Březen 2012

Mám-Nemám??

30. března 2012 v 20:44
Milí čtenáři,
omlouvám se za galerii, nějak se k tomu nemůžu dokopat. Smějící se
Ale zpět k tématu. Hodně dlouho nosím v hlavě takový nápad. Na hodně dlouhý příběh. Nebo mírně nekonečný. Netuším. Ale rozhodně by byl dlouhý. Záleží na tom, jestli bych stíhala i ostatní příběhy, nebo bych psala jen ten dlouhý. Možná ho přenechám až na velké prázdniny. Stále si ale nejsem jistá, zda ho mám vůbec začít??!

8-Láska je mocná zbraň

9. března 2012 v 22:20 cesta Temnotou ke Světlu
Stanula před věží. Vítr jí cuchal vlasy. Popel se zvedl a vletěl jí do očí. Začaly jí slzet. Potřásla hlavou aby se zbavila nechtěných slz. Když si ale vzpoměla na bratra, na to jak musel odejít vést vojsko, chtělo se jí brečet. A tentokrát by za to nemohl popel. Zhluboka se nadechla.
Nesmí teď přemýšlet o Soronturovi. Musí se soustředit na svůj úkol. Musí oslabit nebo zničit temného pána. Raději nepřemýšlela o možnosti, že se jí to nepodaří. Že ona a brtar zemřou spolu s ostatními vojáky Světla a svět zahyne pod nadvládou Zla. Raději zkoumala, jestli její plán nemá chybu. Ponořena v myšlenkách vstoupila dovnitř.
Ve zdech se držel mrazivý chlad a nějaký zápach. Raději nachtěla vědět co to je.
Stoupala nahoru po kamenných schodech. Nahoře byli dvoje dveře. Automaticky přešla k těm na pravé straně. Najednou si vzpoměla co jí říkala matka, než sem odešla.
,,Všechno, co budeš chtít udělat nebo tam uděláš je přesně to, co udělat nesmíš. Ne, dokud bude mít takovou moc, jakou má teď'', říkala jí.
Ikdyž jí nohy neposlouchaly, přešla k druhým dveřím. Opatrně otevřela. Byla to temná místnost. V rohu se nacházel stůl s pohárem ve kterém plápolal oheň osvětlující komnatu. Na druhé straně bylo okno a uněj stál muž. Potichu vešla.
,,Jen pojď. Už na tebe čekám.'', pravil muž.
,,Tak to musíš vědět i proč jsem tu.'', divila se Gwyn.
,,Samozřejmě. Máš mě oslabit či zničit. To se ti ale nepovede. Já zničím tebe a tu vaší chabou armádu. Jen se podívej.'', vyzval ji k oknu.
Nechtěla tam avšak nohy jí tam samy zavedly. Tam to spatřila. Černou záplavu nestvůr. A mezi nimi byl obklíčen kousek Světla. Byla jich už asi jen polovina a obludy měly početnou převahu.

Mezitím se Sorontur statečně bil hned s několika Diporama. Jejich armáda na tom byla dost bledě. První útok je málem smetl. Teď už jich zbývala necelá polovina. Byli obklíčeni. Viděl padnout spoustu statečných mužů. Všichni byli unaveni a zraněni. Přesto bojovaly dál.
Gwyn se na to všechno dívala. Tu ji někdo praštil tyčí do zad. Okno bylo bez skla a ona jen cítila jak padá dolů. V poslední chvíli se zachytila okraje rámu. Nad ní se tyčil temný pán.
,,Já ti říkal, že tě zničím. Řekni sbohem, naivní dívenko.'', pravil a dupl jí vší silou na ruku.
Gwyn zaúpěla bolestí a pustila se. Pád se jí zdál nekonečný ale místo ječení zavolala jen jedno slovo: ,,Bratře!''
Výkřik se nesl daleko, až k uším volaného.
Sorontur právě zasadil smrtící ránu nějaké neidentifikovatelné obludě, když uslyšel výkřik. Prudce se otočil směrem k nedaleké věži. Spatřil padající Gwyn. Nejdříve na sekundu strnul, pak ale vztáhl ruce i s mečem k nebi a hlasitě zavolal, ,,Sokolové, podle svého jména váš pán vás volám. Zachraňte prosím moji sestru.''
Meč se rozzářil. Z výšky se sneslo zapískání. Pět velkých sokolů se řítilo k padající Gwyn.
Devče jen čekalo na to, jak se rozplácne o matičku zemi. Nedokázala to. Zklamala všechny. Lidi, elfy, matku i bratra. V tom ucítila jak ji někdo chytil. Otevřela oči. Velký sokol ji chytil za ruce a nesl zpátky k jedinému oknu ve věži. Kolem poletovaly další čtyři.
Sorontur, pomyslela si Gwyn. Jeho jméno přece znamená ,pán sokolů'. Musel je nějak povolat a oni ji zachránily. Sokol, který ji nesl souhlasně zapískal. U okna se zmenšil a vnesl ji dovnitř. Pustil ji přímo před překvapeného vůdce Temnot a odletěl pomoct vojákům na bojiště.
,,Jak je to možné?'', nechápal.
,,Jednoduše. A teď je čas na tvůj konec!'', zvolala. Než se zpamatoval z jejího objevení, položila mu ruce na hlavu a na srdce. Začala šeptat tak potichu, že slyšel jen nezřetelná slova. Jeho tělo začalo blednout. Ze srdce se okolo její ruky vyskočil velký pavouk. Nakonec tělo pána zbledlo a zůstal jen pavouk. Dívka padla na kolena vyčerpáním.
,,Jsem silnější.'', vykřikl hrubým hlasem. Chtěl na ni skočit a prokousnou hrdlo. Neviditelný štít ho odrazil.
,,Co to je?'', křičel.
,,Láska. Nejmocnější zbraň Světla.''
,,Brrr. Tak to je důvod proč se tě nemohu dotknout! Láska. Fuj!''
,,Ty mě ne. Ale já tebe ano.'', usmála se Gwyn. Vstala a rozšlápla pavouka. Místností se pronesl příšerný jekot.
Sorontur už byl příšerně vyčerpaný. Sokolové jim moc pomohly. Přesto se nestvůrným lukostřelcům podařilo dva zabít. Při každé jejich smrti ho zasáhla bolest u srdce. Jakoby mu tam někdo vrazil neviditelnou dýku. To ho vyčerpávalo víc než boj. Když už jen slabě odrážel útoky, obluda se otočila a jemu vyklouzl meč z ruky. Mladík zavřel oči. Místo toho aby ucítil smrtelnou ránu, slyšel sykot. Prudce otevřel oči. Zbytek armády Zla se vypařoval. Gwyn to dokázala. Když ji viděl jak k němu běží, nedbaje na únavu se rozběhl k ní také. Padly si úlevně do náruče. Svět byl zachráněl. O Gwyn i Sorontur nalezly svou rodinu.

7-Poslání Dobra

9. března 2012 v 22:19 cesta Temnotou ke Světlu
Druhý den došly do města. Na hradbách stálo mnoho vojáků. U hlavní brány je jeden zastavil, ,,Stůjte! Kam jdete?''
,,Dovnitř jak vidíš. Máme tam.... ehm.... máme tam poslání.'', snažil se mu namluvit Sorontur. Podle strážcova výrazu marně.
,,Pche! To sotva. Dovnitř nikdo nesmí. Nikdo kromě vojáků a jeho. Našeho vůdce.''
,,A kde je? No? A kdo to je?''
,,To ještě nevíme. Ale očekáváme ho. Nejspíš přicestuje s dívkou.'', pravil voják, nevšímajíc si Gwyn.
,,A já jsem CO? Chlape mizerná, podívej se na mě. Jsem dívka. On je muž. Já jsem svěřenkyně elfské princezny Äntas. A on,'' ukázala na Sorontura, ,,je ten koho očekáváte. Tak nás laskavě pusťte dovnitř!'', naštvala se Gwyn.
,,Ach promiňte. Nevšiml jsem si vás slečno. Račte dál.'', omlouval se strážný voják, když otvíral těžké, železné dveře.
Uvnitř to vypadalo jako v mraveništi. Všude pobíhaly lidé. Ať už vojáci nebo prosté ženy s dětmi.
,,A kam teď?'', ptala se Gwyn.
,,Já bych řekl, že přímo za nosem. Do té velké věže. Pobíhá tam nejvíce lidí, takže se tam muselo něco stát. A třeba nám tam poradí.'', odpověděl jí mládenec.
Jakoby se shodly oba zároveň vykročily kupředu. Musely se těmi lidmi doslova procpat. Prošly dalšími dveřmi když uslyšely něčí hlas volat, ,,Gwyn! Soronture! Děti moje!''
Otočily se ale nikoho neviděly. Jen princeznu Äntas. Ta se na ně zářivě usmála.
,,Pojďte za mnou. Musíte se s někým setkat.'', pravila a vedla je k postraním dvířkům. Ocitly se vevnitř malé místnůstky.
,,Čekáme na někoho?'', ptala se Gwyn.
,,Kdepak. Ten ,někdo' už je tady. Přišel společně s námi.'', usmála se znova elfka.
,,A kde tedy je? Nikoho tu nevidím, kromě nás.'', začal být netrpělivý Sorontur.
Elfská princezna zakroutila hlavou. Pak mávla do vzduchu. K úžasu obou se před nimi zjevila žena. Byla to Lenora.
,,Děti zlaté, tak už mě vidíte?'', otázala se Lenora.
,,Kdo jste, paní?'', shodly se zároveň oba dva.
,,Toto je vaše matka. Lenora. Když porodila tebe Soronture, byla ještě mladá a bála se té zodpovědnosti. Proto se dohodla s tvým otcem a on tě vychovával, společně se svojí pozdější manželkou, tvou macechou. A když ses narodila ty Gwyn, začaly jí pronásledovat lidé z vesnice. Tehdejší léto bylo velké sucho, tak vyschla studna ve vesnici. A oni obvinily tvou matku z čarodějnictví. Toho dne jsem tě od ní přebrala a ji učinila neviditelnou, aby ji nemohly dostihnout. Ale nějak se mi to popletlo a zůstala neviditelnou, dokud jsem ji nenašla a znova nezviditelnila. A teď víte vše. Vy dva jste sourozenci.'', vysvětlila jim jejich minulost elfka Äntas.
,,Sourozenci?'', vykřikla Gwyn zároveň se Soronturem.
,,Ano, je to tak. Našla jsem vás abych se s vámi mohla rozloučit.'', pravila mezi pláčem jejich matka.
,,Proč rozloučit?'', nechápala dívka.
,,Protože máte oba dva důležité poslání. Samotné poslání Dobra. Neboť ty, Soronture, musíš vést vojsko, které se už zajisté šikuje u bran města. Ale bez tvé pomoci, nemají naději Gwyn. Ty máš také svůj úkol. Vydáš se za pánem Temnot. Oslab ho nebo rovnou znič. Ty nestvůry jsou jenom kouzlem zformulované stíny. Když nebude mít takovou moc, příšery začnou slábnout a postupně se rozptýlí. Oba máte určitou moc. Nemohu říct jakou. Poznáte to, až přijde pravý čas.''
,,Dobře. Přijmu své poslání a povedu naši armádu. Dávej na sebe pozor, sestřičko. Budu na tebe myslet.'', řekl rozhodným hlasem. Při oslovení ,sestřičko' se mu mírně roztřásl hlas ale nakonec nabyl jistoty.
,,I já. Buď opatrný bratře. Nenech se zabít. Vrať se mi zpátky.'', pravila rozhodně. Nakonec políbila bratra na tvář.
,,Dávejte pozor oba.'', zašeptala Lenora. Mládenec odešel a devče se také chystalo k odchodu. Její matka ji ale zastavila a poradila jí, ,,Všechno, co budeš chtít udělat nebo tam uděláš je přesně to, co udělat nesmíš. Ne, dokud bude mít takovou moc, jakou má teď''
,,Děkuju. Budu si to pamatovat.'', řekla a odešla.

6-Dlouhá cesta

9. března 2012 v 22:18 cesta Temnotou ke Světlu
,,Psst. Gwyn? GWYN!'', budil ji mladík ze spánku.
,,Hmm? Co se děje?'', zabrblala ze spánku.
,,Gwyn vzbuď se. Musíme jít!''
,,Kam jít?'', ptala se zívající Gwyn.
,,Pryč. Utéct. Sama jsi to navrhovala. Jen si vzpomeň!'', naléhal Sorontur.
,,Aha. Jistě. Už jdu.'', pravila a snažila se vstát. Svázaná už nebyla. Naštěstí. Když se zkusila postavit na bolavou nohu ,zatmělo se jí před očima. Nebýt pohotového mládence, spadla by nejspíš zpátky na zem.
,,V pořádku?'', zeptal se ustaraně.
,,Jasně. Já jen... jen jsem potřebovala zjistit, jestli se na té noze udržím sama.''
,,Počkej. Něco mě napadlo.'', řekl a položil ji jemně na zemi u stromu.
Zatímco Gwyn odpočívala, snažíc se rozdýchat bolest v noze, uslyšela rány. Za okamžik přiběhl Sorontur. V ruce držel větev, dlouho tak akorát. Na jedné straně byla zašpičatělá a na druhé straně se zdála zaoblená, do části přeseknutá vejpůl. Jedna polovina ohnutá do pravého úhlu a druhá useknutá.
,,Na,'' podával jí větev, ,,zkus se o to opřít. Mohla by posloužit jako improvizovaná hůl.''
Děvče se pomalu postavilo. S pomocí hole byla schopná pomalejší chůze.
,,Dobrý?'', ujišťoval se Sorontur.
,,V pohodě. Myslím, že jsem schopná vydat se na cestu.'', pravila.
,,Tak pojď. Kdybys potřebovala přestávku stačí říct.''
A tak se vydaly na cestu. Kolem svítání vyšli z lesa. Na chvíli si odpočinuly, pojedly a pak šly dál. Po cestě nikoho nepotkaly. A to jím připadalo divné. Ušly mnoho mil, přešly několik lesů, přebrodily pár potoků, uviděly mnoho vypálených vesnic a jen hrstku vesnic obývaných. Tak uplynulo několik dní. Další den, už ani nevěděly kolikátý to byl, poněvadž je přestaly počítat, potkaly poutníka.
,,Dobrý den, Gwyn. I tobě Soronture-páne sokolů.'', pravil slepý poutník.
,,Jak víte kdo jsme?'',ptala se udiveně Gwyn.
,,Já vím mnohé. Ikdyž jsem slepý, můj vnitřní zrak mi pomáhá víc než dokáží vidět obyčejné oči.''
,,Mohl bys nám tedy poradit kudy dál?'', otázal se Sorontur.
,,Bude mi potěšením. Ale nejdříve se posaďte. Cítím, že je někdo zraněn a unaven ale statečně to maskuje.'', otočil se ke Gwyn, ,,Gwyn, zlato, byla bys tak hodná a ukázala mi tu nohu?''
Gwyn na něj udiveně pohlédla ale odhrnula nohavici. Rána byla už celkem zacelená ale noha byla oteklá a hrála hnusnou červeno-modrou barvou kolem.
,,Ajajaj. To muselo pekelně bolet. Ještě chvíli bys ji takhle namáhala a rána by se znova otevřela a mohla by se zanítit.''
,,To jsem... AU!'', vykřikla dívka bolestí, když se stařeček dotkl kůže u rány.
,,Nemáte čistou vodu?'', zeptal se mladíka. Ten mu ji okamžitě podal. Starý poutník si ji vzal, omyl Gwyn nohu a přiložil na ně své ruce.
Gwyn nejdříve cítila, jak ty ruce chladí. Zchladily jí žár oteklé nohy. Potom začaly hřát. Teplo jí pronikalo kůží až do svalů. Devče si oddechlo.
,,Hotovo.'', promluvil poutník. Když sundal své ruce, místo rány tam byla jen malá růžová jizva.
,,Děkuju. Jak bych se vám mohla odvděčit?'', děkovala mu.
,,To nestojí za řeč. V zájmu Dobra jsem vám rád pomohl. A dále jděte po téhle cestě a dostanete se do města. Tam vám už poradí.'', poradil jim poutník a kulhavým krokem odešel.

5-Vnitřní souboj

9. března 2012 v 22:18 cesta Temnotou ke Světlu
Zatímco Sorontur vypravoval Gwyn svůj příběh, náhle jí něco došlo. Cítila, že mluví celou dobu pravdu. A soucítila s ním. I když určitě vzal život tolika nevinným lidem. Ale bylo tu i něco jiného co cítila k tomuto muži. Cítila že je to On. Určitě. Nemohla se splést. Vždyť jí to říkala i její nevlastní matka. Možná slouží Temnotě. A opravdu. I když byl donucen a nyní stojí na rozcestí. Svádí svůj vnitřní souboj Dobra se Zlem. A ona mu musí pomoci, aby si vybral Dobro. Jinak svět zahyne pod nadvládou Zla a Temnoty. Když dovyprávěl, všimla si, že se mu mírně lesknou oči. A on si toho musel taky všimnout, poněvadž se prudce zvedl a otočil se. Potřásl hlavou. Najednou se obrátil znovu k ní.
,,Vůbec nevím, proč ti to tu vyprávím. Stejně vyrazíme za mým pánem, hned jak budeš schopná rychlé chůze. Budeš mu dělat otrokyni ale ještě předtím mi pěkně vyžvaníš, kde jsou ti elfové, aby jsme je mohly pobít. Do posledního.''
Gwyn se ho začala mírně bát. Při jeho posledních slovech mu v očích zahořel rudý plamen. Temná stránka nyní vítězila. Ale to ona přece nesmí dopustit.
,,Ty víš, že to nikdy neřeknu. Už kvůli vděčnosti, přátelství a lásce k ostatním.'', zkoušela povzbudit jeho dobrou stranu.
,,Přátelství? Láska? To.... to už je dávno co jsem něco takového slyšel. A ještě déle..... déle co jsem to dokázal cítit.'', zašeptal.
,,Stačí jen chtít. Prosím. Pusť mě. Neodváděj mě do otroctví. Už kvůli sobě.''
,,Já... NE! Ne, to nemůžu. Pán by mě zabil.''
,,Zkus se mu postavit. Znič ten temný hlas ve svém nitru. Dovol, abych ti ukázala tu lepší stránku života.''
,,NE! Ty.... ty ho neznáš. Našel by nás oba a zemřely bychom tou nejhorší smrtí, kterou by vymyslel.''
,,Nenašel by nás. Nezáleží mu na nás. A společně bychom ho mohly zastavit.''
,,Zastavit? Jeho? To je čiré bláznovství!''
,,Možná že je. Ale my máme mocné zbraně. Zbraně které on nemá.''
,,Zbraně které nemá? Nic takového neexistuje.''
,,Ale ano. Existuje. Říkáme jim Láska a Přátelství.''
,,To jsou ale jen city. Oslabují člověka. To není zbraň.''
,,Ale je. A pokud mě pustíš, půjdu za tvým pánem sama a ukážu ti, že ses mýlil.''
,,Sama? K němu? NIKDY!!!!''
,,Tak pojď se mnou. Možná budu potřebovat tvoji pomoc.''
,,Já.....''
,,Kvůli přátelství? Nebo Lásce?''
,,Dobře. Jako přátelé. A z toho jak tyto city často používáš, bych řekl, že mají přeci jenom nějakou moc.''
,,To mají. Uvidíš.'', usmála se na něj Gwyn.
Když Sorontur odešel, věděla, že nyní vítězí Dobro v jeho srdci. Ale Temnota je stále v něm. Sice potlačená, ale je tam. Nesmí dopustit, aby zase získala nadvládu. Ne, dokud bude s ním. Dokud bude žít, Zlo se ho už nezmocní.

4-Výčitky svědomí

9. března 2012 v 22:18 cesta Temnotou ke Světlu
,,To není tak lehký.'', začal neznámý.
,,Mě se můžeš svěřit se vším.'', pravila jemně Gwyn.
,,Je toho tolik, že ani nevím kde začít.''
,,Začni třeba u toho jak se jmenuješ.''
,,Sorontur. Tak se jmenuju.''
,,To elfsky znamená ,Pán orlů'.''
,,Ty umíš elfsky? Ikdyž jsi člověk?''
,,Ano. Narodila jsem se lidem ale vyrůstala a učila jsem se u Elfů.''
,,Jak to?''
,,Já sama nevím. Ale jsem předurčena vykonat velkou věc. Ale to je nepodstatné. Podstatné je, proč jsi mě nebo jeho,'' kývla směrem ke spícíme Markusovi, ,,nedákázal zabít. Určitě jsi to měl nařízeno. Ale neposlech jsi. Proč?''
Sorontur se zamyslel. Věděl, že se jí může svěřit se vším. Věděl to už když jí spatřil poprvé. A když jí ten odporný Dipor trefil do nohy a praštil jí kamenem do hlavy, měl chuť ho zabít hned na místě. Byla tak statečná. Když jí postřelily vytáhla dýku a chtěla se bránit. Věděl, že jí nesmí nijak pomáhat. Přesto jí vytáhl šíp, ikdyž ho to samotného bolelo, vidět ji takhle zraněnou a v bezvědomí. Ikdyž by jí rád propustil, musel jí aspoň uvázat ke stromu. Chtěl jí později pomoci utéct. Těm tupým hlavám by něco nalhal. Třeba že zemřela na otravu krve. Jeho pán by ale poznal, že lže a on by za to krutě zaplatil. Ale už nemohl zabíjet. Výčitky svědomí byli už tak moc tíživé. Už nebude poslouchat svého pána. Nebude zabíjet jeho jménem. Už ne.
,,Tak fajn. Doufám, že sis to pořádně rozmyslel. Protože bych ráda věděla jestli se mám připravit na smrt nebo můžu být klidná?!''
Sorontus si znovu povzdechl a všechno jí vypověděl. Začal od toho jak jako malý vyrůstal v malé vesničce. Vyučil se jako kovář a mezi prací se učil bojovat s mečem, dýkou, sekyrou a dokonce i lukem. Jednoho dne kdy cvičil k ním přiběhla armáda Diporů vedená neznámým mužem na koni. Diporové začaly zabíjet bezbranné lidi. Na nic nemeškal a začal ty obludy zabíjet. Vtom k němu přijel ten jezdec a vrazil mu dýku do ramene. Byla otrávená. Během okamžiku byl v bezvědomý. Když se probudil, divil se že není mrtvý. Byl ale svázaný na židli. Házel sebou sebou, snažil se osvobodit. Pak k němu přešel další muž. Položil mu ruku na hlavu a zamumlal pár slov. A on se ynovu vrátil do stavu bezvědomí. Jakmile se probudil, cítil, že se něco stalo. Když mu daly do ruky meč a přivedly k němu bezbranného svázaného člověka, přikázaly mu aby ho zabil. A on to splnil. Nesnažil se ho osvobodit. Prostě ho bez slitování zabil. A od té doby jen slepě plnil vůli svého pána. Až do teď. Nevěděl proč až teď. Jako by jeho srdce už nemohlo snést tu krutost a zlo. Něco se v něm zlomilo a on už nedokáže zabíjet nevinné. Ale jeho srdce jakoby se rozdvojilo. jedna část mu našeptává aby dál zabíjel a ta druhá, zatím slabě převažující mu říká aby se vzepřel tomu zlu. Aby už nevraždil. A to on už nechce.