Prosinec 2012

14-Odlet domů

31. prosince 2012 v 22:45 Hrozba přichází z nebes
,,Pojď Gizrano. Poletíme domů.'', vybídl ji vůdce.
,,Mohla bych ještě odnést Artona zpátky do města?'', otázala se Alessea.
,,Jistě. Počkáme tu na tebe.''
,,Ahantuone, smím letět s ní?'', ozval se další dračí hlas. Selmaca.
,,Jen leť, má drahá.'', usmál se.
,,Mohu?'', zeptala se Artona. Ten jen nasucho polkl, což všechny krom něj rozesmálo, a přikývl. Selmaca se vzala opatrně do drápů, jako by držela nějaký cenný poklad. Obě dračice se pomalu rozletěly směrem k hradbám. Přistály na nich. Někteří lidé začaly s jekotem utíkat pryč. Jiní se chopily zbraní. Ikdyž už byli unavení, byli odhodlaní chránit své domovy.
,,NE! Nechte je být! Neublíží nám!'', křičel na ně zoufale Arton.
,,A jak jim můžeme věřit? Zničily nám domovy!'', volaly na něj zpátky lidé.
,,Já jím věřím. Vidíte? Neublíží mi.'', přesvědčoval je. Přešel k Alessee a pohladil ji po čumáku. Jemně ho strčila. Neodhadla svou sílu a málem ho shodila. Naštěstí to ale ustál.
Gizrano prosím, ať mi všichni rozumí. Požádala ji v duchu dívka.
,,Nebojte se. Máte náš slib, že už vám nikdy neublížíme, pokud to neuděláte nejdříve vy.'', pravila jim Alessea.
Bylo vidět, jak jsou lidé vyděšení, když rozuměly její řeči.
,,Ustanovily jsme Artona právem vyjednávat s námi. Toto bylo naposledy, kdy jste nás slyšely. Toto právo nadále náleží jen jemu.'', zahřímal hlas Selmacy. Potom se sklonila ke chlapci a dýchla na něj. Alessea na něj mrkla. Pak společně se svou matkou odletěla.
Arton se za nimi dlouho díval. Z dály uslyšel několikatero zařvání. Nakonec bylo ticho. Lidé se ho nejdříve bály, ale nakonec mu začaly věřit. Zvolily si ho jako nového radního. Pod jeho dohledem bylo město opraveno. Jako památku na dračí slib nechal ozdobit hradby. Po celé jejich délce se nesl obraz všech draků. Rudý, Modrý, Bílý, Černý, Tmavě zelený a Hnědý. Po několika letech se k nim přidalo fialové dráče.
Alessea byla konečně šťastná. Měla svou rodinu. I když úplně jinou, než si za svůj lidský život představovala. Někdy, když jí bylo velmi smutno, zaletěla si popovídat za Artonem. Pokaždé byl moc rád, že ji viděl. A když umřel, sebrala veškerou svou lásku k němu a tajemnou silou draků stvořila nesmrtelnou ohnivou rostlinu. Ta pokrývala celý jeho hrob. Byla oranžová s rudými žilkami. Při západu slunce vypadala jako kdyby hořela. Byl to však jen optický klam. Od té doby žily lidé města s draky ve shodě a míru.

13-Dračí slib

31. prosince 2012 v 21:30 Hrozba přichází z nebes
Vypadalo to tak jak to bylo. Draci přilétaly znovu k městu. A co teď? ptala se sama sebe v duchu.
,,Jestli nechceš hovořit s ostatními draky při náletu na tvé město tak bych je bý tebou odlákala a pak si s nimi konečně promluvila.'', řekla na to svůj názor Gizrana.
,,Co se děje?'', nachápal její ztuhlý postoj Arton.
,,Promiň Artone. Jdu zachránit zbytek města. Ale k tomu tě na chvíli potřebuji.'', vysvětlila mu to, sevřela ho v drápech a nedbaje na jeho protesty odletěla i s ním.
,,Je něco, co bych měla vědět?'', ptala se se strachem dračice v hlavě.
,,Na toho Rudého bacha, je to vůdce. Jmenuje se Ahantuon. Modrá je má matka. Selmaca. Hnědý a Černý jsou samci. Tmavě zelená je samice. Víc toho nevím.'', podělila se o informace.
,,Zacpi si uši.'', zašeptala Artonovi a zařvala, aby upozornila ostatní draky. Co nejvyšší rychlostí přeletěla kolem nich. Ocasem jakoby náhodou zavadila o Černého draka. Povedlo se. Nezranila ho k jejímu štěstí, ale pořádně naštvala. Draci se okamžitě stočily a letěly jejím směrem.
,,Gratuluji. Rozzlobila jsi Ahantuona. Doufám, že máš další a tentokrát lepší plán. Pokud si s námi promluví, než nás zabije tak to bude zázrak.'', ozvala se nasupená Gizrana.
,,Pokud mi pomůžeš tak to vyjde.'', usadila ji Alessea.
,,To jsem zvědavá.'', zhodnotila její plán.
Alessea se usadila na skále za lesem. Ahantuon se řítil proti ní. Když už to vypadalo, že ji probodne svými pařáty, Přitiskla se k zemi, dbaje na to, aby nezamáčkla Artona a nebyla zabita. Útočníkovi nezbylo nic jiného než prudce vystoupat, aby nenarazil na skálu.Teď nechala Alessea vše na Gizraně.
,,Ahantuone, velký vůdce draků poslouchej mě na chvíli. Jsem Gizrana. Před dvěmi lety mě jeden člověk unesl, ještě když jsem byla ve vejci. Unikla jsem a jsem tady.'', zavolala na něj v dračí řeči.
,,Lžeš! Touhle dobou bys už byla mrtvá, kdyby tomu tak bylo.'', zaburácela odpověď od Černého draka.
,,Nelžu. Ty to víš. Spojila jsem svůj umírající život se životem lidské dívky, která se mě pokoušela zachránit. Díky tomu jsem tady. Živá a zdravá.''
,,A co tu dělá ten člověk?''
,,Je tu, aby slíbil, že lidé už nikdy neohrozí draky. Výměnou za slib, že my zase nezničíme jejich město.''
,,Dokážeš to slíbit za všechny lidi, člověče?''
,,A...Ano, nejmocnější draku.'', odpověděl roztřeseně Arton.
,,Dobrá. Máš tedy náš dračí slib, že znovu už vaše město nezničíme. Jakmile ale poručíte svůj slib, můžete se rozloučit jak s městem tak i se svými životy.'', zařval na něj vůdce draků.

12-Konec Městské rady

31. prosince 2012 v 11:45 Hrozba přichází z nebes
,,BUDÍČEK!'', zařvala Gizrana v hlavě Alessee. Ta se tak vyděsila, že svým ocasem rozlomila dva stromy za sebou.
,,To nebylo vtipné!'', zabručela na smějící se dračici.
,,Ale ano. A mimochodem, máš nejvyšší čas.''
,,Nejvyšší čas na co?''
,,Seznámit se s lidmi ve tvé nové podobě. A k uskutečnění tvého plánu.''
,,Jak o něm víš?''
,,Drahoušku, sdílíme přeci své myšlenky.'', připoměla jí pořád se chichotající Gizrana.
,,No jo, vlastně.'', zasmála se také Alessea.
Protáhla si křídla a zívla, což vyznělo jako tlumené zařvání. Obě dvě se tomu zasmály.
Po zkušebním letu nad lesem zamířila k městu. Mohla být tak akorát na dohled z hradeb, když uslyšela jekot. Všimli si jí. Nedlouho poté, když už byla skoro nad městem začaly jejím směrem lítat šípy. Obránci střílely aby ji tak držely dál. Ona tady ale měla svůj úkol. Stáhla svá křídla blíž k sobě aby jí je nemohly prostřelit. těsně nad obránci udělala obrat a zasáhla zbytky věže ocasem, čímž je donutila utéci. Instinktivně zamířila k domu městské rady. Přistála na střeše, nebo spíš na tom, co z ní zůstalo. Zaťala do ní drápy a máchla křídly. Vyneslo jí to do vzduchu i s celou střechou v drápech. Odkryla si tak zasedací místnost. Všichni radní tam stále byli. Teď byl čas její pomsty. Poslední co viděla, než je obklopila svými modravými plameny byl výraz čistého zděšení ale i překvapení. A Nejstarší se usmíval, jako by byl na ni hrdý. Když se ubezpečila, že je konec celé rady, chystala se odletět zpátky k lesu. Uslyšela ale něco, co doufala, že neuslyší. Artonův hlas.
,,Zmizni z tohohle města ty obludo!'', křičel na ni. Než stačila něco udělat, vystřelil na ni z jejího luku. Šíp se zabodl do křídla. Prudce zařvala bolestí. Kdyby byla jen drak, už by byl asi mrtvý. Takhle seskočila z domu přímo před něj. Drápy mu vyrvala luk z ruky. Ať sáhl pro co chtěl, vžycky mu to vyrvala z ruky.
,,Proč mě nazabiješ?'', zařval na ni. Alessea sebou při jeho slovech škubla.
,,Nemohu.'', zašeptala. K jejím údivu jí rozuměl.
,,Alesseo? Co? To není možné.''
,,Vím, že je to neuvěřitelné ale je to tak. Ani nevím, proč mi rozumíš.''
,,Promiň.'', pravil Arton. Pomalu k ní přistoupil a dotkl se jí. šupiny byla tvrdé jako kámen. Pokračoval až ke křídlu. Alessea ho pozorovala. Najednou prudce chytil šíp a vytrhl ho. Bolestí škubla ocasem a taktak ho nezasáhla.
,,Díky.'', usmála se na něj. Pak zbystřila. Oblohou se neslo další dračí zařvaní.

11-Proměna v draka

31. prosince 2012 v 10:30 Hrozba přichází z nebes
Když se Alessea probudila, vypadala stále jako člověk. Nechápala jak je to možné. Byl to jen sen? ptala se sama sebe prohlížejíc si své stále lidské ruce.
,Sen to rozhodně nebyl. Jen jsem si myslela, že by jsi se ráda rozloučila se svým přítelem. Máš čas do setmění.'', ozval se cizí hlas v její hlavě.
Alessea se rozesmála. Jak na to mohla zapomenout? Spojila svůj život se životem dračice.
,,Děkuji. Moc ráda si s ním promluvím. I když už naposledy.", zesmutněla dívka.
Na to dračice v její hlavě nic neřekla. Děvče si povzdechlo. Aspoň že oheň už dohořel. Nevěděla kolik je hodin. Podle postavení Slunce by řekla, že je něco po poledni. Měla několik hodin. Rozutíkala se lesem k jejich chýši. Spojení s drakem jí dalo sílu a rychlost. Během okamžiku byla před nemocnicí. Vešla dovnitř aby si promluvila s Artonem.
,,Alesseo, tady jsi! Kde jsi byla celé dva dny? Už jsem tě chtěl jít hledat. Kdyby mi to tady ti aspoň dovolili.", postěžoval si ji.
Alessea se na chviličku usmála, než zase zesmutněla. ,,Přišla jsem se rozloučit. Odcházím. Nevím, jestli se ještě někdy vrátím. Snad ano. Mezitím ale sbohem. Mám tě ráda jako bratra, kterého jsem ale nikdy neměla."
,,Ale co to povídáš? Kam půjdeš? A proč?"
,,Prosím, nestěžuj mi to. Nic ti nemůžu říct. Pochop to prosím."
,,Slib mi aspoň, že se pokusíš vrátit se ano? Prosím!"
,,Pokusím se. Sbohem."
,,Na shledanou.", zamával jí s nadějí.
Alessea se rozběhla zpátky k lesu.
,,Jsem připravena.", oznámila dračici.
,,Dobře. Zavři oči.", poradila ji znovu Gizrana.
Dívka udělala to, co ji poradila. Bolest už ani nevnímala. Ani čas, pomalu plynoucí. Ve vycházejícím měsíci v úplňku se její bílostříbrné šupiny modře zaleskly. Pomalu roztáhla křídla. Jejich rozměr byl obdivuhodný. Opatrně s nimi zamávala. Prudce se odrazila a zamávala. Vznesla se k nebi. S prudkými máváními křídly se vznesla do výšky. Zasmála se hrdelním smíchem. Nakonec se nechala unášet mírným teplým proudem vzduchu. Nezamířila hned k ostatním drakům. Místo toho odletěla na louku v lese, kde se uložila k uklidňujícímu spánku.

10-Spojení

16. prosince 2012 v 17:07 Hrozba přichází z nebes
Alessea si to musela dobře promyslet. Už nikdy by nebyla člověk. Žádný lov s Artonem. Žádné dlouhé večery u ohně strávené vykládáním strašidelných historek nebo jen obyčejným povídáním. Už nikdy by ho nemohla spatřit.
,,Počkat. Když budu chtít někomu něco říct, bude mi rozumět?''
,,To já nevím. Možné to je. My draci máme svá tajemství.'', odpověděl jí na to dráček.
,,Přijmou nás ostatní draci? Přeci jen, nebudeš obyčejná dračice.''
,,Doufám, že ano. Přece jenom, budeš jako já. Obyčejná dračice. Jen budeš vědět více o lidské rase.''
,,Dobře. Já s tím souhlasím.''
,,Vážně? Jseš si jistá?''
,,Ano. Naprosto jistá .''
,,Dobře tedy. Zavři oči a připrav se. Možná to bude trochu bolet ale budu se snažit aby jsi nic necítila.''
Dráček se k ní pomalu přiblížil. Alessea ucítila jemné mravenčení na kůži. Tento pocit přerůstal v pálení. Připadalo jí, že snad uhoří v tom neviditelném ohni. Snažila se potlačit slzy. Marně. Dráček se jakoby vsáknul do jejího těla.
Celou postavu mladé dívky obestřely plameny. Byli bílé ale občas se k nim přimíchal odstín jasně stříbrné. Obtáčel se kolem těla. Tvarovaly ho do jiné podoby. Některé kosti se prodlužovaly, jiné zmizely. Spousta kůstek ale musela nejdříve vyrůst. Když se Alessea spojila s dráčkem, pálení ustalo. Už ho necítila. Horší bolest byla ale ta vnitřní. Ač se dráček snažil jak mohl, cítila jak se její tělo mění.
Když se jí začala měnit i hlava a tvář, zařvala bolestí. Řev začal jakoby křičela ona. Postupně se ale měnil. Ke konci už to byl řev raněné dračice. Alesseu šokovala ta změna. Chtěla si zakrýt pusu rukou. Zjistila, že místo prstů má drápy. A že jí celé stále se ještě měnící tělo hoří zvláštně zbarveným plamenem. Chtěla se zasmát. místo toho ji něco bodlo do hlavy a ona upadla. Nerada přijala černotu nevědomý. Nic jiného ji ale nezbylo.

9-Rozhovor s dráčkem

12. prosince 2012 v 13:16 Hrozba přichází z nebes
,,Kdo jsi? Slyšíš mě?'', ozval se hlásek.
,,Co.... co se děje?'', zeptala se rozechvěle Alessea.
,,Já nevím. Prostě jsi se tu najednou objevila. A kdo vlastně jsi?''
,,Já jsem Alessea. Kde to jsme? A kdo jsi ty?''
,,Ehm... no.... Jsem Gizrana. A jsem ehm.... dráček. A právě jsme ve snové sféře.''
,,Cože? Ty jsi drak? A co je to snová sféra.''
,,Ano, to jsem. A k té další části. Snová sféra je místo, kde se můžou scházet dvě bytosti a popovídat si, ale.....''
,,Ale co?''
,,Ty osoby musí být zraněné. Takže je vlastně možné, že jsi se bouchla do hlavy a jsi v ehm.... v bezvědomí.''
,,Cože? Takže teď tady mluvím s tebou jenom jako můj duch? To není možné!'', nevěřila Alessea ale v tom se prudce rozkašlala, ,,Co se děje?''
,,Nejspíše ehm... je tvé zranění natolik vážné, že asi ehm... umíráš.''
,,Cože?''
,,Hele, nemohla by ses pořád vyptávat? Nejsem vševědoucí!''
,,Jo jasně promiň. Můžu se tě na něco zeptat?''
,,Jen se ptej.''
,,Ty musíš být taky zraněný aby si tu byl, ne? Nebo máš jako drak nějaký zvláštní schopnosti?''
,,Ne. Máš pravdu. Jsem zraněný. Vlastně.... díky zimě v mém okolí umírám. A na to, abych se vylíhnul ještě nejsem připravený. Takže já nejspíš zemřu ve svém vejci. A ty buď uhoříš, nebo zemřeš na své zranění.''
,,Poslední otázku. Není možné to nějak změnit?''
,,Je tu jedna možnost. Ale to by jsi se musela vzdát své lidské podstaty.''
,,Jak?''
,,Když mě přijmeš a naše duše se spojí, staneš se drakem. Oba budeme zachráněni. Ale ty, už budeš mít navždy moji podobu.''
,,To se jako už nikdy nestanu znovu člověkem? Budu navždy drak?''
,,Ano. Už navždy budeš patřit do naší dračí rodiny.''

8-Uvězněna v plamenech

12. prosince 2012 v 12:06 Hrozba přichází z nebes
Ve sklepě bylo šero. Jen nepatrné proužky světla v rozpraskaných stěnách propouštěly dovnitř trochu světla. Díky těmto prasklinám byl dokonce i vzduch lépe dýchatelný. Přesto se Alessea neudržela a musela začít kašlat kvůli rozvířenému prachu ve vzduchu. Když se porozhlédla po místnosti, zjistila, že sklep je úzký ale vede dál. Malým tunel se vydala za koncem tohoto domu. Tunel ale pokračoval stále dál.
,,Teď už musím být venku z města.'', pomyslela si dívka. A měla pravdu. Po pár metrech se chodba rozšířila a začala stoupat. Začalo přibývat dokonce i světla. Vyšla z té ohavné díry a zjistila, že je v nějaké jeskyni. Zjistila, že v rohu hned vedle vchodu hoří oheň. To byl zdroj veškerého světla v místnosti. Oheň nedodával jen světlo ale i teplo. Jeskyně byla vyhřátá a děvče se brzy začalo dokonce potit.
Sundala si vyteplený plášť a nechala ho u ohně. Potom sebrala jednu hořící větev a použila jí místo pochodně. Vzadu v jeskyni byli nahrubo vytesané schody. Pomalu po nich kráčela nahoru. Nejednou se jí rozdrolil kousek schodu pod nohama. Po nebezpečné cestě konečně stanula na konci. Ze dvou stran jí obklopovala skála a ze zbývajících dřevěné latě a trámy. Strop byl napůl ze skály, napůl ze dřeva. Někdo nejspíše chytře využil skalního přístřešku. Co Alesseu ale nejvíce překvapilo bylo vejce. Konečně.
Vejce stálo na sláměné podušce na zemi. Pomalu se k němu přibližovala. Byla už skoro u něj, když se země znovu roztřásla. Byl slyšet rachot kamení a řev. Otřes byl tak prudký, že se sesypala skála a uvěznila jí v pokoji společně s vejcem. Alessea se ale při těchto otřesech neudržela na nohou a upadla. Pochodeň spadla na zem. Laťky tvořící součást stěny začaly dýmit. Dým rostl pomalu v malý ohýnek. Než se Alessea nadála, byla uvězněna mezi hořící stěnou a skálou. Okamžitě ji napadlo, že sebere nějaký kámen, který se sesypal dolů a vrhne ho proti hořící stěně. Když se o to ale pokusila, vystřelila jí do ruky příšerná bolest. Zatemnělo se jí na okamžik před očima. Když se jí vrátil ostrý zrak a trochu síly, uslyšela zapraskání. Strop se hroutil. Vyběhla pod část střechy z kamene. Potom se ale vrátila a z posledních sil odvalila vejce také pod skalní strop. Po cestě se dřevo zhroutilo úplně a část kamenů uvolněných se skalního převusu spadlo na Alesseu. Té se zmocnila příšerná bolest a pak už jen utišující temnota bezvědomí.

7-Ve sklepě

9. prosince 2012 v 16:40 Hrozba přichází z nebes
Najít dům nejstašího z radních nebylo nikterak těžké. Každý věděl kde leží jejich čtvrt. Na nejsevernější části města. Neměla strach o to, že ji nějaký strážný najde a zadrží. Měly dost starostí s dračím útokem. Přesto tam jeden stál. To byla neočekávaná komplikace. Teď litovala, že nechala svůj luk u Artona. Prohledala kapsy na opasku. K jejímu štěstí našla jeden zapadnutý malý nožík. Dokázala sice dobře házet nožem ale ne tak jak by chtěla. Mohla ho omylem třeba zabít.
,,No tak, holka. To zvládneš. Hoď to tak, abys ho jen škrábla. Jakmile odejde na ošetřovnu, proklouzneš dovnitř.'', dodávala si odvahy. Moc účinné to ale nebylo.
Zhluboka se nadechla a vrhla dýkou. Letěla rovně a zabodla se strážci do ramene. Alessea vydechla. Ani nevěděla, že celou dobu zadržovala dech. Aspoň, že ho nezabila. V tom ji něco napadlo.
,,Jste v pořádku?'', volala na poraněného strážného, zatímco k němu běžela.
,,Ne. Nějaký lump po mě hodil nůž. Aspoň, že se netrefil. A co tu vůbec děláš?'', odpovídal překvapeně.
,,Procházím město a hledám další raněné. Měl byste jít na ošetřovnu. Já to tu pohlídám.''
,,Vážně? To bys mi moc pomohla.''
,,Jen jděte. Slibuju, že se odsud ani nehnu.'', mrkla na něj dívka.
,,Děkuji. Tady máš dýku, kdyby něco.'', loučil se strážný.
,,Jasně, že se odsud nehnu. Ale hlídat to tu zrovna nebudu.'', zabrblala si potichu Alessea.
Jakmile byl z dohledu, rozeběhla se do domu. Bylo to těžké. Následkem útoků a otřesy země byli některé části domu zbořené. Nyní hrozně litovala, že si nevzala provaz. Dveře do sklepa byli vypadlý z pantů. To se jí hodilo. Horší ale bylo, že chyběli schody. Na skok byla moc vysoko. Kdyby skočila mohla by si při nejmenším něco zlomit. Musela najít něco, po čem sleze dolů. Porozhlédla se kolem. Nikde nic použitelného. Vyběhla schody nahoru. Pracovna, koupelna, přijímací pokoj, ložnice a dva pokoje pro hosty. A nikde nic. Ale počkat. Vždyť může použít svázaná prostěradla jako provaz. Hned se do toho dala. Nasbírala asi čtyři prostěradla a svázala je. Sebrala je do rukou a zanesla ke dveřím do sklepa. Jeden konec přivázala ke schodům a druhý spustila dolů. Opatrně a obezřetně slézala dolů. Prostěradla nedošáhla až dolů ale to jí nevadilo. Poslední necelý metr ladně seskočila dolů. Najednou se ale země zatřásla. Strop popraskal a popadalo pár trámů. Taktak ji nezasáhly. horší ale bylo, že se asi zhroutilo schodiště, protože se jí prostěradlový provaz sesunul k nohám. Byla tu uvězněna.