeznu Vlčích sil. Vítej doma, dceruško.'', zašeptala jejich matka poslední větu dojatě.
Černá ponožka se rozplakala štěstím. Rozběhla se aby objala matku i s bratrem. Pořád přemýšlela, jak jim to řekne. Jestli ji matka pozná. Teď byli veškeré pochybnosti pryč. Byla doma. Konečně.
Později všem převaprávěla s Morneho a Kijtusinou pomocí svůj příběh. Na oplátku se zase dozvěděla, co se stalo se Zlomeným ouškem. Když si to všechno povyprávěly a dostatečně poděkovaly Mornovy s Kijtuso, musely ti dva odejít. Černá ponožka šla kousek s nimi.
,,Kijtuso, mohu se tě na něco zeptat?'', byla zvědavá.
,,Chceš vědět, jestli jsem ten čaroděj, co vyrobil medailon a Morne ten vlk. Ano. Je to tak. Dříve si myslely, že veškerou moc mají muži. proto je v legendě čaroděj místo čarodějky. Teď se usíme rozloučit. Sbohem. Možná, se někdy ještě potkáme.'', zněla odpověď.
,, Sbohem. A nezapoměň na nás, ani na to, co se stalo. Toto je čistě ode mě.'', pravil Morn. Kijtuso se usmála, když se na černé přední tlapce Černé ponožky objevil jemný bílý náramek. V jeho středu byli objímající se vlci.
,,Děkuji. A sbohem.'', loučila se vlčice. Smutný Morne od ní ještě dostal pusu, než úplně zmizely.

14-Princezna Vlčích sil

30. června 2013 v 22:24 Řeč vlků
Černá ponožka a Ulundo začaly kroužit. Porovnávaly svoje síly. Pokoušely se odhalit slabiny toho druhého. Vrčely na sebe. Zkoušely nedokončenými úskoky ostražitost toho druhého. Napětí ve vzduchu by se dalo krájet.
Najednou Ulundo opravdu zaútočil. Chtěl Černou ponožku praštit po hlavě. Ta ale prokoukla jeho úmysl. Uskočila kousek stranou a škrábla ho do boku. Ulundo se překvapeně podíval na ránu. Zřejmě ji trochu podcenil. To ale nevadí, stejně vyhraje. Dřív, než mohla vlčice byť jen mrknout po ní skočil. Sekl ji do ramene a boku. Na oplátku skončil s kousnutím na přední noze. Znovu od sebe odkočily. Kroužily a snažily se popadnout dech.
,,Vzdáváš se?'', zavrčel na ni Ulundo.
,,Na to stejné bych se mohla zeptat tebe.'', zavrčela rovněž Černá ponožka.
Oba se na sebe vrhly. Postavily se na zadní a snažily se toho druhého co nejvíce zranit. Škrábaly se a kousaly. Po chvíli boje odhodil vlčici na zem ke kamenům. Černá ponožka se praštila o ten nejbližší. Vyčerpaně sledovala, jak se k ní vrávoravě blíží Ulundo. Snažila se vstát. Bojovat ještě. Tělo ji ale neposlouchala. Dokonce se i její Vlčí moc stáhla. Zůstala sama a bezmocná.
,,Připrav se zemřít!'', pravil údýchaně. Černá ponožka zavřela smířlivě oči, čekajíc na poslední úder. Ten ale nepřišel. Překvapeně otevřela oči. Před ní stál Morn. Bránil tak Ulundovi v cestě.
,,Kdo jsi?'', ptal se Ulundo, nepoznajíce Morna.
,,Jsem tvá minulost.'', zavrčel Morn temně odpověď.
,,Já se své minulosti nebojím.'', odvětil vlk. Po jeho boku se objevila armáda stínů. Kouřovitá těla výhružně syčela.
,,Počkej, Morne.Toto je můj boj. A jestli chce bojovat takhle, má to mít.'', pravila vlčice, nevšímajíc si udivených výrazů přítomných vlků, když ho oslovila jménem.
,,Jak chceš. Ale buď prosím opatrná, princezno.'', usmál se Morn, než poodešel stranou.
,,Princezna? To je k smíchu. Rozmáčknu tě jako blechu.'', smál se Ulundo.
,,Uvidíme.'', pravila Černá ponožka. Po jejím boku se zjevily Přízrační vlci. Byly to duchové vlčích bojovníků, povolaní princeznou Vlčích sil. Stíny se na ně vrhly. Neměly skoro žádnou šanci. Po každém prvním zásahu od Přízračných vlků se rozplynuly. Stínů ale přibývalo. Zdálo se, že se rojí jen tak z ničeho.
Vlčice začala být unavená. Předešlý boj a povolání duchů si vybralo svou daň. Podívala se na Ulunda. Ten vypadal ještě vyčerpaněji. Vložila do boje ještě více energie. Poslední stíny zmizely. Ulundo padl naprosto vyčerpaný na zem. Přízrační vlci se podívaly na svou princeznu. Ta přikývla. Uklonily se a zmizely společně s poraženým vlkem.
Smečka Bílé tlapky začala jásat, zatímco Vyhnanci utíkaly pryč. Černá ponožka padla vyčerpaně do bezvědomí.

13-Smečka Bílé tlapky

29. června 2013 v 21:12 Řeč vlků
Když se Černá ponožka vracela, uviděla něco, čemu odmítala uvěřit. Její přátelé tam ležely, nejspíše v bezvědomí. Byli obklopení cizími vlky. Jen jednoho z nich poznala. Ikdyž ho nikdy neviděla, nějaká její část věděla, kdo to je.
,,Ulundo. Co jsi udělal mým přátelům?'', zavrčela na něj.
,,Nic. Nic ve srovnání s tím, co se chystám udělat tvé rodině.'', odvětil podle.
,,Bílá smečka. Matka. Bratr.''
,,Ano. Přesně ti. Budou zničeni. Jen kvůli tomu medailonu.'', vyštěkl zlostně. Než se vlčice stačila vzpamatovat, někdo jí praštil do hlavy. Zatmělo se jí před očima. Poslední, co uviděla, byl zlostný výraz Ulunda.
..........
,,Černá ponožko? Dcerko? Jsi v pořádku?'', uslyšela známý hlas.
,,Mami?'', odpověděla překvapeně.
,,Ach, dítě moje. Máme málo času. Jako princezna máš nebývalou moc. Můžeš nás zachránit. Nás všechny.''
,,Před kým? Jak? A proč zrovna já?''
,,Před Ulundem. Zaprodal svou duši Temným silám, aby mohl ovládnout všechny smečky. K tomu ale potřebuje ten přívěšek. Bez něj nic nezmůže. A co se týče toho jak ho máš zničit a proč zrovna ty, tak na to ti nedokážu odpovědět.'', radil duch Bílé tlapky. Jakmile dopověděl, zmizel.
..............
Černá ponožka se probudila jako první. Morn vrtěl hlavou, jakoby se snažil odehnat mouchu. První co ucítila, byla prázdnota. Ulundo měl medailon! S tímto poznáním se dostavil i strach. Její smečka! Říkal, že je první na řadě.
,,Morne, pokus se vzbudit Kijtusu. Já běžím k mé smečce. Jestli budete chtít, přijďte za mnou.'', pravila ve spěchu. Než mohl Morn něco namítnout, byla pryč. Celé dva dny běžela, poháněna strachem.
Když se přiblížila na dohled, šokovaně zastavila. Vlci z její rodiny zkušeně bojovaly s útočníky. Uslyšela krátké hvízdnutí skoro zavytí. Její bratr se pokoušel společně s Rezavým vlkem uchránit její matku proti Ulundovi. Ten pohled v ní vyvolal hněv. Zaklonila hlavu a pronikavě zavyla. Ten zvuk zastavil skoro všechny boje. Dívaly se směrem k ní. Dravými skoky přeběhla k Ulundovi. Jediným máchnutím tlapy ho odtrhla od svého bratra.
,,Co si myslíš, že děláš?'', zavrčel na ni znechuceně.
,,Vyzívám tě na souboj. Zápas o všechno. Na život a na smrt. Jen my dva. Přijímáš?'', vyzvala ho vlčice.
,,Podepisuješ si rozsudek smrti.''
,,Mohla bych říci totéž.''
Vlci se rozdělily. Jedna strana patřila Vyhnancům. Proti nim čekala smečka, nepoznajíce vyspělou Černou ponožku.

12-Přívěšek

27. června 2013 v 15:42 Řeč vlků
,,Děkuji. Asi to byla chyba.'', usmála se unaveně Černá ponožka.
,,Víš, je lepší, když budeme s tebou, než tě tahat z problémů na poslední chvíli.'', vyhuboval ji Morn. Do jeho tónu hlasu se ale vmísila radost. Společně se tomu mírně zasmály. Když si Černá ponožka vzpomněla na ten hrozný smích nahoře, radost jí rychle přešla.
,,Něco nebo někdo nechce, abych vyšla do toho chrámu.'', svěřila se přátelům.
,,Tak na to bych se podíval.'', zavrčel Morn. Opřel se o skálu. Začal škrábat kámen. Hora se začala třást jako při zemětřesení. Najednou byl slyšet výkřik. Dole přistál tvor podobný kočce se svěšenými uši. Chtěl utéct ale Černá ponožka byla rychlejší a chytila ho.
,,Mluv!'', vyzvala ho potichu a zlověstně. Tvor nasucho polkl.
,,Morne, Kijtuso, nevěděl jsem, že se stavíte. I s touhle krasavicí.'', odpověděl roztřepaně.
,,Řekni mi Sapé, cos dělal tam nahoře a třeba tě tato krasavice pustí.'', vyzvala ho Kijtuso.
,,Mám tu důležitý úkol. Nikdo nesmí dovnitř.''
,,A co se tam skrývá?''
,,Nevím. To mi neřekla.'', snažil se vykroutit Sapé. Nakonec jakoby opravdu uviděl Černou ponožku. Ta ho pustila.
,,Odpusťte princezno. Nevěděl jsem.... ten sníh a mráz..... jsem už starý a tak...... ten zrak už mi tak neslouží a já....'', začal koktat, zatímco se klaněl překvapené vlčici.
,,Pomalu, pomalu. Uklidni se. Jen mi to všechno řekni.'', uklidňovala ho.
,,Mám vám ukázat tajnou stezku skrz horu, která vás bezpečně dovede do chrámu. Musíte tam jít ale samotná. Jenže jsem vás dole nepoznal. A minulé dny se tam snažilo dostat hodně vlků. Poníženě prosím, odpusťte.''
,,Ukaž mi tu stezku, a bude ti odpuštěno.'', usmála se na něj.
Sapé přiskočil k hoře. Něco tiše zamumlal. Od skály se odštípl kus kamene. Přátelé uviděly vstup do úzkého tunelu. Černá ponožka uvážlivým krokem vstoupila. Cesta ve spirále stoupala vzhůru. Na konci byla záclona z lián.
Chrám byl celkem malý. Tak akorát, aby se tam vešel malý stoleček a dalo se tam otočit. Na stolku ležel medailon.
,,Našla jsem ho.'', zašeptala úlevně.
,,Kdo jsi?'', ozval se cizí šepot.
,,Černá ponožka, dcera Bílé tlapky.'', odpověděla.
,,Kdo jsi?'', ptal se znovu hlas. Černá ponožka chvíli netušila, co má odpovědět. Pak ji to napadlo.
,,Jsem princezna Vlčích sil.''
,,Ano. Smíš si vzít medailon. Ochraňuj ho i za cenu svého života.'', zašeptal hlas. Medailon se vytratil, jen aby se mohl objevit na jejím krku. Dokázala to. Jenže to nebyl konec.

11-Cesta k medailonu

27. června 2013 v 13:32 Řeč vlků
,,Jsi v pořádku?'', byla stále ustaraná Kijtusa.
,,Ano. Jen se musím naučit zacházet s tou sílou.'', usmála se na ně Černá ponožka.
Popoběhly ještě kus dál, než je stihla tma. Utábořily se na malé mýtince. Tam přečkaly překvapivě klidnou noc.
Když ráno dopadly první sluneční paprsky na zem, spatřily běžící Černou ponožku. Samotnou.
,,Promiňte přátelé.'', zašeptala znovu do vzduchu. Ještě před svítáním ji něco probudilo. Nevěděla jak, ale byla si jistá, že se stane něco strašného, pokud hned nenajde medailon.
Slunce už bylo vysoko na obloze. Před vlčicí se tyčila skála. Na její špici se bělal sníh. A právě tam musela jít.
..........
,,Já to nechápu.'', vrtěla hlavou čarodějka.
,,Nejspíše cítila, že musí jít. Nechtěla nás budit nebo si myslela, že to musí udělat sama.'', pravil Morn.
,,Co když ji ale vylákal Ulundo? Mohla by to být past. A ty víš co se stane, když ji zabije.''
,,Sakra! Na to jsem nepomyslel.''
,,Tak honem, třeba ji najdeme.'', popoháněla svého vlčího přítele. Oba dva se pak vydaly po stopách jejich kamarádky.
...........
Už po několikáté si musela odpočinout a načerpat síly. Malý chrám téměř na vrcholu hory byl už jen pár metrů od ní. Cesta byla ale nebezpečná. Vítr měl nebývalou sílu. Společně s ledem na cestě ji několikrát málem srazil dolů.
Jakmile měla vlčice dostatek sil k pokračování, vydala se k cíli. Dříve zmíněný silný vítr na ni zaútočil. Tentokrát v něm ucítila nějakou zlou sílu. Než se stačila byť jen nadechnout, shodil ji dolů.
Černá ponožka si myslela, že je to její konec. Pád snad rval celou věčnost. Přes hukot vzduchu, proudícího kolem ní, slyšela výsměšné vytí. Předtím než dopadla na zem, se jí znovu zmocnil vítr. Zbrzdil pád. Nesl ji lehce, jako pírko, k ústí té zatrápené hory.
,,Ahoj. Snad sis nemyslela, že nám tak snadno utečeš?'', uslyšela známý hlas. Snesla se přímo před Kijtuso a Morna.


10-Deris

17. června 2013 v 11:16 Řeč vlků
Černá ponožka zavřela oči. Soustředila se na tu zvláštní sílu, kterou, jak jí říkaly, měla v sobě. Byla tam. Čekala jen na to, až se jí myšlenkou dotkne aby jí mohla prostoupit. Vůlí ji potlačila. Zatím ji nepotřebovala celou. Část si ale nechala. Vedla ji a nabádala k medailonu. Skoro ho už cítila.
,,Víš, kde se nachází?'', zeptal se Morn, když otevřela oči.
,,Ano. Musíme si pospíšit.'', odpověděla s úsměvem.
Lehce se rozběhla směrem na východ. Později si ale uvědomila, že s nimi není Kijtuso. Chtěla se zastavit a počkat na ni.
,,Poběž. Ona nás dohoní.'', křičel na ni Morn, když kolem ní proběhl. Vydala se za ním.
,,Jsi si jistý?''
,,Více než to. Podívej.'', kývl hlavou na pravo. Pár metrů vedle běžel tryskem nádherný černý kůň. Kijtuso seděla na něm bez sedla. Mávla na Černou ponožku. Ta se jen udiveně usmála a přidala.
Ke sklonku dne se zastavila. Něco není v pořádku. Její moc se chvěla. Chtěla ji varovat o ochránit.
,,Co se děje?'', ptala se Kijtuso, když k ní přiběhla.
,,Nevím. Něco ale není v pořádku.'', pravila popravdě.
Černá ponožka se zachvěla. Stíny. Jsou tu znova. A tentokrát mají svého vůdce. Tvora naplněného zlobou.
,,Deris'', zavrčela temně. Jakmile vyřkla jeho jméno, objevil se. Měl podobu jako stíny. Pouhý kouř s vlčí tváří. Měl ale jednu zvláštnost. Jeho tělo bylo krvavě červené.
Na jeho nevyslovený příkaz obklopily Morna a Kijtuso. Deris se temně zasmál. Nyní zabije tuto vlčici a pán ho odmění. Ona vlčice ale vzplála. Moc se probudila a zcela ji naplnila. Plameny nešlehaly, jen ji jemně laskaly. Deris se překvapeně stáhl. Jeho plná se celý zhroutil, když se ozvalo mocné zavytí. Působila jako tlaková vlna. Všechny jeho stíny to rozmetalo.
,,Za to mi zaplatíš.'', zahučel Deris. Svou hrozbu ale nemohl splnit. Včice proskočila jeho kouřovitým tělem. Nejen, že se jí nic nestalo, ale jeho tělo chytlo od jejích plamínků. Za úděsného křiku skončil v plamenech.
Černá ponožka se otočila. Deris byl pryč. Zničila ho. Její přátelé se na ni tázavě dívaly. Jakoby matně si uvědomovala, co právě provedla. A stále jí hořela srst. Ztěžka uspala moc ve svém nitru. V tu chvíli padla vyčerpáním. Byla nezměrně unavená. Viděla Morna, jak se jí na něco ptá. Neslyšela ho však. Ospale zavřela oči. Vlčí síla jí něco šeptala. Černá ponožka si v duchu vyhubovala. Lehkým dotknutím moci ji málem probudila. Zatlačila ji zpátky. Ne úplně. Brala od ní energii a sílu. Otevřela oči. Mimoděk se na své ustarané přátele usmála.


9-zrak Vlčí síly

14. června 2013 v 20:11 Řeč vlků
,,Ničeho se neboj. Kijtuso ví, co dělá.'', uklidňoval Morn Černou ponožku.
,,Já vím. Přesto se ale bojím.'', zašeptala Černá ponožka.
,,Věříš nám?'', zaskočil ji otázkou.
,,Ano.'', odpověděla s mírným překvapením.
,,Tak se uvolni.'', poradila jí Kijtuso.
Položila jí dlaň na hlavu. V okamžiku děvče usnulo. Kijtuso začala spřádat potřebné kouzlo. Začala ho kolem ní ovíjet, aby do ní prostoupila uzdravující moc. Najednou ale z Černé ponožky vystřelily bílé plameny. Morn se svou přítelkyní odstoupily. Plameny posílily uzdravující kouzlo. Duhová moc se vsákla do těla spícího štěněte. Plameny ale zůstaly a ještě zesílily. Vzduchem proudila mocná energie. Obklopila Černou ponožku, takže na ni nemohly vidět. Když se energie srazila s plameny, vybuchly v oslňující světlo. Vše se vrátilo zpátky. Jen s malou vyjímkou. Místo štěněte ležela na posteli mladá bílá vlčice s černou ponožkou.
,,To není možné!'', zašeptal Morn.
,,Je to ona. Ta, která vlastní pradávnou Vlčí sílu.''
,,Cože vlastním?'', zeptala se Černá ponožka. Když otevřela oči, její duhovky byli bílé s nádechem do modra.
,,U velkých vlků, já vidím. Já opravdu vidím!'', radovala se. Seskočila ladně na podlahu. Teď si uvědomila změnu. Byla skoro stejně vysoká jako Morn.
,,Co se stalo?'', vydechla zděšeně, když se na sebe podívala v jezeře na zahradě.
,,Vlastníš pradávnou Vlčí sílu. Tato síla se neobjevila už několik desetiletí. Z této moci vznikl i medailon, co nosila tvoje matka. Když jsem tě chtěla vyléčit, asi jsem ji v tobě probudila. Pomohla vyléčit tvůj zrak a změnila tě do této podoby.'', vysvětlovala Kijtuso.
,,Řekla jsi ,nosila'? Co se stalo mojí matce? Je v pořádku?''
,,Ano i ne. Aby Vyhnanci nedostaly medailon, její duch opustil její tělo a ukryl ho. Musíš jej najít dřív, než duch tvé matky zeslábne. Protože až se to stane, Ulundo ho najde. Zmocní se ho a tvoji matku zabije.''
,,Musím ho najít! Ale kde? Nemám ani ponětí, kde by mohl být!?''
,,Zeptej se své moci. Ta tě povede. A my, půjdeme s tebou.'', ozval se Morn.
,,Děkuji. Nemusíte ale chodit. Zvládnu to.''
,,Věřím ti. Mám ale jeden nevyřízený účet s Ulundem.'', zavrčel Morn.


8-Stíny zla

14. června 2013 v 19:03 Řeč vlků
Morn se posadil před svou přítelkyni. Kijtuso seděla na svém oblíbeném místečku v zahradě. Vypadala zamyšleně a měla nepřítomný pohled. Morn věděl, že není duševně přítomná. Lehl si vedle ní, aby ji mohl hlídat.
Začalo se pomalu stmívat. Černá ponožka doklopýtala do zahrady s Morneho pomocí. Usadily se tak pod stromem, kde Kijtuso nerušily a přesto na ni její ochránce viděl. Vyprávěl jí staré příběhy a legendy a ona se zatajeným dechem poslouchala.
Najednou zakňučela bolestí. Hlava jí málem praskla. Zoufale a bolestně kňučela. Jakoby z dálky slyšela Mornův uklidňující hlas. Snažila se soustředit na něj než na bolest. K jejímu překvapení se dařilo. Její tělo se svíjelo bolestmi ale mysl byla klidná. O pár minut později bolest pominula. Byla celá zpocená a zadýchaná.
,,Co se stalo?'', ptal se Morne.
,,Stíny zla ji našly. Omlouvám se, že to tak bolelo. Nemyslela jsem si, že by tě mohly napadnout když jsi u nás. Teď ale už vím, kdo za tím vším je.'', ozvala se Kijtuso.
,,Kdo to je?''
,,Ulundo. Doufala jsem, že se změnil. Nejspíš jsem byla moc naivní.''
,,Nic si z toho nedělej. Taky jsem v to doufal. A co její zrak? Přišla jsi na něco?''
,,Ach, ano. V tomto případě vím co udělat.''
,,Jak dlouho to bude trvat?'', zeptala se opatrně Černá ponožka.
,,Půl roku maximálně.'', zněla odpověď.
*************
,,Našly jste ji. Výborně. Můžete jít.'', zašeptal radostně Ulundo.
Stíny se kolem něj zatřepotaly a zmizely stejně rychle jako se objevily. Ulundo byl nadmíru spokojen. Zastihl svého učitele a jeho přítelkyni nepřipravené. Proto teď věděl, kde je budoucí majitelka medailonu. Bílá tlapka ho opravdu neměla. Její duch ho odnesl. A její dcera ho má najít. To se ale nestane. Zničí ji dřív, než si to uvědomí. Ulundo byl tak nadšený svými plány. Zapoměl ale na ty, kdo ji budou ochraňovat. Neboť i oni už věděly, kdo Černá ponožka vlastně je.