Září 2012

16-Záchrana Země

26. září 2012 v 21:47 Carnicemeno
,,Nevzdávej se. Bojuj, lásko. Prosím. Bojuj za mne. Bojuj za svou Zemi. Miluju tě.'', slyšel mladík hlas své milované.
,,Saindro!'', zavolal na ni. Když ale otevřel oči, zjistil, že to byl jen sen.
,,A heleme se. Hrdina se nám probral. Už jsem se bála, že to bude tak snadné.'', šklebila se na něj Faindra.
Při pohledu na ni se rozvzpoměl. Je tady díky svému pomocníku, Slunečnímu poslovi. Nechal ho bojovat samotného a jeho zasáhla jedna z těch černých koulí. Zatraceně.
Pohlédl na nebe. Aha. To je ten důvod, proč mu nepomohl. Slunce zakrýval velký tmavý mrak.
,,Modlíš se k Bohu? Doufám, že jsi byl u zpovědi.''
,,Ne. Ale snad jsi se stačila už rozloučit se životem. Toto je totiž konec.'', zasmál se.
,,Konec jedině tak pro tebe.''
Heruo se ale nechal vést vnitřním hlasem. Zavřel oči a silou vůle odhodil Faindru stranou. Potom otočil zrak k nebi. Zvedl se prudký vichr, jenž odehnal mrak od Slunce.
Pomoc dorazila okamžitě. Sluneční kůň proběl kolem něj a zamířil k Faindře. Ta s ječením uskočila a začala na něj vrhat černé pulzující koule. Všechny se roztříštily o neviditelný štít.
Posel pomohl vstát Heruovi, aby se mohl opřít o strom, do něhož před chvílí narazil. Heruo zavřal oči znovu a donutil utichající vítr aby se znovu zvednul. Ohnivý kůň se k němu přidal. Začal obýhat Faindru pořád rychlejším cvalem až z něho byla jen šmouha. Oheň se rozprostřel a vytvořil ohnivé tornádo v jehož středu byla ječící Faindra.
Jen co křik utichl, všechno se vrátilo do normálu. Jen na místě Faindri ležela bezmocná Carnicemena.
Heruo k ní doklopýtal. Jen jak ji zvednul ze země, jeho vnitřní zrak se ztratil. Ale vrátil se ten normální a rána v boku se taky zahojila. V duchu jí poděkoval, načež se obrátil k poslovi.
,,Plním své sliby a vracím ti tuto kouzlnou květinu.'', pravil ale s těžkým srdcem.
,,A já plním své. Až přijdeš za Saindrou, vzbudí se a bude zase zdravá. Sbohem.'', loučil se kůň. Vzal do pusy stonek květiny a za jasného světla zmizel.
,,Sbohem. A děkuju za pomoc.'', zakřičel Heruo ke Slunci.
Stalo se, jak řekl. Saindra se uzdravila a k jejich velkému překvapení neměly královští rodiče nic proti jejich sňatku. Přece jenom, zachránil jim dceru. A tak byli všichni šťastní až do teď.

15-Kde je Carnicemeno?

24. září 2012 v 21:38 Carnicemeno
Heruo vstal velmi brzy. Slunce se ještě schovávalo za obzorem. V žaludku mu zakručelo hladem. Rozhlédl se tedy po okolních stromech a keřích. K jeho velikému štěstí tam spatřil růst ostružiny a borůvky. Opatrně, aby neublížil keři, obíral jejich plody. Byla to sice malá snídaně avšak k utišení hladu postačila. Snídáním lesních plodů strávil mladík zbývající čas do svítání.
S prvním paprskem se objevila i jeho pomoc. Sluneční posel.
,,Nasedni, mládenče. Musíme jet rychle.'', pobízel ho.
,,Nespálíš mě ale?'', obával se Heruo.
Posel se zasmál. ,,Neboj. Když nebudu chtít, tak se tě můj oheň ani nedotkne.''
,,Tak to jsem tedy v klidu.'', usmál se také mladík.
Jakmile na nej usedl, zvednul se prudky horky vitr. Zeme se zacala vzdalovat. Prekvapeny Heruo spatril, ze nebezi po zemi ale leti vzduchem. Pod kopyty jeho pomocnika se objevoval takovy zarici chodnik. Vypadalo to, jakoby to byl Slunecni paprsek.
,,Priprav se. Za chvili pristaneme.", varoval ho posel.
Mladik se poradne pridrzel jeho hrivy. Samotne pristani ani nezaregistroval. Jen kdyz se poradne rozhledl, zjistil, ze stoji pred starou drevenou chyskou. Heruovi se zhoupl zaludek. Byla zde citit temnota. Jeho pomocnik netrpelive preslapl. Mel nejspise sesednout.
,,Vitej v mem kralovstvicku. Zajimalo by me, jak jsi me tu nasel.", pravila Faindra.
Heruo se otocil. Ohnivy kun zatrepal svoji hlavou. Takze ho nevidela. Lepsi pro nej.
,,Samotneho by me to zajimalo. Ale jsem tady. A chci zachranit Zemi."
,,Chachacha. Ty? A zachranit Zemi? Uz jednou jsem te premohla. A udelam to zase."
,,Tentokrat ne.", odpovedel ji mladik.
Faindra, nastvana, ze si ji pokousel odporovat po nem hodila jednu ze svych cernych kouli. S obdivuhodnou rychlosti se mu ale vyhnul. Rozcilena knezka po nem hazela dalsi a dalsi strely. Kazde se vyhnul ale te posledni uz ne. Strela ho trefila do boku. Sila narazu ho vymrstila do vzduchu a hodila ho na nejblizsi strom, po jehoz kmeni se sesunul.

14-Nová pomoc

21. září 2012 v 22:02 Carnicemeno
Kráčel dál a dál. Soustředil se pouze na svůj úkol a slib. Najít Carnicemeno a ochránit ho za každou cenu. Jakmile pomyslel na tuto rostlinu, jakoby zahlédl modrou nitku, která směřovala kolem lesa. Heruo usoudil, že to bude asi ta správná cesta. Zahnul doprava a vydal se tím označeným směrem. Postupoval dále kolem hvozdu. Nitka ho vedla stále po okraji ale nikdy ho nezavedla do něj.
Míjel několik vesnic a přebrodil pár potůčků. Niť se ale náhle zastavila a ztratila. Jakoby byl na místě. Nikdo a nic tady ale nebylo. Vlastně ano. Vyhořelé otisky koňských kopyt. Snad tudy projel ohnivý kůň, snad je tady zanechal nějaký ďábel. To ale nevěděl. A neviděl ani ukazovatel. Rozhodl se jít po těchto stopách.
Les kolem něj se stále více zhušťoval. Dovnitř už pronikalo stále méně světla. Netušil či je to tím, že tu stromy byli blíže sebe a měly mohutnější a rozložitější koruny než na začátku, kde kmeny těchto stromů vlastnily jenom pár větviček kromě úplné nahoty. Mohlo to být už dokonce pokročilejší hodinou, neboť zde se nedalo odhadnout jak dlouho se toulá tímto divným lesem.
Dlouhou dobu trvalo než Heruo došel na mýtinu. Vypadalo to, že snad někdo vysekal v nejhustším lese kruhovou mýtinu. A uprostřed ní stál kůň. Celý černý krom žluto-červených kopyt, hřívy a ocasu. V tom se jeden ze zatoulaných paprsků Slunce zatoulal směrem k němu. Hříva s ocasem se rozevlála a změnila v oheň. Kolem kopyt se objevily jiskřičky, takže v místě kde stál trávu sežehly a spálily.
,,Pojď blíž statečný mládenče. Já ti neublížím.'', zazněl hlas vycházející směrem od tohoto čarovného stvoření.
,,Asi jsem se zbláznil. Myslím si, že se mnou mluví ohnivý kůň.'', děsil se Heruo.
,,Nezbláznil jsi se. Jsem Sluneční posel. A pomohu ti odpovědět na otázku, kde je kouzelná rostlina.''
,,Sluneční posel? Proč mi chceš pomoct zrovna ty?''
,,Carnicemeno v sobě skrývá kapku ze Slunce. Proto je tak mocné. A proto ti pomohu.''
,,Děkuji. Ani nevím, jak se ti budu moct odvděčit.''
,,Jakmile zničíš Faindru a získáš květinu, musíš ji vrátit Slunci.''
,,Vrátit? Hned jakmile ji získám? Ale co Saindra?''
,,O ni se neboj. Zachráníš ji i bez Carnicemeny.''
,,Jak?''
,,To ti říci nemohu. Zítra za úsvitu buď znovu tady. Vydáme se zachránit svět.''
Na to kůň zmizel. Heruo si povzdechl.Tohle bylo tedy velmi zvláštní.
Přemýšlel jak by mohl pomoci své lásce bez kouzelné květiny a jak ji má vrátit Slunci. Nakonec ho únava z dlouhé cesty přemohla a on usnul.

13-Vnitřní zrak

21. září 2012 v 19:02 Carnicemeno
Heruo té noci spal velmi neklidným spánkem. Zdálo se mu o konci Země takové, jakou ji zná. Všechny rostliny zvadly a uschly. Vzduch začal těžknout, lidé hladověly. Vypukly války o poslední jídlo, spousta obyvatelstva se udusila nedostatkem kyslíku ve vzduchu. Nakonec se celá planeta změnila v kamení, písek, hlínu a vodu. Nic nepřežilo. Ani rostliny a zvířata ve vodě, neboť ta potřebuje taky kyslík aby v ní mohl být život. Bez kyslíku zmizel ozon, voda se vypařila a z naší malé Země se stala mrtvá planeta.
S hrůzou se probudil. Myslel si, že má zavázané oči. Vztáhnul ruku k očím, aby pásku sundal. Nahmatal však jen svou kůži. Žádná páska. Nic. Byl slepý! Takže měla nakonec pravdu. Bez zraku nic nesvede a svět zanikne. Jen a jen kvůli němu. Protože selhal. Protože se nechal hloupě obelstít. Protože důvěřoval cizí osobě, i když dobře věděl, že po něm Faindra půjde. Protože jen kvůli němu teď byla Saindra v ohrožení života.
,,Heruo? Jsi tady?'', ozval se jemný hlásek.
,,Kdo je tam?'', snažil se rozpoznat hlas.
,,Přece já. Ty mě nepoznáváš?''
,,Promiňte, já.... já vás nevidím.''
,,Cože?! Takže..... Faindra tě nakonec našla.''
,,Bohužel. A ještě k tomu si vzala Carnicemenu.'', pravil Galliace když jí poznal.
,,Jak? Určitě jsi jí nedal jedinou záchranu Země jen tak.''
,,Ne, to ne. Oklamala mě a já jí hloupě věřil. A teď nemám ani květinu ani zrak. Všechno zanikne. A všechno jen kvůli mě. Kvůli mé vlastní hlouposti.'', obviňoval se mládenec a slzy se mu zase začaly tlačit do očí.
,,Klid, jen klid. Zvládneme to. Jak ti sebrala ten zrak?''
,,Dala mi chleba a vodu a pak se začala smát, já ztratil postupně zrak a potom si ji sebrala. Proč se ptáš?''
,,Asi..... asi ti budu moct pomoci. Jen mi prosím něco slib, ano?''
,,Dobře. Ale jak mi chceš pomoct?''
,,Neptej se. Dobře mě teď ale poslouchej. Slib mi, že ať se děje, co se děje, najdeš Carnicemeno a ochráníš ho před Faindrou.''
,,Dobře. Slibuju ti to. Ale.....''
,,Žádné ale. Dám ti velkou část své moci a tím získáš vnitřní zrak, který tě povede. Bohužel, tvůj zrak se vytratí jakmile sevřeš květinu v rukách.'', pravila Galliaca.
Jakmile to dořekla, položila své dlaně a Heruovi spánky a poslala do něj svou moc. Heruovi jakoby v hlavě vybuchnul modravý ohňostroj. Pak postupně a po malých chvilečkách začínal jakoby vidět. Viděl Galliacu jak má zavřený oči a od soustředění vrásku na čele. Otevřela oči a on zjistil, že je má úplně bílé, bez panenek. Zhroutila se na zem vedle něho.
,,Galliaco! Galliaco, jsi v pořádku? Řekni něco, prosím.'', naléhal na ni.
,,Jdi. Nech mě tady, já se o sebe postarám. Jen jdi a nezapomeň na svůj slib.'', pravila.
Heruo ji pohladil po tváři a odešel. Opatrně, jakoby nemohl uvěřit, že opravdu vidí. Ve dveřích se ještě otočil na svou průvodkyni. Doufal, že bude v pořádku.
,,Děkuju. Za všechno.'', zašeptal jejím směrem a pak už opravdu odešel.

12-Ošálen a okraden

16. září 2012 v 19:21 Carnicemeno
Naprosto znaven se snažil najít místo k přespání. Zkusil hned první dům na který narazil. Zaklepal. Otevřel mu starý pán s nevrlým výrazem. Nevypadal zrovna moc přívětivě.
,,Co chceš?'', vyhrkl na něj.
,,Dobrý den, nemáte koutek na přespání? Pomůžu vám s čímkoliv. Jen vám nemohu zaplatit penězi.'', ptal se zdvořile mládenec.
,,Žádný koutek by se tu pro tebe nenašel. A teď vypadni, nebo na tebe zavolám psy!''
,,Už jdu, nemusíte je volat. Nashledanou.'', loučil se sklesle.
Zkoušel pár dalších domečků ale tam chtěly buď zaplatit nebo ho také vyštvaly. Bylo to marné.
Skleslý, smutný a unavený Heruo se loudal na konec vesnice s myšlenkou noci strávenou pod širákem.
,,Mládenče! Hej, mladíku!'', volal na něj cizí hlas. Otočil se a uviděl milou paní středního věku jak na něj mává. Vydal se teda za ní.
,,Volala jste mě, paní?'', zeptal se opatrně.
,,Ano, tebe. Můžeš přespat u mě na slamníku. Potřebuju ale trochu pomoci a oplátku.'', odpověděla paní.
,,Co potřebujete, paní?''
,,Ach, jen opravit starý stůl a naštípat dříví. Svedl bys to?''
,,Samozřejmě, paní.''
,,Neříkej mi prosím paní. Připadám si pak jako nějaká šlechtična, která nejsem.''
,,Jak si přejete.'', usmál se.
Následoval ji do chaloupky. Když byl stůl opraven a na dvoře se tyčila pěkná hromada naštípaného dříví, odebral se na slamník ke spánku. Jeho hostitelka za ním přišla se džbánkem vody a krajícem chleba.
,,Děkuju. Jste velmi laskava.'', poděkoval Heruo jakmile to snědl. Žena se na něj usmála.
,,Však ty jsi ještě laskavější. A hloupější, než jsem si myslela.'', pravila se zlým úsměvem. Její podoba se začala měnit. Najednou před ním stála Faindra. Mladík prudce vyskočil na nohy, připraven utíkat pryč a dostat Carnicemenu do bezpečí. Nohy se mu podlomily a on se skácel k zemi. Svět kolem něj se točil a pomalu šednul.
,,Co...? Jak.....?''
,,Otrávila jsem tě hlupáčku. Ale neboj. Žít budeš. Ikdyž asi bez zraku.'', smála se Faindra.
Pomalu kráčela pryč. U dveří se ještě otočila a zavolala na něj, ,,A díky za Carnicemenu. Takhle to bylo mnohem jednodušší.''
Pak už Heruo slyšel jen zabouchnutí dveří a zamknutí. Zklamal. Všechny. Saindra zemře a zemře i celá země. Stočil se na slámě do klubíčka a plakal, dokud neusnul vyčerpáním.

11-Návrat zpět

16. září 2012 v 18:13 Carnicemeno
Když viděl letící kouli směrem ke Galliace zadržel hrůzou dech. Už ji viděl mrtvou alestalo se něco neuvěřitelného. Zničeho nic se rychlostí blesku objevily duchové několika žen. Mohlo jich být tak nanejvýš sedm. stouply si před ní a smrtící koule se rozprskla o modravý energetický štít., který se kolem nich rozprostřel.
,,Běž, Heruo. Dokážeme ji společně zadržet na tak dlouho, aby jsi mohl květinu odnést. Pamatuj ale, že pokud ji dostane ona, tak svět zanikne. Na síle Carnicemeny závisí život všech rostlin. Je to taková matka všech rostlin. Pokud zahyne Carnicemena, zahynou i ostatní.'', pravily společným hlasem.
Tak to bylo horší, než si myslel. Takže celá země záležela jen na něm. A sakra! Cítil jak ho někdo šťouchnul do ramene. No jasně, musí běžet. Faidra jakoby ho ani neviděla. Soustředila se jen na kněžky. Když se na chvíli ohlédl, spatřil tam sám sebe. Proto si ho nevšímala! Viděla ho tam stát vedle ostatních kněžek. Měl málo času. Určitě jí brzo dojde, že to ve skutečnosti není on. Zatím musel získat tak velký náskok, jak jen to půjde.
Běžel, jak nejrychleji mohl. Rychlostí blesku přeskákal přes Srdcové pole květin jak nazval poslední past před chrámem. A teď projít potichu kolem Slovožroutů. Pokoušel se běžet rychle a hlavně tiše. Nevšiml si ale jednoho kořene stromu a zakopl o něj.
,,Kruci!'', zařval a pak se zarazil. Květináč byl rozbitý!
,,Sakra! Já pitomec.'', zuřil sám na sebe. Rozum se mu zapnul moc pozdě. Teď si uvědomil, kde je. Doufal, že ho Slovožrouti neslyšely. Doufal marně. Kolem něj začaly vyskakovat malý lidé. Byli zakrslý, hohlavý a tělo mělo pokryto písmeny v nic neříkajícím smyslu. Prsty měli neobyčejně dlouhé s ostrými nehty. Vypadaly spíš jako čepele dýk.
Heruo vytáhl nůž a hodil ho dobře mířenou ranou na nejbližšího človíčka. Nůž se mu zabodl do krku. Z rány se vyvalila krev černá jako inkoust. Mladík na nic nečekal, rozběhl se pryč. Po cestě se vyhnul několika oštěpům a sebral nůž z mrtvého těla.
Močál! Z nejbližšího stromu uřezal větev a hledal bezpečnou cestu. Kupodivu ji našel podivuhodně rychle. Teď opatrně hledat kde je propast. Tady je! Rychle ji oběhnul a pokračoval teď už v bezpečné cestě zpět. V boku se mu začala ozývat řezavá bolest avšak on ji nevnímal. Nebral na vědomí ani to, jak jeho znavené svaly protestovaly. Najednou ho jeho znavené tělo odmítlo poslouchat. Zhroutil se na zem, pár metrů od hranice lesa. A ani netušil jak to dokázal.
Heruo prudce oddechoval. V ústech měl sucho jako na poušti. Teď zrovna by dal všechno jen za doušek vody. Když se ale podíval na květinu musel se opravit. Skoro všechno. Po kratičkém odpočinku, zatímco nabral dech a upletl z tenkých větviček keříků provizorní misku jako květináč, vstal a unavenými kroky směřoval k hradu.