Červenec 2012

10-Boj v chrámu

26. července 2012 v 11:09 Carnicemeno
Opatrně, jakoby čekal nějakou další past, se blížil ke dveřím. Byli zavřené. Kliku tu nikde neviděl. Zkusil je odtáhnout ale ani se nehnuly. Zapíral se celou váhou a najednou šup. Dveře se otevřely tak snadno, že neudržel rovnováhu a spadl na zem. Kousek před sebou zaslechl smích.
,,Co je tu k smíchu?'', zavrčel podrážděně.
,,Ty.'', odpověděla popravdě Galliaca.
,,Ha ha ha. Moooc vtipné. Proč tu ze sebe vlastně pořád dělám šaška?''
,,Nemusíš. Můžeš svobodně odejít. Sice tím odsoudíš milovanou Saindru na smrt a svět asi zanikne, ale nikdo tě tu nedrží. Šel jsi sem sám a dobrovolně.''
,,Počkej! Svět asi zanikne? Co jsi tím myslela?''
,,Ach, já ti to neřekla? Pokud padne Carnicemena do ruky té... té.....''
,,Mno jen to dořekni. Jaké?'', ozval se za nimi další hlas.
,,Té bývalé kněžce. Zdravím Faindro. Dlouho jsme se neviděly.'', pozdravila ji Galliaca.
,,To vskutku ano. Jak vidím tak já jsem si na rozdíl od tebe uchovala svou plnou moc.''
,,Jak jste se sem dostala? Já myslel, že je toto místo skryté a chráněné.'', vmísil se do toho Heruo.
,,Pche! Ty ubohý nástrahy a pasti by fungovaly tak možná před sto lety.''
,,Zato TY máš síly stále víc co?''
,,Přesně tak. Tu ubohou křehutinku jsem zmákla raz dva. Jak byla důvěřivá a hloupá!''
,,Takhle o ní nemluv!'', zakřičel na ní mládenec.
,,Jinak co?''
,,Jinak... jinak.... jinak tě zabiju.''
,,Chachachaaaa. Ty mě chceš zabít? K smíchu.''
,,Co budeme dělat?'', zašeptal směrem ke své průvodkyni.
,,Změřím s ní své síly. Ty mezitím vezmeě květinu a utečeš odsud. Pamatuj! Květina jí nesmí padnout do rukou!''
,,Ale to nemůžeš! Její moc je mnohem větší než ta tvoje.''
,,Ale ano, můžu! Spojím své síly se silami tohoto místa a se silami kněžek dříve chránící chrám.''
,,Ale přesto...'', začal zase něco namítat Heruo.
,,BĚŽ!!'', zakřičela na něj Gallica, jenž si všimla černé střely od Faidry a hbitě je oba zahalila štítem. Střela se rozprskla a zmizela. Mladík na nic nečekal. Nějak podvědomě běžel až na konec chrámu. Tam ve výklenku, ozářena jemnými slunečními paprsky, kvetla ta nejhezčí a nejzvláštnější květina co viděl. Carnicemeno. Jenomže, jak ji vzít tak, aby jí neublížil a přitom ji mohl přemístit? Jako zázrakem se u jeho nohou objevila miska. Dost velká na to, aby tam mohl vyácnou květinu přesadit. Opatrně ji tam umístil. Jakmile byla na místě, rozběhl se k východu. Tam zuřil naplno boj dvou kněžek. Obě vypadaly unaveně, přesto po sobě pořád mrhaly modré a černé střely. Galliaca se ohlédla na něj. To byla chyba, které využila její protivnice. Střelila po ní velkou černorudou kouli

9-Pasti, Pastičky

3. července 2012 v 20:11 Carnicemeno
Po dlouhém a vydatném odpočinku byl Heruo připravený na cestu. Ještě se naposledy napil z kouzelné studánky. Vstal a vydal se na cestu. Tu uslyšel smích. Zastavil se a podrážděně se zeptal, ,,Co je tady k smíchu?"
,,Ty.", ozval se hlas a znovu se zasmál.
,,Proč jsem ti k smíchu. Co jsem provedl?"
,,Jdeš na opačnou stranu. Tudy jsme přišly."
,,Aha. Promiň.", omluvil se mladík. Měl pocit, že se hanbou asi propadne.
Otočil se aby pokračoval už na té správné cestě. Šly už dlouho. Heruovi se to zdálo divné. Dokonce i Galliaca byla podivně zamlklá. Rozhodl se jí na to zeptat.
,,Galliaco, proč jsi......", začal se ptát ale něco jakoby mu zavřelo pusu.
,,Pššš! Teď už nemluv. Doufej že nás neslyšeli Slovožrouti. Protože jestli ano tak jsme ve velkým průšvihu a ty a tvůj jazyk nejvíce."
Chtěl se zeptat na několik otázek. Například kdo jsou ti Slovožrouti a co by udělali s ním a jeho jazykem. Raději se ale neptal. Nechtěl ty odpovědi slyšet od nich a už vůbec ne je vyzkoušet.
Zastavil se velké plochy s mechem. Mech byl porostlý květinami různých barev, tvarů a velikosti. Když se ale podíval lépe, viděl že každý druh květiny roste ve tvaru jednoho písmene. Dohromady tvořily celou abecedu.
,,Toto je poslední překážka. Musíš šlápnou vždy jen na určitá písmena. O květy se neboj, jestli na ně šlápneš nic se jim nestane. Jsou to hodně vzdálené příbuzné naší Carnicemeny. Ale pozor! Ty písmena musí tvořit jméno toho, po čem tvoje srdce nejvíce touží."
,,A co když šlápnu na špatné písmeno?"
,,Každá květina má skrytý svůj trest i odměnu. Já ale netušìm, která má jaký. Vybírej moudře. Setkáme se před chrámem."
Po čem moje srdce touží nejvíce? To je lehké. Je to Saindra. Podíval se kde je skryté S a skočil na něj. Ale běda. Začal se propadat jako do močálu.
,,Mysli, mysli! Co to může být když ne Saindra?", mumlal si. Vtom ho to napadlo. Vždyť ji miluje. Utekl z hradu a je tu jenom kvůli ní. Musí to být teda LÁSKA! Ještě že písmena nejdou podle abecedy. L bylo hned vedle. Vytáhl nohy po kolena zabořené v bahně. Jen co se dostal ke květinám tvořící L ucítil rozkvetlou louku. A teď kde je Á? Viděl jen obyčejné A tak to riskl. Skočil tam a uslyšel andělskou hudbu. Teď S. Bílé kvítky příjemně ochladily jeho rozehřáté tělo jakoby na něj dopadl sníh. Kvítky písmene K udělaly svět mnohem krásnější než dříve. Teď znovu A. Ale co potom? Byl uprostřed louky. Tam na konci ale uviděl zvláštní květinu. Byla samotná. Každý okvětní lístek měl barvu květů podle písmen tvořící jeho slovo. Skočil za ní. Květ se zatřepotal. Najednou uviděl Heruo svojí lásku. Saindru.
,,Pospěš si. Čekám tu na tebe lásko. Miluji tě Heruo.", pravila něžně.
,,I já tě miluju, Saindro.", řekl se slzami v očích.
Kvítek se zatřepal znovu. Saindra zmizela. A on měl volnou cestu k její záchraně.