4-Výčitky svědomí

9. března 2012 v 22:18 |  cesta Temnotou ke Světlu
,,To není tak lehký.'', začal neznámý.
,,Mě se můžeš svěřit se vším.'', pravila jemně Gwyn.
,,Je toho tolik, že ani nevím kde začít.''
,,Začni třeba u toho jak se jmenuješ.''
,,Sorontur. Tak se jmenuju.''
,,To elfsky znamená ,Pán orlů'.''
,,Ty umíš elfsky? Ikdyž jsi člověk?''
,,Ano. Narodila jsem se lidem ale vyrůstala a učila jsem se u Elfů.''
,,Jak to?''
,,Já sama nevím. Ale jsem předurčena vykonat velkou věc. Ale to je nepodstatné. Podstatné je, proč jsi mě nebo jeho,'' kývla směrem ke spícíme Markusovi, ,,nedákázal zabít. Určitě jsi to měl nařízeno. Ale neposlech jsi. Proč?''
Sorontur se zamyslel. Věděl, že se jí může svěřit se vším. Věděl to už když jí spatřil poprvé. A když jí ten odporný Dipor trefil do nohy a praštil jí kamenem do hlavy, měl chuť ho zabít hned na místě. Byla tak statečná. Když jí postřelily vytáhla dýku a chtěla se bránit. Věděl, že jí nesmí nijak pomáhat. Přesto jí vytáhl šíp, ikdyž ho to samotného bolelo, vidět ji takhle zraněnou a v bezvědomí. Ikdyž by jí rád propustil, musel jí aspoň uvázat ke stromu. Chtěl jí později pomoci utéct. Těm tupým hlavám by něco nalhal. Třeba že zemřela na otravu krve. Jeho pán by ale poznal, že lže a on by za to krutě zaplatil. Ale už nemohl zabíjet. Výčitky svědomí byli už tak moc tíživé. Už nebude poslouchat svého pána. Nebude zabíjet jeho jménem. Už ne.
,,Tak fajn. Doufám, že sis to pořádně rozmyslel. Protože bych ráda věděla jestli se mám připravit na smrt nebo můžu být klidná?!''
Sorontus si znovu povzdechl a všechno jí vypověděl. Začal od toho jak jako malý vyrůstal v malé vesničce. Vyučil se jako kovář a mezi prací se učil bojovat s mečem, dýkou, sekyrou a dokonce i lukem. Jednoho dne kdy cvičil k ním přiběhla armáda Diporů vedená neznámým mužem na koni. Diporové začaly zabíjet bezbranné lidi. Na nic nemeškal a začal ty obludy zabíjet. Vtom k němu přijel ten jezdec a vrazil mu dýku do ramene. Byla otrávená. Během okamžiku byl v bezvědomý. Když se probudil, divil se že není mrtvý. Byl ale svázaný na židli. Házel sebou sebou, snažil se osvobodit. Pak k němu přešel další muž. Položil mu ruku na hlavu a zamumlal pár slov. A on se ynovu vrátil do stavu bezvědomí. Jakmile se probudil, cítil, že se něco stalo. Když mu daly do ruky meč a přivedly k němu bezbranného svázaného člověka, přikázaly mu aby ho zabil. A on to splnil. Nesnažil se ho osvobodit. Prostě ho bez slitování zabil. A od té doby jen slepě plnil vůli svého pána. Až do teď. Nevěděl proč až teď. Jako by jeho srdce už nemohlo snést tu krutost a zlo. Něco se v něm zlomilo a on už nedokáže zabíjet nevinné. Ale jeho srdce jakoby se rozdvojilo. jedna část mu našeptává aby dál zabíjel a ta druhá, zatím slabě převažující mu říká aby se vzepřel tomu zlu. Aby už nevraždil. A to on už nechce.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama