Z lásky smrt

16. června 2010 v 11:39 | Neznámý |  Minipříběhy
Dívka sedí v pokoji, v ruce žiletku a přemýšlí nad tím, proč muselo to všechno takhle dopadnout. Miluje ho!! Pro něj je však jen kamarádkou. Chtěla by mu to říct, jak moc ho má ráda, že jen pro něj žije, že jen pro něj tu je. Ví že by se jí vysmál. Vždyť jsou nej přátelé. Už od dětství. Zná ji ale tak dobře. Jako nikoho jiného. Tak proč ji nemiluje? Za každým proč dělá na zápěstí čárku. Její srdce křičí. Chce za ním. Nemůže. Určitě má jinou. Však jí jeho máma říkala že je poslední dobou jako zmámený. Každý večer sedí a pozoruje hvězdy. Nic a nikoho nevnímá, píše zamilované básničky. Ptala se jí, jestli neví kdo by to mohl být. Odpověděla, že neví a tak se rozutíkala se slzami na tváři domů. Proč jí tak ubližuje? Vždyť ho tolik miluje. Čáry na zápěstí jsou stále hlubší a silnější. Stejně jako láska k němu. Krev dopadá na její krásně bílé šaty. Umírá. Náhle někdo otevře venkovní dveře. Je to máma volající, ,,Aničko jsi doma? Máš tu návštěvu. Přišel Petr.'' Když se dívka neozývá, pošle máma Petra, aby ji našel. Když ji najde, strnulostí se nemůže hnout.
Chlapec sedí na posteli a v rukou drží fotku z dětství. Je na ní on a jeho láska. Anička. Chtěl by jí říct, jak moc jí miluje. Ale co když ho odmítne? Rozpadne se tak jejich přátelství? Ptá se sám sebe. Ne, musí to udělat. Miluje ji jako nikoho jiného v životě nemiloval. Miluje ji od chvíle, kdy jí poprvé spatřil stát u té modré škodovky. Jakou malou holku s culíkama. Položí fotku na stůl a z hrníčku vytáhne malý klíček pomocí něhož odemkne skříňku schovanou pod postelí. Vytáhne z něj malinkatou lesklou krabičku s červenou mašlí. Vrátí skříňku pod postel, podívá se na fotku a odchází. Stojí před jejím domem, plně odhodlaný to udělat. Něco mu však říká, aby to nedělal. Posadí se přede dveře, netuší, že právě za nimi jeho láska umírá. Sedí a vzpomíná na to, jak byli šťastní, když byli malí. Když si hrávali v parčíku u toho velkého obchodního domu. Jeho myšlenky náhle přeruší Aniččina máma, a ptá se ho proč nejde nahoru za Aničkou. Petr jen sklopí oči. Když se Anna neozývá, hledá jí po celém domě. Najednou ji spatří ležet ve svém pokoji, zmáčenou od krve, s žiletkou v ruce. Do očí se mu vlijí slzy. V šoku upustí krabičku na zem. Vypadne z ní malý, stříbrný kroužek. Přišel, aby se jí omluvil, aby jí řekl jak moc ji miluje. Přišel ji navléknout tenhle prstýnek. Prystýnek s vyrytým nápisem: Anna a Petr-Forever. Už nikdy jí to neřekne a ta představa ho děsí. Skloněný nad jejím tělem, pláče. Jeho slzy dopadají na její tak studené ruce. Stále slyší její krásný pronikavý hlas. Má si to klást za vinu?? Nemůže tu zůstat! Jen pohled na její krásnou tvář mu trhá srdce. Odchází. Na místo kde s Aničkou mluvil naposledy. Vzpomíná na její chůzi, tvář, krásu, smích. Smích tak krásný, který měla jen ona. Tak moc by ji chtěl říct, jak ji miluje. Tak moc by ji chtěl ještě jednou spatřit. Tak moc, že sejde ke strmému srázu. Tam poprvé řekl Aničce, jak moc mu na ní záleží. Objal ji a své přátelství stvrdily krví. KRVÍ?! Už zase myslí na to, jak leží na podlaze. V kaluži krve. JEJÍ KRVE! Ne, takhle to nemůže nechat. Musí vědět proč odešla a nechala ho tam. Vždyť byla tak šťastná. Nebo nebyla? Jak to mohl nepoznat? Její nejlepší přítel. Jediný člověk, který ji tak dobře zná!? Otočí se a jde zpátky. Po pár krocích se otočí a pomalu shází ke srázu. Zrychluje svou chůzi až nakonec utíká k srázu a s výkřikem jejího jména padá dolů. Tuší, že se nikdy nevrátí.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 HP-world HP-world | Web | 16. června 2010 v 11:46 | Reagovat

smutné ale krásné :-(

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama