Říjen 2012

6-Už jen krůček

26. října 2012 v 19:09 Legenda města Ainë-Losillë
Když dorazil zpátky, napadlo ho, že se zeptá starého zahradníka. Vždyť ho přece vychovával, tak by měl vědět jak to vlastně s jeho původem je. Jakmile ho spatřil, hned běžel za ním, aby se ho na to zeptal.
,,Můžu se tě na něco zeptat?'', udeřil na něj hned bez pozdravu.
,,No, ahoj. Copak máš na srdci?'', zdál se zaskočen zahradník.
,,Kdo byli moji rodiče?''
,,Myslel jsem, že se mě na to zeptáš. Nu, když to chceš vědět, tak poslouchej. Kdysi dávno za mnou přišla jedna dívka. Byla to ztracená dcera Lady Zarinské. Víš, jak je zlá, že ano? No a právě její dcera se rok pohřešovala, než se vrátila domů. Říkala, že ji někdo přepadl a znásilnil, když byla na projížďce. Potom ji našla nějaké babka kořenářka. Zatímco ji léčila, zjistila, že otěhotněla. Celý rok se proto u ní schovávala. A když ses narodil, musela tě někam odnést a vrátit se. Stráže ji totiž našly a tak je poprosila, ať nikomu nic neříkají, že se zítra sama vrátí. První dům, na který natrefila byl ten náš. Vychovaly jsme tě jako vlastního. Tvou matku později zabil ze vzteku její manžel, když mu to jednou řekla. Pravda je, že jsi vnuk Lady Zarinské a právoplatný dědic jejího panství.''
,,COŽE? Já že jsem ve skutečnosti nějakého šlechtického původu?''
,,Ano. Je to tak.''
,,Takže to tím myslela. Děkuji. Mockrát ti děkuju.'', objal ho vesele Arton a odběhl pryč.
,,Někdy toho chlapce vůbec nechápu.'', zabrblal si pod vousy zahradník při pohledu na odbíhajícího mládence.
Arton si spokojeně pískal. Všechno vycházelo.
Začalo se pomalu ale jistě smrákat. Mládenec se vydával stejnou chodbou, kterou ještě nikdy nešel. Hrad byl v této části temný a zlověstný. Doufal, že se tady neztratí. Litoval, že si nevzal ani svíčku, aby si mohl posvítit na cestu. Neviděl v té tmě ani na špičku nosu.
Pokračoval stále vpřed. Snad dojde ke svému cíli. S dalším ubýhajícím čase v to ale přestával pomalu doufat. A to se mu mohlo stát osudným. Jak stále pokračoval, najednou se mu ztratila země pod nohama a on padal. Padal a padal a najednou prudce spadl na zem.
Pomalu se zvedl a někdo na něj skočil tak, že se znovu ocitl na podlaze. Chtěl se začít bránit. Někdo ho ale chytl ze napřaženou dlaň a vtiskl polibek. Byl tak zaskočený, že se přestal bránit.
,,Artone! Konečně! Já věděla, že mě najdeš.'', uslyšel hlas a okamžitě ho poznal.
,,Aino? Jsi to ty?'', nevěřil tomu.
,,A kdo jiný asi?'', smála se.
,,Tak jsem tě našel.'', zasmál se také mladík a vrátil jí polibek.

5-Všechno se zamotává

22. října 2012 v 12:43 Legenda města Ainë-Losillë
Když se princezna probudila, ležela na slamníku. Myslela si, že je v nějaké chatrči. Ale nebylo tomu tak. Chtěla se posadit, avšak ozvala se velká bolest hlavy. Připadala si, jakoby jí někdo praštil pytlem po hlavě.
,,Opatrně. Dostala jsi pořádnou ránu do hlavy.'', pravil za ní někdo.
Princezna se otočila a zaječela. Hned na to omdlela. Když se probudila, bylo to tam stále. Duch ženy.
,,Prosím, neboj se mě. Nechci ti ublížit. Právě naopak.'', pravil duch.
,,Kdo jsi?'', ptala se princezna.
,,Jsem Neáca. Princezna této země. Z dávné doby ale.''
,,Jak to ale, že tě vidím?''
,,Byla jsem ve své době stejně unesena stejnou obludou jako ty. Mě ale nikdo nenašel. Proto jsem tu zahynula a můj duch je tu uvězněn. Nemohu najít pokoj, dokud bude obluda naživu. Proto ti chci pomoci a zabránit tomu, aby tě potkal stejný osud jako mne.''
,,Obluda? Co je zač?''
,,Nechtěj to raději vědět. A dám ti jednu důležitou radu. Nikdy od ní nic nepij.''
,,Ale proč?''
,,Moc se ptáš. Raději si ještě odpočin. A pamatuj na mou radu.'', řekla jí Neáca a zmizela.
- - - - -
,,Nestvůra? Tady na hradě? To je nesmysl.'', nevěřil zahradník.
,,To jsem si mohl myslet, že mi neuvěříš.'', povzdechl si Arton.
,,Promiň, ale mě to tak připadá. Pokud tomu ale vážně věříš, Měl bys jít za elfskou vědmou. Pokud něco takového existuje, bude o tom zajisté vědět.''
,,Kde ji mám hledat?''
,,Žije na okraji hranic naší a elfské říše. Pokud si pospíšíš, do dvou dnů bys tam mohl být.''
,,Děkuju. Hned se tam vydám. A nebojte se, vrátím se brzy.'', pravil Arton a spěchal pryč.
,,Počkej, ty blázne! Vezmi si sebou tyhle leknínové květy. Tam kam se chystáš jsou vzácné.'', volala za ním Camilie.
,,Děkuji vám Veličenstvo.'', poděkoval a už opravdu spěchal mládenec.
U vědmy vyměnil lekníny za předpověď. Moudrý z ní ale nebyl. Její znění bylo následující:
Až na svůj pravý původ přijdeš,
zapomenutou chodbu nalezneš.
Prastaré zlo rozpoznáš,
stará tajemství rozmotáš.
V místě kde duše spát nemůže,
tvá vůle, víra a láska ti pomůže.

Jedno tajemství už zná. Ví, kdo princeznu unesl. Dokonce tomu i uvěřil. A princeznu Ainu má rád víc, než by asi měl. Co ale ten zbytek? Co znamená to o duši, která nemůže spát? A co má znamenat to o jeho původu? Vždyť je sirotek. Nebo ne? Všechno se to najednou strašně zamotalo.

4-Tajemství

21. října 2012 v 22:00 Legenda města Ainë-Losillë
,,Cože?'', divil se mladík.
,,Je to přesně tak, jak jsem říkal. Princezna zmizela. Nejspíš ji někdo unesl.'', vysvětloval mu zahradník.
,,To ale není možné! Vždyť jsem s ní ještě ráno mluvil.''
,,Je to divný, to ano. Ale je to tak.''
,,Stejně tomu nemůžu uvěřit.'', povzdechl si.
Arton seděl na malé stoličce v kůlně a přesazoval bílý Ibišek. Princezninu nejoblíbenější květinu. Jemně pohladil jedno z poupat. Musel na ni myslet. Bůhví kde je ubohé Aině konec.
,,Vím, na co myslíš.'', ozval se za ním líbezný hlas. Otočil se a spatřil tam stát Camilii. Elfskou princeznu a budoucí královnu země. Ihned se jí uklonil.
,,Nemusíš se mi klanět. Viděla jsem tě s princeznou. Hned mi došlo, že se vy dva máte rádi. Myslím, že vím, co se stalo.'', pravila jemně.
,,Prosím, povězte mi to.'', žádal.
,,Myslím, že ji unesla nestvůra. Žije tu už dlouho, ještě z dob, kdy se naše dva rody nenáviděly.''
,,Nestvůra? Tady? Jak je to možné?''
,,Stará čarodějnice ji stvořila. Doufala, že s její pomocí elfové vyhrají válku nad lidmi. V té době se ale králové dohodly na míru, aby zabránily zbytečnému krveprolití. Elfská princezna si měla vzít lidského prince a jejich sňatek měl utvrdit mír. Když ji ale chtěla čarodějnice zničit, nestvůra se jí vymkla z rukou a zabila svoji stvořitelku. A potom, z neznámého důvodu byla unesena lidská princezna. Měla stejný věk a ztratila se ve stejnou dobu jako princezna Aina. Nikdo už ji nikdy neviděl.''
,,A ty si myslíš, že za to mohla ta obluda a může za to i teď?''
,,Bohužel ano.''
,,Ale to je už spoustu let. Několik století, možná i tisíciletí! Jak by mohla přežít tak dlouhou dobu?''
,,To netuším. Jiné vysvětlení ale nemám.''
,,A netušíš náhodou, kde bych ji mohl najít, že ne?''
,,Ne. Ale možná tu cestu najdeš sám, když půjdeš za svým srdce.'', dokončila vyprávění.
Camilie odešla a zanechala ho jeho myšlenkám. Měl taky o čem přemýšlet.
,,Je to možné? Je tento příběh opravdu pravdivý? Nebo to je jenom bláznivé vyprávění?'', přemýšlel nahlas.
Zdálo se to nemožné. V doznívající bouři ale zaslechl smích. Zlý a krutý smích, znící v zapomenutých chodbách hradu.

3-Zmizení princezny

20. října 2012 v 18:30 Legenda města Ainë-Losillë
Princezna Aina se procházela zahradou. Milovala ji. Jak si prvni paprsky vychazejiciho Slunce hraly se stiny na bělostné čistotě hradu, až se zdálo, že je v plamenech. Dříve se toho pohledu děsila. Připadalo jí to až moc děsivé. Po pár letech se bát přestala. Teď si dokonce ráda přivstala, jen aby to viděla.
,,Princezno?'', ozval se něčí hlas a vyrušil ji tak z přemýšlení.
,,Vylakal jsi mě, Artone. Tohle mi už vícekrát nedělej.'', usmála se na milého zahradníka. Tenhle kluk byl tak o pár let starší než ona. Vždy, když její bratr na ni neml čas, Arton si ho našel. Ikdyž třeba jen na chvíli.
,,Omlouvám se, to jsem nechtěl. Zase se tu procházíš?'', usmál se na ni také.
,,Zajisté. Je tady takový příjemný klid. Vždycky se mi tady dobře přemýšlí.''
,,Ach, a já si myslel, že sem chodíš za mnou.''
,,Vždyť to sám dobře víš. Tak už se na mě nezlob.''
,,Zlobit se na tebe? To přece nejde.''
Princezna se rozesmála a šťouchla do něj. Ten ji to oplatil ale ona se zapotácela a spadla na trávník. Strhla ho ale sebou, takže padly oba dva, kde se za hlasitého smíchu vzájemně lechtali.
,,Artone, co to děláš?'', slyšely za sebou starší hlas.
,,Promiňte mistře. Trochu jsem se tady zapovídal s princeznou.'', omlouval se ještě rozesmátý mladík.
,,To vidím. Rád bych vás tu nechal povídat si ale.... budoucí královna, pořád si na to nemůžu zvyknout, by si moc přála nějaké další květiny do své komnaty. A ty je umíš navázat lépe než já.''
,,To není pravda, mistře. Ale dobře, půjdu je rychle připravit, ať nemusí čekat. Omluvte mě princezno, prosím.''
,,Samozřejmě, jen jdi.'', pravila už ze zvyku.
,,Ještě jednou se omlouvám, za vyrušení. A pokud vám to nebude vadit, i já se vzdálím.'', loučil se zahradník.
Princezna osaměla. Ještě chvíli se procházela až nakonec zamířila do svých komnat. Předtím si toho na zahradě nevšimla, ale teď slyšela v dálce zahřmění. Blížila se k nim bouře. Princezna si pospíšila. Neměla bouřku ráda.
Když už byla skoro před svými komnatami uslyšela hlas, který ji volal.
,,Kdo je tam?'', zavolala a popošla blíž k místu, odkud se ozýval hlas.
,,Pojď za mnou Aino!'', volal ji hlas.
Princezna tedy šla. Hlas jí vedl až do chodeb, které neznala. Chtěla se otočit a odejít ale než to stačila udělat, někdo ji praštil do hlavy. Zmocnila se jí temnota. Upadla na zem, kde ji neznámý útočník zvedl a odnesl.
,,Aino? Sestřiško, kde jsi?'', volal ji její bratr. Věděl, že nenávidí bouřku a tak šel za ní, aby nebyla sama. Ve svých pokojích ale nebyla. Zmocnila se ho zlá předtucha.
,,AINO! Ozvi se!'', křičel. Probíhal hrad až doběhl k jednomu místu, které nepoznával. A tam, na zemi našel její korunku. Rozhlásil poplach. Všichni ji hledaly avšak marně. Nebylo pochyb. Princezna zmizela!

2-Oslava

6. října 2012 v 21:40 Legenda města Ainë-Losillë
Začalo se šeřit. Sluhové v posledním kousku Slunečního světla začaly pobíhat po ulici vedoucí k zímku a rozžínaly veliké lucerny. Cesta byla osvětlena jemným naoranžovělým světlem. Celá ta situace společně s tímto světlem dodávala této chvíli takové jemné romantické chvění ve vzduchu. Atmosféra jí byla přímo přesycená.
Princezna Camilie jí ale nevnímala. Mladého prince jenž si měla brát viděla jen jednou a to v době zásnub. Ne, že by nebyl pěkný to ano. Jen ho vůbec neznala. Skoro nic o něm nevěděla. A k tomu si ho měla vzít.
Jejich rodiče domluvily tento sňatek jen krátce po jejich narození. Byla to dlouhodobá tradice. Vždy když se těmto dvěma rodům narodila dcera a syn, dohodl se jejich sňatek. Jen velmi málo lidí už ale vědělo proč to tak je.
,,Usmějte se, princezno. Jedete na svoji svatbu a ne na pohřeb!'', napomínala ji její gardedáma.
,,Nemohu se usmívat, když nejsem šťastná.'', povzdechla si Camilie.
,,Ale Výsosti, to by jste měla. Pomůže to vaší zemi! A mimochodem, princ je pěkný a má vás rád.''
,,Rád? Princ, že mě má rád? To snad nemyslíte vážně, madam! Princ má tak akorát rád mé věno a vnady. Ach, samozřejmě má rád i sám sebe a nikoho jiného!''
,,Princezno Camilie to jste tedy přehnala! Sama přeci víte, že se stará o svoji mladší sestru.''
,,Promiňte. Samozřejmě máte pravdu. Jen jsem se nechala trochu unést.''
,,Nic se neděje. Každá nevěsta je ve svůj slavný den nervózní. Tudíž na to máte právo.'', usmála se gardedáma.
Princezna si jenom povzdechla a raději už nic neříkala. Taky už nebyl ani čas. Byly skoro na místě.
Jakmile vjel kočár do dvora, zhluboka se nadechla. A je to tady. Dveře se otevřely a ona vystoupila. Od kočáru vedl červený koberec končící až u oltáře. Za ní vystoupila její gardedáma a rodiče. Za jemného znění sboru zpívajícího svatební pochod se pověsila do svého otce a vyšla pomalým avšak vznešeným a důstojným krokem ke knězi a svému budoucímu manželovi. Malé dcery nižších šlechticů kráčely před ní. Koberec postupně posypávaly okvětními lístky bílých a vyšlechtěných světle modrých růží.
Princ na ni mohl oči nechat. Její štíhlá postava byla zvýrazněna korzetovými šaty se znovcovými rukávy. Celé šaty byli vlatně jednoduché kromě složitého stříbrně vyšivaného vzoru. Na krku měla jemný stříbrný náhrdelník s přívěškem tvaru stromu. Jejich znaku. Obdobné byli i malé náušnice. Rudé vlasy, tak moc vzácné u elfů, se splétaly ve velmi složitém stylu, kromě dvou pramínků, vlnících se kolem uší. Účes zvýrazněval malinkou démantovou korunku. Její krása byla skutečně ohromující.
Princeznin otec, elfský král jí u oltáře jemně políbil na čelo a pak už ji předal jejímu nastávajícímu. Jakmile oba řekly své ,ano' a spečetily sňatek polibkem, vypukl kolem nich velký jásot. Rody se opět spojily. A mír byl stvrzen po další generaci.

1-Příběh začíná

1. října 2012 v 13:13 Legenda města Ainë-Losillë
V jednom malém království, kde žili lidé a elfové společně, stálo velké město. Jmenovalo se Ainë-Losillë. Byl to elfský název a znamenalo to Zářící Hvězda. Toto jméno dostalo podle zámku, postaveného z bílého mramoru. Byl čistý, jako právě napadaný sníh. Když na něj v noci zasvítilo měsíční světlo úplňku, rozzářil se jako nejjasnější hvězdy na čisté obloze.
Říká se, že bylo postaveno po době Válek dvou ras. Byla to válka mezi dříve zmíněnými lidmi a elfy. Tato válka trvala celkově patnáct let. Spousta jich zemřela a zůstala zmrzačených. Konečný chabý mír měl zajistit sňatek elfské princezny s mladým králem lidí. Jako svatební dar byl vystavěn právě tento zámek.
Zámek měl ale mnoho tajemtví. Během jeho výstavby se prý ztratila mladá princezna, sestra krále. Všichni ji hledaly ale jakoby se po ní slehla zem. Nakonec se smířily s tím, že byla nejspíše zabita během války.
Od těch dob ale uplynulo spoustu let. Zbylo pouze vyprávění starších. A na zmizelou princeznu se zapomnělo úplně. Po pětistech letech se měla ale historie opakovat.
Na zámku se slavilo. Už dva dny se sem sjížděly významné osobnosti jak z elfské tak i z lidské říše. Vše bylo vyzdobeno ve slavnostním. Z nejvzdálenějších koutů země se scházely poutníci a kupci. Tato slavnost byla téměř největší v celých dějinách. A důvod byl prostý. Mladý princ si bral svoji budoucí ženu, elfskou šlechtičnu. A také tento budoucí král měl sestru. A té bylo také přesně tolik, co princezně z minulosti.
Jen chyběla válka. Mír by ale mohl skončit v mžiku oka. Stačilo by tak málo. Neboť zámek vydá své krvavé tajemství. A bude to hrozné. Bude to stát spousty odvahy a trpělivosti. A možná..... možná..... by tomu pomohla i láska. Nejkrásnější cit. A také nejcennější.