Duben 2012

5-Naděje?

15. dubna 2012 v 20:30 Carnicemeno
Ve vězení bylo temno a chladno. Heruo si dělal starosti o princeznu. Nikdo mu nechtěl říci, co se s ní stalo. Okamžitě padla vina na něj. A teď tady bude sedět, dokud neřekne co provedl. Nikdo mu nevěří, že to neudělal. Ani rodiče ne. Od nich jim přišel stručný dopis. Vzkaz, že není jejich synem. Teď je prostě sám. Kdyby aspoň věděl, co by jí mohlo pomoci. Udělal by cookoliv jen aaby se dozvěděl a mohl jí pomoci. S touto myšlenkou usnul.
Zdál se mu zajímavý sen. Viděl les. Ale úplně jiný než zná. Sen ho nesl dál po neznámé cestě. Po chvíli se vynořil před nějakým chrámkem. Rostliny se po něm neplazily. Jakoby tady stál teprve chvíli. Zdálo se však, že tu stojí už několik století. U vchodu se vynořila postava ženy.
,,Neboj se mne. Jsem tu, abych ti pomohla.", pravila žena.
,,Kdo jsi? Jak mi můžeš pomoci?", ptal se udiveně Heruo.
,,Jsem Galliaca. Poslední kněžka tohoto chrámu. Žádal jsi vědět, co pomůže Saindře. V tomto chrámu roste Carnicemeno. Její okvětní lístek dokáže vyléčit jakkoukoliv nemoc a samotná zažene i smrt. Pokud ovšem nenadešel jeho čas. Musíš se sem vydat a přinést jí tu květinu. Cesta je to dlouhá a nebezpečná. Pomohu ti. Povedu tě. Jdi ale sám.", vysvětlovala Galliaca.
,,Proč mi chceš pomoct?", divil se mladík.
,,Naše moc slábne! Filidra, to je ta stařena co otrávila princeznu, chce tu květinu získat. Chce ji využít aby byla navždy mladá a zdravá. Vládne však zlým silám. Ty by postupně Carnicemeno zahubili.", prozrazovala.
,,Takže musím získat tu rostlinu dříve než ona. Proč si pro ni ale nedošla už dávno?", nechápal mládenec.
,,Chrám je opatřen pastmi a kouzly. Jak jsem ale říkala naše moc slábne. Filidra by ji mohla získat a to se nesmí stát. Nezapomeň, že tě povedu.", loučila se.
Heruo se prudce probudil. Letěl k mřížím. Začal hulákat na strážné a bouchat do mříží, ,,Okamžitě mě pusťte! Vím jak pomoci princezně!"

4-Záhadná nemoc

15. dubna 2012 v 20:00 Carnicemeno
Heruo netušil co přesně se jí stalo. Věděl jen, že je to víc než co kdy zatím viděl a znal. Saindra zůstávala v nevědomí. Začalo se stmívat. Mládenec začal být zoufalý. Co ji tak asi může být? Proč se stále neprobrala? Co to bylo za stařenu a co bylo v té vodě? Samá otázka a odpověď nikde.
Najednou si uvědomil, že budou princeznu za chvíli hledat. Měl strach, že by je tu našly a on by šel do vězení. A mě strach ještě o Saindru. A ten byl mnohem, mnohem větší než obavy o sebe.
Vzal ji do náručí. Cestou k hradu mu běželo hlavou moc otázek. Ani si neuvědomil, že bude mít strašný průšvih jen tím, že je princezna venku z hradu. A dokonce s ním. A je v bezvědomí.
Začalo se smrákat. Mladík si pospíšil aby nezavřeli bránu dříve než se dostane do města. Strážní na něj jenom mávly a zavřely za ním. Vypadalo to, že princeznu v prostých šatech nepoznaly.
Na nádvoří se zastavil. Kam teď? Co když umírá? Lékař by chtěl nejdříve vidět peníze. A domů nemůže. Nejen, že by ji tím nepomohl ale matka by ji poznala. Dělala ji dříve osobní švadlenu než si něco udělala s rukou. Rozhodl se pro to, co bylo pro ni nejlepší. Vydal se rovnou do zámku. Na sebe ohledy nebral.
Jakmile ho spatřily stráže spustily poplach. Přiběhlo několik další vojáků, služebnictvo a také královský pár. Jen uviděly princeznu v jeho náručí už se děsily hrůzou. Chudák královna dokonce omdlela. Jeden mladík ze služebnictva okamžitě vzal Saindru z jeho náruče. Sám Heruo stál za bránou a s hlavou sklopenou k zemi.
,,Co se jí stalo?'', křikl na něho král.
Heruo, najednou nemohl říct ani slovo. Pokrčil jen rameny a sklopil hlavu ještě níž.
,,Ty nevíš na co se ptám? Ptal jsem se, co se stalo mojí holčičce?'', řval na něho král. Oči se mu zaleskly hromadícími se slzami.
,,Já.... netuším.... pane.'', nalezl konečně svůj hlas mladý muž.
,,Tak ty netušíš?! Určitě jsi jí ublížil sám a teď jsi byl přistižen, a nevíš jak z toho ven!'', obviňoval ho jeho král.
,,Proč bych ji potom ale nosil sem?'',
,,Třebas měl výčitky svědomí. A nevěděl jsi co s ní!''
,,Ale pane, tak to není!''
,,A jak to je tedy?''
,,Vaše dcera byla rozčilená a chtěla jít ven z hradu. Umožnil jsem jí vidět alespoň kousíček světa za těmito zdmi. Šli jsme na louku na nejsladší borůvky co znám. Pak s nic nepamatuju. Jen jak jsem tu najednou stál s ní v náručí.''
,,Tys s ná šel ven?! Na borůvky, či co?! Ty jsi se zbláznil! Otrávil jsi jí a teď to maskuješ vlastní nevědomostí! Stráže!'', křičel král.
,,Ano, pane?'', ozvalo se za ním.
,,Hoďte ho do vězení. Tam si třeba vzpomene co jí udělal.'', přikázal král.
Stráže obklíčily Herua. Dobrovolně se tedy nechal odvést do vězení. Věděl totiž, že tím že se bude bránit, princezně nepomůže. Zahnal tedy slzy beznaděje a sedl si do kouta své cely, zatímco za ním zamkly.

3-V chýši

5. dubna 2012 v 21:15 Carnicemeno
Stařenka je vedla úzkou stezkou. Ani Heruo už nevěděl kde jsou. Po půl hodině, která se jim zdála jako celá věčnost přišly k malé chaloupce. Před chalupou stály dvě lísky a nevelká jabloň. Stará paní se zastavila a otočila.
,,Pojďte za mnou. Můj baráček je sice malý ale zato útulný.'', mrkla na ně. Na to zmizela uvnitř.
,,Co myslíš? Máme jít dovnitř?'', zašeptala princezna.
,,Já nevím. Už teď jsem došel až sem aniž bych opravdu chtěl.'', odpověděl Heruo.
,,Přesně. Něco se mi na ni nelíbí.''
,,Mě taky ne. Měly bychom jít pryč.''
Otočily se a vykročily pryč. Ale jako by byli jejich nohy očarované, stočily se zpátky. Nesly je přímo do domu. Bránily se. Nechtěly tam jít. Proti své vůli otevřely dveře.
,,Kde jste byli tak dlouho? Už jsem se o vás bála.'', pravila stařenka kuchtíc něco u linky.
,,My.... my se omlouváme ale rádi bychom už šly. Myslím, že jsme se zdržely až dost.'', začala se vymlouvat Saindra.
,,Kdepak. Teprve jste došly.''
,,Vždyť nás ani neznáte!'', protestoval mladík.
,,To se mýlíš, Heruo. Znám vás velmi dobře. Ty jsi prostý mládenec z blízkého města. S princeznou si se seznámil když jsi kradl z hradní zahrady květiny pro matku. Za slib, že ji někdy vezmeš ven, tě tady princeznička neprozradila a ty si smíš pro květiny kdykoliv svobodně. Pořád se ti zdá, že vás neznám?'', opáčila Filidra.
,,To..... to není možné! Jak to, že o nás toho tolik víte?", zděsila se dívka.
,,Já vím mnohé. Nechcete se napít? Určitě máte po té cestě žízeň.", nabízela pohárek s jemně modravofialovou barvou. Když viděla, jak se mladík tváří dodala, ,,Je to jen šťáva z borůvek a bylinek. Nemůže vám to nějak ublížit."
Jakmile se Saindra podívala na pohár, okamžitě dostala velikou žízeň. Jako očarovaná, a že očarovaná byla, se pro něj natáhla.
,,Saindro nepij to! Nemůžeš vědět co tam všechno dala. Co když ti chce opravdu ublížit?!", varoval ji šeptem přítel.
Saindra ho ale neslyšela. Uchopila pohár. Zhluboka se napila. Najednou se jí začala točit hlava. Pustila nádobu z které pila. Ta se s ohlušujícím prásknutím rozbila. A hned potom princezna omdlela a nebýt Herua, asi by spadla na zem také.
,,SAINDRO!", vykřikl zděšeně její kamarád. Chtěl se zeptat té staré dámy co jí to provedla. Dům i se stařenkou za příšerného ďábelského smíchu zmizel. A oni byli znovu na jejich oblíbené louce.

2-Za hradní zdí

3. dubna 2012 v 21:15 Carnicemeno
O patnáct let později.....
,,Proč? Proč nemohu jít ven? Celých šestnáct let mě tu držíte zavřenou. Ostatní dívky chodí na tancovačky, pást dobytek, pomáhat na poli, sbírat lesní plody. A já? Nesmím vystrčit ani nos za ty protivný hradby. Tak se ptám: PROČ?'', rozčilovala se mladá princezna na své rodiče. Dlouhé kaštanové vlasy jí sahaly až k pasu. Oči zářily zelenou barvou Nefritu. Delší, světle žluté šaty zakrývaly štíhlou postavu.
,,V okolním světě je plno nebezpečí pro dámu jako jsi ty. A co se týče těch tancovaček, můžeme pořádat ples. Stačilo jenom říct.'', domlouvala jí její matka.
,,Ale já nemyslela....'', začala oponovat princezna ale pak mávla rukou, ,,To nemá smysl. Stejně byste měli nějaké další výmluvy!'' Pak odešla.
,,Myslíš, že jí někdy dojde před čím se jí snažíme ochránit?'', strachovala se matka.
,,Jen klid drahá, nic se jí nestane. Prochází si těžkým obdobím. Za pár let vše dozajista pochopí.'', uklidňoval ji král.
,,Pár let. Snad to pochopí dříve.'', povzdechla si.
Tou dobou....
,,Já to nechápu. Snad nejsem tak malá. Je mi patnáct let. A oni se chovají jakoby mi bylo pět. Ach jo...'', bloudila po zahradě zamyšleně princeznička.
,,Saindro? Vaše výsosti, jste tam?'',ozvalo se ode zdi. Saindře se okamžitě rozzářily oči. Rozběhla se hned za hlasem ke zdi.
,,Heruo? Jsi to opravdu ty?'', zeptala se.
,,Ano. Teď ale jděte kousek stranou. Hodím vám tam lano.'', pravil.
Princezna poodešla stranou. Vzduchem proletěl provaz. Jeho konec se jí snesl k nohám. Ta neváhala a okamžitě ho přivázala ke kmeni nedalekého stromu. Lano nakonec zamaskovala.
,,Dělejte princezno. Máme málo času.'', pobízel jí Heruo.
Saindra se mezitím stačila převléci do prostého šatu. Pomalu se za ním spouštěla dolů. Takhle tajně chodila ven. S Heruem se znala asi čtyři roky. Tehdy se vkradl k nim na zahradu pro květiny. Saindra ho uviděla ale slíbila, že to nikomu neřekne. Když jí několikrát vezme ven, může chodit do zahrady pro tolik květů, kolik bude chtít. Nesmí ji však ostříhat celou. Postupně se skamarádily. Jejich procházky v utajovaném světě za zdí se staly pravidelné. Tato procházka měla mít ale úplně jiné následky než doposud.
Princezna se svým kamarádem zamířila na jejich louku jako obvykle. Nyní tam uviděly nějakou stařenku sbírat borůvky s jahodami. Když je slyšela přicházet, otočila se na ně a usmála se. Vzala plný košík do jedné ruky. Tou druhou jim naznačila ať jdou za ní. Oba pokrčily rameny a nejistě se vydaly za ní.

1-Začátek

2. dubna 2012 v 21:15 Carnicemeno
Bylo jednou kdysi dávno malé království. Celé se rozkládalo na ostrově, kousek větší než nynější Nový Zéland. Vládl mu hodný královský pár. Země jen vzkvétala. Lidem nic nechybělo. Byli spokojení a šťastní. Až na jednoho. Čarodějka Filidra tento stav nenáviděla.
Ještě dříve než se na ostrově rozrostly domy, které povýšily na království, stával zde velkolepý chrám. Měl posloužit jen jedné věci. Ochránit převzácnou rostlinu. Carnicemena se jmenovala. Tato květina vypadala jako přerostlá fialová sněženka. Z jejího středu vycházela oslnivá jemně modrá až bílá záře. Pouhý jeden okvětní lístek dokázal vyléčit jakoukoliv nemoc a zahnat smrt. Pobyt v její záři umožnil prodloužit život.
O chrám a květinu pečovaly ženy. Kněžky. Na ostrově byli považovány za šlechtičny a Nejvyšší kněžka stávala jako královna. Většina žen byla kněžkami. Sídlily v chrámu. Muži, malé dívky a starší ženy, které nemohly sloužit v chrámu obývaly zbytek země.
Jednoho osudového dne onemocněla stará Nejvyšší kněžka. Odmítala léčbu květiny. Chtěla už dožít svůj už tak dlouhý život. Nastal čas zvolit novou. Volba padla na Filidru. Každý den vysedávala v záři květiny, ikdyž věděla, že ji to postupně vysiluje. Byla to další záhada. Jakoby záře, jenž z ní vycházela se vracela a posilovala ji. Pokud se té záři ale někdo vystavil, světlo se nemohlo vracet a Carnicemena tak postupně uvadala.
Kněžky se kvůli ní vzbouřily. S pomocí obyčejných lidí vyhnaly Filidru. Chrám zničily. Ty nejmocnější přenesly rostlinu do jiného. Menšího, opatřeného pastmi a kouzly proti zlodějům, zlým silám a Filidře.
Po mnoha letech se ostrov stal královstvím. Na chrámek s kouzelnou květinou se zapomnělo. Přežila pouhá báchorka, vykládaná babičkami za dlouhých večerů. Nikdo už netušil, že je to ve skutečnosti pravda. Nadešel však čas, aby se pohádka stala skutečností. Čas, kdy se rostlinka znovu objeví a s ní povstane stará, skoro zapomenutá linie kněžek.
Záleží na jednom člověku. Pouze ten rozhodne, jaká bude budoucnost ostrova. Je to ještě dítě, nasloucající legendám, vyprávěných babičkami. Brzy z něj vyroste statný mládenec. A jeho dobrodružství na sebe nenechá dlouho čekat. Jak se rozhodne? Budou další dny zářivé nebo temné?