Červenec 2011

5-Pomsta

13. července 2011 v 20:09 Zloděj srdcí
V očích ho pálily slzy lítosti a vzteku. Nedokázal si představit, jak moc jeho matka trpěla. Najednou, jako blesk do něj uhodit tak silný hořký pocit nechuti, nenávisti až se zachvěl.
,,Je ti zima?'', zeptala se ho starostlivě matka.
,,Ne.'', odpověděl Dares.
,,Třeseš se!'', opáčila.
,,To nic není. Jen.... musela jsi toho tolik vytrpět!''
,,Však ty taky.''
,,Jak to víš?''
,,Jsem tvá matka plus mám určité nadání.'', usmála se na něj.
,,Je tak krásné vidět tě usmívat.''
,,V poslední době k tomu nebyl důvod. Ale povídej ty. Co se stalo? Vidím v tvém srdci velký smutek a hněv!''
,,Můj kůň mě po cestě shodil a já se těžce poranil. Jedna žena, Briana se jmenovala, mě zachránila a uzdravila. Našel jsem si v tom městě práci a přítele. Zůstával jsem tam jen kvůli ní. Miloval jsem ji a zrovna v ten večer kdy jsem ji chtěl požádat o ruku jsem ji přistihl v posteli se svým jediným a nejlepším přítelem. Nechal jsem to tak a odešel. Zradily mě a hlavně ona. Měl bych ji nenávidět ale stále ji miluji.''
,,Prožil sis toho také plno.''
,,Ale já přísahám, že ti, co ti to provedly budou trpět. Budou proklínat den kdy se narodily!''
,,Takhle nemluv můj synu. Pomsta tě sama zničí. Nevzejde z ní nic dobrého!''
,,To je jedno. Přísahal jsem. a já to splním!'', procedil skrze zuby a vydal se pryč.
Slyšel jak na něho matka volá a jak začíná pršet ale jemu to nevadilo. Poháněla ho touha po pomstě. Za lesem, jak měl vesnici na dohled zvedl ruce nad hlavu a zařval do stále sílícího deště:,,Bože, pomoz mi splnit mou pomstu, neboť jsem přísahal!''
Zablesklo se a blesk mu sjel do ruk. Dares cítil tu brnivou sílu. Cítil že nyní, poháněn silou blesku, dokáže všechno. Pomalu se vydal k vesnici. Jakoby zázrakem dokázal rozeznat který dům patří oné Olině a Kateřině. Chvíli stál před barákem. Nakonec pln nenávisti a zloby vešel dovnitř. Instinktivně vešel do komůrky Oliny. Spala. Díval se na ni a zkoumal jak jí nejvíce ublížit. Položil jí ruku na srdce a v tom.........
Ruka se mu rozzářila černobílým světlem a v ruce svíral její srdce. Sevřel dlaň a srdce se vsáklo do ruky. Pocítil ještě větší moc. Totéž udělal i Kateřině. Nevěděl, že je už nějakou dobu mrtvá ale další ukradené srdce ho ještě víc posílilo. Vyšel ven s úsměvem na tváři. Venku se začal smát krutým smíchem.

4-Příběh matky

13. července 2011 v 19:02 Zloděj srdcí
,,Necelý měsíc potom co jsi odešel, Meteore, za mnou došla Olina. Měla nemocnou holčičku a chtěla abych ji vyléčila. Pomohla jsem ji. Její dcera Katka byla vážně nemocná. Sužovaly ji velké horečky a blouznila. Trvalo dlouho než nemoc ustoupila. Po jejím uzdravení mě zase žádala abych vzala Kateřinu do učení. Cítila jsem se sama doma opuštěná a tak jsem bohužel souhlasila. Nevěděla jsem, že jsem si tím skoro doslova vykopala hrob. Katka byla hodná a ochotná se učit. Za chvíli se dokázala vyznat v bylinkách snad lépe než já. Zato věštění ji pořád nešlo. Naneštěstí byla také roztržitá. Myšlenky ji pořád někde poletovaly. Nedokázala se zklidnit, vyčistit si hlavu. Po pár neúspěšných týdnech a spoustě promrhaných dnů pokoušením se uklidnit myšlenky mě požádala o radu. Už dlouho se jí líbil jeden kluk z vesnice a podle toho jak se k ní choval a jak se díval usoudila, že ani ona mu není lhostejná. Chtěla se však utvrdit, protože spousta jiných děvčat byla hezčích než ona a tak tomu pořád nemohla uvěřit. Zkoušela jsem Tarot ale pořád mi prozrazoval jen smrt. Zkoušela jsem to z křišťálu ale ukazoval mi jen zamlžené obrazy. Nakonec mi pomohl oheň. Uviděla jsem její osud. Tomu klukovi opravdu nebyla lhostejná, ale úplně z jiného důvodu než předpokládala. Chtěl aby mu důvěřovala aby ji pak mohl lépe zneužít, pošpinit a zabít. Zděšením jsem si popálila celou ruku. Když se mě ptala, co jsem viděla chvíli jsem nebyla schopna slova. Naléhala na mě tak jsem ji řekla pravdu. Ty víš, že skoro neumím lhát. Rozzuřila jsem ji. Začala na mě křičet. Obviňovala mě ze lhaní a pomlouvání. Nařkla mě, že mě samotné se líbí a že si ho chci nechat jen pro sebe. Snažila jsem se bránit ale neposlouchala mě. Utekla s pláčem. Později, už byl skoro večer, jsem slyšela hluk a křik. Kateřina doma všechno řekla matce a ještě si něco domyslela. Olina zburcovala ostatní vesničany a šly po mě. Nesly zapálené pochodně, meče, sekyry, motyky prostě všechno co se dalo použít. Šla jsem jim naproti abych jim to vysvětlila. Začaly mě bít a nadávat. Z posledních sil jsem jim utekla. Dům mi zapálily. Skoro týden mě pronásledovaly. Snažila jsem se jim skrývat ale pokaždé mě našly. Hledaly mě všude. Do vesnice jsem nemohla. Každý koho jsem potkala na mě ukazoval a křičel. Byla jsem psanec. Uprchlík. Nikdy, ani v těch nejhorších snech jsem nezažila něco tak otřesného. Byli vytrvalý. Zdá se ale, že to vzdaly. Už od rána jsem tu schovaná a teď je úplná noc a Ty jsi mě tu teď takhle našel. Omlouvám se, ze začátku jsem tě nepoznala. Myslela jsem si, že mě našly. Nemám už sílu jim utíkat. Bránit se. Čekám jen kdy si pro mě přijdou. A to je celý můj příběh.''