Duben 2011

3-Vzpomínky minulosti

10. dubna 2011 v 13:26 Zloděj srdcí
Šel dál a dál. Míjel města, vesnice, lesy, pole. Ničeho si však nevšímal. Zahloubán do svých vlastních myšlenek došel najednou k velkému jezeru. Sklonil se, aby se napil ale najednou...
Voda se zčeřila a ztmavla. Na hladině se začaly míhat obrazy. Jeho matka s ním v náručí, když se narodil. Její radostný smích, když řekl své první slovo a pak když začal chodit. On, jak se pomalu ale jistě učí vyznat v bylinách. Okamžik, kdy ho matka léčila, když si spletl borůvku s vraním okem. On, se zavázanou rukou, jak se učil věštit z ohně. Ten pocit, když se topil jak se snažil naučit plavat. Těžké rozhodnutí odejít do světa. Matčin pláč. Pád z koně u města Thoren. To všechno jakoby během pár minut prožil znovu. Už si na všechno vzpomněl. Věděl kdo je, odkud pochází, pamatoval si vše co ho matka naučila a nakonec..... ano, pamatoval si ji také. Svou matku. Ženu jenž ho milovala nadevše, ať byl jakýkoliv. Ta skutečnost mu vyloudila úsměv na tváři. Pocítil jakýsi záchvěv, který jakoby ho pobízel, aby se vrátil. Pocítil touhu, vrátit se domů. Chtěl vidět svou matku. Okamžitě. Sedl si na okraj, do pozice lotosového květu. Vyčistil si myšlenky a mávl rukou nad hladinou jezera.
V tom ji spatřil. Štíhlá žena, střední postava s dlouhýma kaštanově hnědými vlasy mírně zvlněnýma, teď ale zacuchanýma s jehličím a větvičkami. Krásné, laskavé modré oči, které jakoby viděly na dno vaší duše, byli nyní plna bolesti a žalu. A ty plné rty, jimiž ho políbila na čelo, když odcházel byly popraskané s uschlou krví kolem ranek. Vždy dbala na to, aby nebyli ani oni ani jejich věci špinavé a roztrhané, pokaždé když roztrhal nové kalhoty a umazal se, se velmi zlobila. Oblečení vonělo po kopretinách, které dávala do vody, když prala. Teď bylo její oblečení špinavé, roztrhané a moc vábně nevonělo. Jakoby mu to někdo zašeptal, věděl, že jeho matka před někým či něčím utíká. Chtěl jí pomoci. Musel za ní. Neviditelný provaz jakoby ho popotahoval směrem k ní. Aniž by si znovu cokoliv uvědomil, zvedl se a pokračoval v cestě, i když už odbila půlnoc.
Musel proběhnout několik údolí, přebrodit pár potoků a projít jeden velký les než se k ní dostal. Byla schoulená v malém seníku. Když se k ní přiblížil trhla sebou. Natáhl ruku aby ji pohladil ale ona se odtáhla. Bolelo ho srdce při pohledu na ni. Chtělo se mu řvát i brečet při pohledu na to, jak byla zničená. Sundal si plášť a přehodil ji ho přes ramena. Trochu sebou cukla ale potom si ho přitáhla blíž k tělu. Přisedl si vedle a ona zabořila tvář do jeho ramene a začala plakat. Objal ji a nechal aby se vyplakala.
,,Daresi? Jsi to opravdu Ty?'', zeptala se po chvíli.
,,Ano, mami. Jsem to já. Řekni mi, prosím, co se stalo?''
,,To Kateřina s Olinou. Ony...... Ony mě zradily.''
,,Co udělaly?''
,,To je na dlouhý příběh a také tě nechci zatěžovat svými problémy.''
,,Klidně mluv! Já mám času dost. Tvé problémy jsou zčásti i mé problémy.''
,,Dobře. Tak poslouchej.'', řekla a začala vyprávět svůj příběh plný bolesti, smutku a zrady.

2-Zrada

10. dubna 2011 v 13:24 Zloděj srdcí
Ve městě Thoren strávil asi měsíc. Briana ho uzdravila a on už nalezl ztracenou sílu. Do Briany se zamiloval až po uši. A zdálo se, že ani jí není lhostejný. Chodily spolu na dlouhé procházky. Ona ho představovala ostatním lidem z města. Začal přemýšlet, že tu zůstane už napořád. Našel si práci, pomáhal místnímu kováři. S jeho synem, Davidem se dokonce velmi spřátelil.
Jednoho dne ráno se mu svěřil:,,Chtěl bych dnes večer požádat Brianu o ruku. Co myslíš, řekne mi své ano?"
David se zarazil:,,No, kámoši to bych raději nedělal."
,,Ale proč?", divil se Dares.
,,Říká se, že když sem přišla, nějaký chudák chlap se do ní zamiloval. Když ji pak přišel požádat o ruku, zabila ho a v jeho krvi se prý tři dny koupala, aby získala dlouhodobou krásu. Nevím jestli je to pravda ale co si pamatuji tak za posledních deset let ani nezestárla. Je pořád stejně krásná."
,,Přesto to udělám. Nějaké babské povídačky na tom nic nezmění."
,,Jak chceš. Ale nezapomeň. Já tě varoval."
,,Jo. Jasně.", zabručel Dares.
Zbytek dne byl byl celý roztržitý a nedočkavý večera.
,,Co se to s tebou chlapče děje? Jindy jsi tak pořádný a zodpovědný a dneska jako bys to nebyl ani Ty.",divil se kovář.
,,To bude tím počasím, mistře kováři. Po dlouhých deštích je konečně tak krásně.",usmál se na něj mladík. Kovář jen potřásl hlavou a dál se tím nezabýval. Dokonce ho pustil o trochu dříve domů. Davida od ráno neviděl a tak zamířil ke květinářce. Tam koupil kytici bílých lilií protože věděl, že je má Briana moc ráda.
Zamířil na druhou stranu města. Domů. Za Brianou. V duchu si přemítal, jak by mohl dopadnout dnešní večer. Řekne jí, že s ní potřebuje mluvit, poklekne před ní a požádá ji o ruku. Ona řekne ano a učiní ho tím nejšťastnějším člověkem na zemi. Pokud řekne, že ne nebude jí to vyčítat, to ne. Možná jen bude trochu smutný, ale bude rád, že je k němu upřímná. Ani nevěděl jak, a už stál před domem. Mírně se zarazil. Z domu se ozývalo sténání. Zděsil se. Co když ji někdo napadl? Co když je nemocná? Vrazil do dveří. Nikde nikdo. Třeba je v ložnici, pomyslel si. Položil kytici na stůl a otevřel dveře. To co uviděl mu doslova vyrazilo dech. Briana, žena kterou nadevše miloval se válela v posteli s Davidem! S jeho nejlepším a zároveň jediným kamarádem!
,,Už vím, proč jsi nechtěl abych jí žádal o ruku.", zašeptal zlomeně. Oba milenci si ho konečně všimli. Brianna zrudla a Davidovy zběleli tváře strachem. Dares si toho nevšímal.
,,Proč? Proč zrovna ty, Brianno? Miloval jsem tě nadevšechno. A ty ses mi takhle odvděčila. A proč ty, Davide? Co jsem ti kdy udělal, že jsi mi musel ukrást Briannu?", řekl potichu a když viděl, že chcou něco namítnout zarazil je, ,,Ne. Nebudu vám tu dělat scény. Klidně si tu buďte. Já odcházím. Nevydržel bych žít vedle těch, co mě zradily"
Znova se na ně podíval. Brianně se zdálo, že se mu dokonce v očích zaleskly slzy. Dares se ale otočil a odešel. Nevěděl kam jde. Chtěl být pryč. Pryč od té, kterou miloval a která ho podvedla s jeho kamarádem.

1-Kdysi dávno

6. dubna 2011 v 15:58 Zloděj srdcí
Kdysi dávno, v dobách kdy vládl mezi lidmi mír, narodil se jedné věštkyni kluk. Pojmenovala ho Dares po svém, vroucně uctívaném, bohovi. Věštkyně věděla, že její syn bude vyjímečný. Zdědil také část jejích sil. Už v době kdy začal chodit a mluvit ho začala učit svému umění. Naučila ho, jaké byliny se používají na takové a takové lektvary, které jsou nejlepší na ty a ty rány. Učila ho věštit z vody, ohně i z křišťálu. V jeho patnácti už uměl vše, co ho dokázala naučit. Dares se tedy odebral do světa za učením. Kdejaká žena se za ním ohlédla neboť jeho dlouhé černé vlasy si vázal do culíku a světle modré oči jasně zářily z jeho opáleného obličeje. On si jich však nevšímal. Uplynulo pět zim a z Darese se stal ještě krásnější mladý muž, než byl dříve. Ve svém životě potkal už mnoho žen ale tu poslední -Brianu -miloval stále ať se na snažil sebevíc zapomenout. Její jemnou tvář s plachýma hnědýma očima, plnými rty a blonďatými vlasy do pasu si pamatoval, i když to byli už dva roky co od utíkal. Ano. Utíkal před ženou. Všechno se to odehrálo jakoby včera. Kousek od města Thoren jeho kůň, kterého si koupil, za veškeré peníze co měl, se splašil a shodil ho ze sedla. Měl velké štěstí. Tou dobou chodila Briana sbírat lesní plody poblíž místa, kde spadl. Nalezla ho a vzala domů tam se o něho začala starat. Dobře se vyznala v bylinách. Vařila mu nápoje a dávala mu obklady, zatímco on blouznil v horečkách. Ani ona ani on nevěděly jak dlouho tam vůbec ležel. Možná chvíli a možná celou noc. To se asi už nedozví. Neví totiž skoro nic. Tu dobu než spadl si pamatoval jen velmi málo. Když se po týdnu a několika dní konečně probral, na nic si nevzpomínal.
,,Kde to jsem?", ptal se jakmile se probudil.
,,Ve městě Thoren. Nebojte se, asi jste se pořádně praštil do hlavy ale už jste v pořádku.", odpověděla mu Briana.
,,A... A kdo jste vy?"
,,Jmenuji se Briana a jsem místní léčitelka."
,,A kdo jsem já?"
,,Vy to nevíte?", zděsila se Briana.
,,Ne. Na nic si nevzpomínám."
,,A sakra. Vypadá to na ztrátu paměti. Mno uvidíme, co se s tím dá udělat. Teď ale spěte."
,,Jak... Jak dlouho jsem byl mimo?"
,,Asi tak 11 dní. Nebojte, postupně vám bude lépe. Ale teď už spěte. Musíte nabrat sílu."
,,Děkuji vám paní."
,,Jen Briana, prosím", zasmála se a nechala ho osamotě.