2-Příprava na cestu

7. prosince 2010 v 21:02 |  Diamantové srdce
Když se od sebe odtrhli, rozloučily se a odešly. Ness si vzdychla cestou do domku. Všechno jí tam připomínalo Katherin. Sbalila její věci, které uložila do truhle. Mezi těmi všemi věcmi našla krabičku, na jejímž dně bylo napsáno:,,Nesie". Otevřela krabičku. Zalapala po dechu. Na sametové podušce leželo srdce. Z křišťálu, skla nebo diamantu. Přesně nevěděla. Bylo malé jako dětská pěst, překvapivě lehké.Vzala jej do ruk a tu, jakoby se její mysl oddělila od těla a letěla neznámo kam.
Viděla zámek. Úchvatnou stavbu s pěti věžičkama, přičemž ta pátá stála uprostřed nádvoří. Vplula dovnitř. Ocitnula se přede dveřmi. Žádná klika jen otvor. Otvor tvaru srdce velikosti dětské pěsti! Lekla a v tom uslyšela tu píseň. Později pochopila, že je v elfštině ale rozuměla jí.

Znám píseň tvou,
o lásce nás dvou.
Teď nás však dělí,
zdi z pevné oceli.
Já žiju jen ve zradě a bolesti,
mezi krvavými zdmi.
Proto prosím přijdi,
Prokletí, hrozící zánikem z nás sejmi.
Jen Ty, paní diamantového srdce,
Ty, klíč k záchraně nesouce.

Prudce otevřela oči. Ani si nevšimla, že je zavřela. Stala se vyvolenou. Tou, kterou určil osud. Nechtělo se jí pryč. Z jejího jediného domova. Ani od Dana se jí nechtělo. Né teď, když se udobřily. Neměla však na výběr. Její osud byl už napsaný. Nezbývá, nic jiného, než jej uposlechnout.

,,Kam si myslíš, že jdeš?", ozvalo se za ní. Sakra! Věděla že z vesnice se dostane jen kolem jeho domu ale doufala, že jí neuvidí.
,,Někoho máš?", ozval se Dan znova.
,,Ne!", zděsila se Ness.
,,Tak od koho máš ten přívěsek?"
,,Od Katherin. Chtěla mi ho dát k mým narozeninám."
,,Aha. Promiň. To mi stejně ale nedává odpověď kam jdeš!?"
,,Já ti to nemůžu říct."
,,Opravdu? Někdo ti to zakázal? Nebo mi nevěříš? Prosím, Ness. Víš, že tě mám rád. Mě se můžeš svěřit s čímkoliv."
,,Dobře. Sice mě budeš mít za blázna a asi mě přestaneš mít i rád ale já se s tím nějak vypořádám.", začala Nessie a pověděla mu o všem. O srdci, o hradu, o pocitu létající mysli, o písni i o svém poslání. Dan jen mlčky naslouchal. Když skončila odpověděl jen:,, Věřím ti. Ale jsi opravdu blázen. Copak jsi si myslela, že bych tě nechal jít samotnou?"
,,No, trochu jo."
,,No tak to ani náhodou. Jdu s tebou. Sbal si a zítra ráno v šest se sejdem."
,,Ale..."
,,Žádné ale. Jdu s tebou a basta. Tak jdi."
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama