Listopad 2012

6-Ukradené vejce

18. listopadu 2012 v 21:10 Hrozba přichází z nebes
,,Tehdy jsem byl členem rady teprve asi dva roky. Byl jsem mladší a hloupý. Myslel jsem si, že když získám dračí vejce a vychovám z něj draka, ochrání nás před ostatními. Nemusely by jsme se bát, že jednou přiletí a spálí nám pole, nebo domy. Netušil jsem, že když to udělám, stane se později přesně to, čemu jsem se snažil zabránit.
Jednoho mírně teplejšího pozdně zimního dne jsem osedlal svého koně a vydal se lesem k horám. Je přece všeobecně známo, že draci v zimě podřimují a jsou tedy neopatrní. A určitě by je to nenapadlo. Nicméně, svůj plán jsem trochu nedomyslel. Kůň mě dovedl k horám. Pak se ale splašil, shodil mě ze sedla a odběhl.
Já jsem zůstal samotný pod horama. Zapomněl jsem na nářadí. Musel jsem tedy lézt a spoléhat na sílu svých rukou a nohou. Byla to těžká cesta, velmi nebezpečná. Několikrát jsem uklouzl a už jsem se viděl zpátky na zemi se zlomeným vazem.
Nicméně, krátce po poledni jsem stanul před dračí jeskyní. Vedle vchodu ležel drak. Byl modrý a menší, podle toho jsem poznal, že jde o dračici. Snažil jsem se potichu projít kolem ní. Podařilo se mi to. V hloubi jeskyně jsem našel něco, v co jsem ani nedoufal. Dračí vejce. Bylo velké. Asi tak poloviční jako já. Kolem něj žhnuly kameny. Odstranil jsem je, ale tím jsem si nenávratně popálil dlaně. Od toho jsou tedy mé jizvy. Vejce bylo překvapivě studené. Zabalil jsem jej do několika teplých plášťů, jenž jsem měl sebou.
Ovšem, donést to vejce ke vchodu skoro neslyšně a tak aby mi neupadlo byla veliká dřina. Ovšem, snést ho dolů bylo téměř nemožné. Říkám téměř, protože se to samo vyřešilo. Chtěl jsem ho dostrkat k okraji a pak ho nějak sundat. Vymklo se mi to kontrole a začalo se kutálet dolů. Ani nevím jak, ale byl jsem dole také. Okamžitě jsem začal kontrolovat vejce. Nebylo na něm ani škrábnutí. Jakoby se nic nestalo. Do setmění mi zbývalo málo času ale přesto jsem začal valit vejce směrem k městu. Do druhého dne jsem byl doma.'', dovyprávěl.
,,A kde je teď?'', zeptal se jeden radní.
,,Ve sklepě mého domu.'', usmál se.
Alessea se urychleně otočila a spěchala zpátky. Věděla, co musí udělat. Jak to udělá to ještě nevěděla. Něco uvnitř ní ji ale říkalo, že to musí udělat.

5-Městská rada

18. listopadu 2012 v 20:17 Hrozba přichází z nebes
Druhý den ráno se Alessea probudila později naž byla zvyklá. Byla rozlámaná a unavená. Vůbec se nevyspala. Když zavřela oči tak spatřila hořící a ječící lidi. Vyděla je ale jakoby z výšky. Jakoby nad nimi letěla. nejvíc ji ale děsilo, že z toho měla radost. Ano, radost z té pohromy. Cítila zadostiučinění.
,,Hmm..... ty už nespíš?'', ozvalo se vedle ní.
,,Mám pocit, jako bych vůbec nespala. Ale jsem ráda, že ses aspoň ty trošku vyspal.'', usmála se dívka.
,,Mno já se teda taky moc nevyspal. Pořád ses totiž budila s příšernými výkřiky. Až jsem ti dal Meduňkový odvar na uklidnění a lehl si za tebou, konečně jsi usnula.'', zabrblal ospale odpověď Arton.
,,Tak to jsem netušila. Moc se omlouvám. Kdybych to věděla, ustlala bych si venku.''
,,Pokud bys nespala na zemi, tak bys určitě spadla.''
Alessea si jenom povzdechla. Tohle nemělo cenu. Místo dalšího dohadování raději rozdělala oheň a udělala snídani.
,,Tak co teď?'', zeptal se mladík.
,,Nevím. Asi bysme se měly vrátit do města.''
,,To zní jako dobrý nápad. Otázkou je ale, co tam?''
,,Zkusíme zjistit, co vedlo draky k takovému útoku. A ty, se necháš pořádně ošetřit!''
,,Jasně, mami.'', protočil oči Arton.
S dívčinou pomocí slezl dolů. Zbraně nechaly v chatce. Jen u svého oštěpu sundal hrot a teď ji používal jako svou oporu při chůzi. Po dlouhé a vyčerpávající cestě se přece jen dostaly do města. Alessea odevzdala svého kamaráda do rukou ošetřovatelů. Na jejich naléhání si nechala namazat popálenou ruku léčivou mastí. Dlouho je přesvědčovala, že jí nic jiného není. Ošetřovatelé jí ruku tedy zavázaly a propustily. Musela jim ale něco slíbit. Pokud jí ruka začne bolet nebo pálet, musí se okamžitě vrátit. Alessea to slíbila, ale nebyla si jistá jestli to splní.
Sama se pak vydala k hlavní městské budově. Stráže tu nebyli. Očividně pomáhaly ostatním s uklízením trosek nebo se zraněnými. Jí se to teď ale moc hodilo. Snažila se vystoupat po napůl zbořených schodech nahoru. K zasedací místnosti. Jak si myslela, rada byla svolaná. A právě se probíral útok. Dívčina neslyšně přešla k pootevřeným dveřím. Opřela se o studenou stěnu vedle nich. Tajně je poslouchala. Ale to, co uslyšela by ji nenapadlo ani ve snu.
,,Ví někdo, proč nás napadly v takovém počtu a tak promyšleně?'', ptal se jeden radní.
,,Útočily přece pořád.'', bránil se druhý.
,,Ale ne otevřeně na město a lidi.'', vmísila se do toho jediná ženská členka.
,,Možná.... možná za to může jeden můj čin. Něco, co jsem udělal už před dvěmi lety.'', ozval se Nejstarší.
,,Co jsi provedl?'', zděsilo se jich několik najednou.
,,Povím vám ten příběh. Ale prosím aby mě nikdo nepřerušoval.'', začal Nejstarší a vyprávěl příběh, při kterém se Alessee úzkostí sevřelo srdce.

4-Město v plamenech

14. listopadu 2012 v 19:27 Hrozba přichází z nebes
Na konci tunelu se jí ale naskytl hrůzný pohled. Draci byli přece jen rychlejší. Polovina města už hořela. Nad hradbami lítaly impozantní stvoření. Kolem pěti draků kroužilo kolem a vrhalo ohnivé koule na domy i na zoufalé obránce města. Každý drak měl na délku asi devět mětrů. Rozpětí křídel mohlo být tak kolem sedmi metrů. Každý drak měl jiné zbarvení. Byl tam Černý, Tmavě zelený, Rudý, Modrý a Hnědý. Bylo až neuvěřitelný, že se při své velikosti nesrazily nebo se ani nedotkly.
Když se odpoutala od té nádhery na obloze, zadívala se na město. Už ho nejspíše nic nezachrání. Jejich největší štěstí bylo, že draci přestaly chrlit oheň. Všichni se pokoušely uhasit domy. Ikdyž to bylo nanejvýš děsivé a hrůzostrašné, když vám nad hlavou létala ta obdivuhodná a nebezpečná zvířata. Domy byli z větší části cihlové takže se, za dohledu kroužících draků, do večera povedlo uhasit skoro všechny ohně. Lidi byli vyčerpaní. Poslední ohně dohořely.
Se zapadajícím Sluncem zmizely i draci. Alessea byla tak unavená, že toužila jen po tom, jít někam, kde je klid a kde by si mohla zdřímnout. Vzpoměla si na její a Artonův domeček v lese. Tam bude to pravé místo. Se vzpomínkou na Artona se zděsila. Popadla lékárničku, půlku chleba a pospíchala zpátky do lesa.
K místu, kde nechala Artona jí to chvíli trvalo. Když ale tam ale doběhla, nemohla ho nikde najít. Začala mít neblahé tušení, že se stalo něco zlého. Obešla keř a našla stopy. Vypadalo, to, že se snažil odsud odejít. Ale proč?
,,Artone?'', zavolala. Možná, že ho jenom přehlédla. Umí se přece bravurně skrývat.
Nikdo jí neodpověděl. Teď už se o něm začala vážně bát. Rozhodla se, že to zkusí ve stromochatce.Jakmile tam doběhla, věděla, že je tu správně. Žebřík byl stále dole. A byli na něm krvavé otisky. Okamžitě tam vylezla za ním. Když otevřela, čekalo jí překvapení.
,,Ahoj, tak už jsi zpátky?'', zeptal se jí jako nic. V rohu ležel velikánský kámen který používaly jako podklad pro oheň. Arton si tam vesele opékal dvě husí stehna a vesele se smál.
,,Ty jsi takový....'', začala dívka ale místo toho aby to dopověděla jen zavrtěla hlavou.
,,Šikovný?'', navrhl.
,,Ne, blázen. Máš tu vodu?''
,,Jo, je tam v kanystru. Večeře za chvíli bude hotová. A co draci? Stihla jsi to?''
,,Ne, bohužel. Teď je skoro celé město v troskách. A pojď sem, ošetřím ti tu nohu.''
,,Rozkaz!'', usmál se.
Když mu nohu ošetřila, měl štěstí, že kost neprobodla kůži. Takhle ji jenom zafixovala a pevně zavázala. Potom společně povečeřely. Alassea vyčerpaná usnula. Arton ji přikryl a hlídal oheň, aby se moc nerozrostl a něco nezapálil. Nakonec ale usnul taky.

3-Tunel k městu

14. listopadu 2012 v 18:09 Hrozba přichází z nebes
Alessea si připadala divně. Na zádech jí nerachotily šípy. Místo toho se jí u pasu houpal nůž. Stromy kolem ní se pomalu rozestupovaly. Ano, tady je to. Tunel k městu. Většinou složitě podlézala plot, teď jej ale díky velké rychlosti a rozběhu dokázala přeskočit. Dopad byl sice trochu tvrdší, ale nic zlomeného. Jen popálená ruka začala bolet stále hůř.
,,Stůjte! Slečno, tam nesmíte!'', snažil se jí zastavit jeden voják.
Alessea si ho ale nevšímala. Dobře věděla, že do skladiště nesmí nikdo bez zvláštního povolení. Ona tu ale něco nutně potřebovala. Utíkala stále hlouběji. Už si myslela, že to tady nenajde, když to uviděla. Kolo! To by jí mohlo ohromně pomoci.Sice odporně vrzalo a brzdy chyběly ale přece jen to bylo lepší než běh.
,,Slečno, okamžitě to vraťte na místo a odejděte!'', křičel na ni ten strážný, kterého potkala u vchodu.
,,Tady jde ale o bezpečí celého města!'', zakřičela na něj taky. Snažila se ho objet, ale on jí strhl řidítka, takže spadla na zem a praštila se hlavou o podlahu.
Když se probudila, okamžitě vyskočila na nohy a málem zase spadla, jak se jí zamotala hlava. Musela chvíli počkat. V puse měla sucho. Teď by dala cokoliv za trochu vody. Hrdlo měla v jednom ohni. OHEŇ! DRACI! Hned se rozhlížela po kole. Leželo jí u nohou. Událo se v pořádku. A strážného nikde neviděla. Nasedla na něj a jak nejrychleji si troufala, jela do města.
Tunel byl ale zrádný. Měl spoustu slepých uliček a některé končily zase na nějakém odlehlém místě mimo město. Alesseu bolela hlava a ruka. Snažila se jet stále v hlavní části. Jednou ale špatně zahnula a skončila ve slepé uličce. Podruhé zase málem skončila v propasti. Když se zase ocitla ve slepé části, sesunula se k zemi. Takhle tam nikdy nedojede. Město shoří a nikdo se nezachrání. Možná by dokázala uzdravit Artona. Potom by spolu žily v lese. Pokusily by se něco vypěstovat na polích. Pokud by nebyli také spáleny.
Mezitím, co spřádala tenhle plán, nevšimla si bílé kočky, která ji pozorovala. Teprve až k ní došla a začala příst, spatřila ji. Alessea se usmála. Poškrabala kočku na hlavě. Kočka se jí ale vysmékla.
,,Počkej, kam utíkáš?'', volala za ní. Vzala kolo a snažila se jí následovat. Vypadalo to, že jí vede správným směrem k tunelu. A opravdu. Jen co uviděla konec tunelu u města, kočka se na ni otočila, zamňoukala a zmizela znovu v tunelu.

2-Nadcházející útok

12. listopadu 2012 v 21:25 Hrozba přichází z nebes
Alessea a Arton byli zpátky na cestě k jejich stromové chatce. Husy měly zavěšené v pytlích a přehozené přes rameno. Najednou uslyšeli mohutný, ohlušující řev. Oba dva věděli co to bylo. A co to vlastně znamená. Drak. A nepochybně blízko.
,,Snad je sám.'', zašeptal mladík.
,,Taky doufám.'', přikyvovalo děvče.
Jako odpověď ale zazněl další řev. Byl až nebezpečně blízko. A nebyl sám.
,,UTÍKEJ!'', zakřičela na něj Alessea.
Oba dva se rozutíkaly, jak nejrychleji mohly. Měly velké štěstí. Na místo,kde před chvílí stály a dohadovaly se o tom, kolik tam může být draků, spadla ohnivé koule. Neohlížely se, aby je to nezpomalilo.
Teď se jim hodilo cvičení neslyšitelnosti. Draci měly výborný sluch a zrak. Pokud se ale soustředily na něco jiného, sotva slyšitelný úprk a rychle bijící srdce dvou lidí nebraly na zřetel. Tedy skoro.
Možná přece jen, pro jistotu, vystřelily druhou ohnivou střelu.
Střela odhodila oba uprchlíky o několik metrů dozadu. Alessea vyklouzla jen se škrábanci a trochu opálenou rukou. Arton na tom byl ale mnohem hůř. Měl zlomenou a ošklivě popálenou nohu a vykloubené rameno.
,,Alesseo, běž, utíkej zpátky do města.'', pravil ztěžkle Arton.
,,Proč? A co ty?'', bránila se dívka.
,,Vyděli jsme více jak tři draky. Letěly k mšstu. A to může znamenat jen jediné. Chtějí na něj zaútočit.''
,,A co já s tím mám dělat?''
,,Varuj lidi. Draci by měly obletět dvojici nejvyšších hor. Ty to můžeš tunelem stihnout ještě před nimi.''
,,Ale co ty?''
,,Vidíš ten keř? Ukruju se tam. Pokud nebudu chtít, nikdo mě neuvidí.''
Alessea věděla, že mluví pravdu. Spravila mu vykloubené rameno. Ale samotného ikdyž ozbrojeného se jí nechtělo nechávat ho tam.
,,Dej mi nůž.'', řekla, čímž ho dokonale zaskočila.
,,Cože?'', nechápal.
,,Dej mi nůž, prosím. Já ti tady za to nechám luk se šípy.''
Arton si povzdechl. Tušil, že jinak by neodešla. Udělal o co ho požádala. Potom sledoval její vlasy, jak se v běhu houpají z jedné strany na druhou. Snad to stihne.

1-V lese

12. listopadu 2012 v 20:15 Hrozba přichází z nebes
Vítr se proháněl korunami stromů. Jeho ševelení znělo jako povzdechy stromů takhle na začátku podzimu. Slunečního svitu bylo stále dost ale paprsky už pomalu ztrácely svoji sílu a teplo. Dívce to ale nevadilo. Ráda se procházela lesem. A podzim milovala nejvíce. Měla od rodičů zakázáno se třeba jen přiblížit. Ona jejich zákaz ale nebrala na vědomí. Vlastně je nikdy neposlouchala, co se týkalo lesa. Tohle byl pro ni její domov. Ne ten dům s těmi lidmi, co tvrdí, že jsou její rodiče.
Najednou se ozvalo zapískání. Dlouhé a radostné. Děvče se usmálo. Takhle pískat umí jen jediný člověk, který by se odvážil až tak daleko do lesa. Arton.Odpověděla mu stejným zapískáním a přidala k nim i pár dalších tónů, na kterých se domluvily. Znamenalo to, že se sejdou ve stromové chýši. Krátké písknutí jí oznámilosouhlas.
Rychle si pospíšila, aby tam byla dříve než on. Kousíček od stromu se zastavila. Arton stál skoro vedle ní.
,,Závod?", navrhla. Mladík přikývl. Jakmile to udělal, rozběhli se oba naráz ke stromu. Mládenec byl první u žebříku. Dívce to ale nevadilo. Vyhoupla se na nejbližší větev. Ostatní větve ji posloužily místo příček žebříku. Když šlo na lezení po stromech, byla z nich dvou rychlejší. A tak se stalo, že i přes menší rychlost na zemi, u dveří na stromě byla dříve.
,,To... to není... není fér. Lezeš po stromě jako veverka.", stěžoval si Arton.
,,A ty zase rychleji běžíš. A jako správný gentleman bys mě měl nechat, abych nemusela lézt po větvích místo po žebříku." opáčila.
,,Tak dobře Alesseo. Půjdeme si zalovit?"
,,Celou dobu jsem čekala jen na tebe. Ale ty ses musel někde flákat."
,,Haha, vtipné. Tak pojď. Možná natrefíme na králíka."
,,To by bylo fajnový. Ale pochybuji."
Mladík si byl skoro jistý, že na nic netrefí. Kvůli drakům z nedalekých hor se zvěř bála zůstávat. I domácí zvěř utíkala. Proto byli všichni odkázáni na vegetariánskou stravu. Maso bylo vzácnější, než dříve.
Protloukaly se pomalu lesem. Alessea byla ozbrojena lukem a toulcem se šípy. Arton nesl delší oštěp a dva nože u pasu. Bylo skoro nemožné aby natrefily na nějakou zvěř. Přesto se ale nevzdávaly. Dlouhým letitým tréninkem dospěly k tomu, že jejich kroky byli neslyšné. Procházely hvozdem jako duchové. Perfektně nacvičeným ptačím zpěvem lákaly nějaké další ptactvo, které by jim mohly zpestřit jídelníček.
Nemluvily. Předem domluvenými a prověřenými gesty si sdělovaly nejrůznější informace. Jejich snaha byla tentokrát odměněna. Natrefily na dvě zbloudilé, divoké husy. Rozhodly se, že si jednu rozpůlí a druhou rozkrájí a prodají. O výdělek se taktéž rozdělí.

7-Všechno dobře dopadlo

3. listopadu 2012 v 14:37 Legenda města Ainë-Losillë
Zrovínka když byli uprostřed polibku se za nimi ozvalo zakašlání. Arton sebou cuknul. Pak přímo ucítil, jak mu zčervenaly tváře. V tento moment byl za všudypřítomnou tmu vděčný.
,,Neáco. Musíš nás zrovna vyrušovat v tak důležitém rozhovoru?'', okřikla někoho ve tmě princezna.
,,Promiň. Já nevěděla, že spolu zrovna hovoříte.'', ozval se smích.
,,Aino? S kým to mluvíš?''
,,Jejda, promiň já na to zapoměla.'', omluvila se princezna a už táhla Artona tou tmou. Najednou se zastavila a šmátrala chvíli po stěně. pak něco luplo. Tmu prořízl zvětšující se proužek světla. Vtáhla ho do osvětlené místnosti.
Arton musel chvíli mrkat, aby se jeho oči přizpůsobily náhlému světlu. Když se pozorně rozhlédl, spatřil malý stůl a postel. Co ale nejvíce upoutalo byl duch. Duch mladé ženy která se očividně smála. Zůstal stát a nemohl od ní odtrhnout oči. Nechápal to. To přece není možné! Duchové neexistují! Ale přesto před ním jeden stál.
,,Co na mě tak koukáš? Jsem duch, no a co?'', vyhrkla na něj žena.
,,Já.... já se omlouvám. Kdo vlastně jsi?'', byl evidentně zaskočený mladík.
,,Jsem princezna Neáca. Teda to, co ze mě zbylo.'', uchechtla se princezna.
,,Tomu nerozumím.''
,,Prostě kdysi dávno jsem byla princezna a pak mě unesla nestvůra a já jsem tady zemřela, protože mě tu nikdo nenašel. Teď se historie zopakovala, narozdíl od toho, že tady Ainu jsi našel. Takže můžeš zabít příšeru a budete volní a já konečně najdu svůj klid.'', vysvětlovala s povzdechem Neáca.
Arton zalapal po dechu. Všechno se naplňuje! Celá ta věštba!
,,Co se děje?'', ptala se starostlivě princezna Aina, která si všimla jeho výrazu.
,,Už jde! Rychle musíš se schovat!'', varovala ho princezna Neáca, ještě než stačil něco odpovědět.
Arton se tedy rychle schoval v rohu mezi stěnou a postelí. Pak se dveře znovu otevřely. Dovnitř vstoupila nestvůra.
Stála na dvou tlustých nohách s třemi prsty. Nohy nesly celkem velké, svalnaté tělo, ze kterýho vyrůstaly čtyři ruce s velkými drápy místo prstů. Tělo pokračovalo vzhůru malým krkem a velkou hlavou. Nestvůra měla velkou pusu s řadou ostrých zubů, z nichž jich několik vyčuhovalo ven. Místo nosu měla dvě díry. Oči byli tři, takže mohla vidět snadno do boků bez toho, aby musela otáčet hlavu. Celé tělo bylo pokryto hustými tmavými chlupy, jen hlava byla na zátylku hladká.
Když ji mládenec uviděl, ihned všemu uvěřil. Bezpochybně to byla ta stejná nestvůra. Přežila. A zřejmě v plné síle.
Nestvůra začenichala a vydala se přímo k mladíkovu úkrytu. Obě princezny se ji snažily zastavit ale marně. Když ho nalezla, sevřela kolem jeho krku. V ten okamžik mladík znovu v hlavě uslyšel část té věštby. V místě kde duše spát nemůže, tvá vůle, víra a láska ti pomůže. Ani nevěděl, jak se v jeho ruce objevil, ale držel nůž. Věřil, že když jí trefí do vyholeného zátylku, zabije ji. Musí. Za Ainu. Nevzdá se. Kvůli ní ne. Vždyť jí přece miluje. Nápřáhl se a zabodl nůž přesně doprostřed zátylku. Uslyšel řev a jemné zašeptání. Zdálo se mu, že mu Neáca děkuje. Pak vše zčernalo. Když otevřel oči, ležel s Ainou na zahradě a přibýhal k nm mladý královský pár se starým zahradníkem. Arton převzal vládu nad hrabstvím své babičky a směl si později vzít svou milovanou Ainu za ženu.