Snít svůj sen

16. června 2010 v 20:53 | Neznámý |  Minipříběhy
Vždycky jsem si přála prohánět se na koňském hřbetě, tělo plné energie pode
mnou by přímo létalo, hříva mého oddaného oře by vlála ve větru a já bych nemyslela na
žádné starosti…
Tento sen mi zůstával dlouho nevyslyšen díky tátovu neustálému hraní
v automatech a pití. Rodinná kasička byla čím dál chudší a my jsme na večeři často mývali
jen suchou housku. Na nějaké drahé hodiny jezdectví naše rodina prostě neměla. Maminka
byla nešťastná, brečela a já myslela, že se zblázní… a já vlastně taky.
Domů se mi nikdy nechtělo při pomyšlení, že doma sedí opilý, agresivní otec.
Chodila jsem ke své kamarádce Hance den co den. Společně jsme se učily do školy, povídaly
si, byly u ní doma, kde vládla pohoda a klid a nebo jsme šly ven se projít na čerstvý vzduch.
Když byl konec školního roku, nebyla jsem tak šťastná jako ostatní děti, že
přichází prázdniny, protože prázdniny znamenaly celé dva měsíce sedět doma a dívat se na
svého fotra, který nejen, že utrácí tolik peněz, ale ani nechodí do práce.
Hanka mi sdělila, že o prázdninách se stěhují. Tahle zpráva se mnou neuvěřitelně
otřásla. Hanka se stěhuje? Co si bez ní počnu?! Ta jediná mě držela nad vodou! Pomoc!
Mnou žádaná pomoc přišla dříve, než jsem čekala. Šly jsme s Hankou ven a díky
tomu jsme objevily ohradu se sedmi překrásnými koňmi. Koníci si nás nedůvěřivě z dálky
prohlíželi a když jsem z nedaleké jabloně utrhla malé jablíčko, jedna hnědka k nám přišla.
"Ta je ale nádherná!" vydechla jsem. Tahle kobylka měla nádhernou, tmavou
hřívu, jako by jí dala barvu sama noc a srst měla tak krásně hnědou, jako by si lehla do
čokolády. Na nožkách měla krásné ponožky a podkolenky a na čele měla malou hvězdičku.
Jako by ji je sám malíř namaloval! Prostě krása sama!
Když jsem jí pohladila, zatímco chroupala ono jablíčko, myslela jsem, že sahám
na hedvábí. Byla tak dokonale vyhřebelcovaná a hřívu měla tak krásně pročesanou, až jsem
myslela, že sním. Tohle byl ten kůň, o kterém takovou dobu sním!
Do mého snění vtrhla jedna dívka, která měla přes rameno přehozenou ohlávku
s vodítkem. Měla na sobě béžové tričko, kárované rajtky a vysoké jezdecké boty.
"Co tu děláš?" zeptala se mě ne příliš přívětivě.
"Já… já jsem si chtěla jen pohladit tohohle krásného koníka…" snažila jsem se
nějak vykoktat. Byla jsem zaražená.
"Tobě se koně líbí?" zeptala se už přátelštěji a pomalu šla směrem ke mně.
"A moc!" vyhrkla jsem. Úplně jsem zapomněla, že vedle mě pořád stojí Hanka.
"Jestli chceš, tak si u nás můžeš zaplatit hodinu ježdění," navrhla a já posmutněla.
"Naše rodina na to nemá peníze, je to pro nás moc drahé."
"Tak si můžeš ježdění odpracovat, jestli chceš," tento návrh se mnou pohnul.
"Vážně?"
"Jo. Teď budou prázdniny, tak sem můžeš chodit denně… nebo někam pojedeš?"
"Já? Kam bych asi tak jela…"
"Tak jestli chceš, tak se zítra stav po škole, ale ne sem k výběhům, přijď támhle
do těch vrat. Řeknu to sestře a naší podkoní že přijdeš na pomoc, kdybys náhodou přišla dřív,
než přijdu ze školy já. Od kolika do kolika bys tu mohla být?"
"Když půjdu hned po škole, teď máme míň hodin, protože pozítří už dostaneme
výzo, tak přijdu kolem půl jedný, protože musím jít domů, tam si nechat tašku s věcma a jít
sem. Co si mám vzít s sebou?"
"Vezmi si nějaký tepláky a boty se sjetou podrážkou, jestli takový máš a taky
triko s dlouhým rukávem… Jo a jinak, já jsem Zuzka a ty jsi…?"
"Já jsem Katka," podala jsem jí přes ohradu ruku. Cítila jsem se úžasně! Měla sem
takovou radost!
Ještě jsem se dozvěděla, že ta krásná kobylka se jmenuje Pamela a že je to úžasná
drezuračka, ale ve skocích se také nenechá zahanbit. Byla tak nádherná!

Díl druhý:První krůčky ke stáji
Druhý den jsem letěla ze školy neobvyklou rychlostí a snad jsem udělala svůj životní
rekord v běhu ze školy domů. Doma jsem si vzala již přichystaný batůžek s věcmi, které mi
Zuzka doporučila a také s pytlíkem nakrájených jablíček, které jsem včera utrhla z jabloně u
výběhu.
Den předtím jsem si i zprovoznila mamčino kolo, abych byla ve stájích dříve. Proto
nebylo divu, že jsem stála před vraty, které mi včera ukázala Zuzka, o půl hodiny dříve.
Zazvonila jsem na zvonek a za pár minut mi přišla otevřít asi tak pětadvacetiletá dívka.
"Ahoj, ty budeš asi Katka, že jo?" zeptala se mě ta slečna.
"Dobrý den, ano jsem," pozdravila jsem slušně. Ta slečna mě vyzvala dovnitř a vyšly
jsme na dvůr.
"Ty jsi nikdy nebyla u koní?" zeptala se a já si byla jistá, že si všimla mojí plachosti.
"Ne."
"Je to poznat, tak mi prosím tě tykej, jo?"
"Dobře."
"Jinak já jsem Zuzanina sestra. Bydlím tu s přítelem, celý areál je vlastně náš. Koně
jsou většinou naši, ale máme tu dva soukromé koně a Celsius je Zuzky," řekla mi Zuzčina
sestra a byla mi velmi sympatická. Ačkoliv byla špinavá, byla moc hezká. Líbilo se mi na ní,
že je taková veselá.
Ukázala mi šatnu pro jezdce, kde se mám převléct a řekla mi, že až se převleču, tak
mám jít do stájí, tam jí prý najdu.
Když jsem se převlékla, tak mi Zuzčina sestra ukázala, kde je sedlovna, stáje, výběhy,
jízdárny a ostatní pozemky stájí. Pak přišla Zuzka a Zuzčina sestra jela na vyjížďku s jedním
hřebcem.
"Tak co, líbí se ti tu?" zeptala se Zuzka.
"Moc, je to tu úžasný!" řekla jsem nadšeně.
"To jsem ráda. Teď tu ukážu, jak se čistí kůň a sama si to vyzkoušíš. Vyčistíš támhle
tu kobylku," Zuzka ukázala na velký prostorný box, ve kterém byla velmi tlustá kobylka.
"Jmenuje se Benitka. Je březí a v červenci se má ten malý poklad narodit. Benitka už
odpočívá, pouštíme jí vždycky na celé dopoledne ven a odpoledne ještě na dvě hodiny místo
ježdění. Napase se a je spokojená," upřesnila Zuzka a šla do boxu k Celsiovi. Ukázala mi, co
k čemu slouží a jak se kůň čistí. Vnímala jsem vše naprosto přesně.
Když jsem čistila Benitku, byl to velmi příjemný pocit. Povídala jsem si s ní a pořád
jsem opakovala, jaká je to krásná a hodná kobylka.
Benitku jsem čistila asi tak dvacet minut, dala jsem si velmi záležet. Šla jsem za
Zuzkou, co mám udělat za práci.
"Hotovo?" zeptala se a já přikývla. Zuzka pokračovala: "Takže k té ohlávce, co má
Benitka na sobě, připni vodítko. Sem takhle," ukázala mi na Celsiově ohlávce, kam mám
připnout vodítko. Přikývla jsem a šla za Benitkou.
Připnula jsem vodítko a pak na mě Zuzka zavolala: "Vyveď jí a pojď za mnou, dáme jí
do výběhu."
Zuzka s sebou vzala i krásnou červenou ohlávku s koníky a s červeným vodítkem.
Když jsem Benitku pustila do výběhu, tak Zuzka ukázala na menšího vraníka.
"Na toho dneska půjdeš. Teď ti na něm ukážu, jak se nasazuje ohlávka a zkusíš si to
sama. Pak ti na něm ukážu, jak se uzdí a sedlá," sdělila mi svoje plány Zuzka.
Dozvěděla jsem se, že ten vraník se jmenuje Bonny, je to valach českého
teplokrevníka (netušila jsem, co to je) a že je mu třináct let. Přesto ale ještě jezdí co druhý
víkend na závody s jednou dívkou, která se jmenuje Tereza. Úplně ho zbožňuje, ale dneska
nepřijde.
Sedět na koňském hřbetě byl neuvěřitelný pocit! Ze začátku jsem se v sedle bála, ale
pak jsem si začala ježdění užívat. Zuzka mě měla prvních deset minut na lonži, ale potom
jsem chodila po jízdárně krokem sama. Zuzka mě moc chválila, jak mi to jde a byla si jistá, že
jsem na koni určitě někdy už seděla. Tak tomu však nebylo. Pak si mě vzala na lonž a
zkoušela se mnou klusat. Bylo to velmi obtížné a často jsem myslela, že spadnu. Netušila
jsem, že je ježdění tak náročné.
Když jsem slezla, sotva jsem pletla nohama. A to mě ještě čekala spousta práce ve
stáji!
Zuzka mě naučila odsedlat a oduzdit koně, pak mi přikázala, abych vybrala koním
z boxů koblížky, ukázala mi, jak se promazává sedlo a uzdečka a pak jsem musela namazat
pět uzdeček a dvě sedla. Mezitím si Zuzka připravila Celsia a šla s ním na jízdárnu skákat. Při
skákání jí asistovala jedna dívka, která mezitím přišla a jejich podkoní Jana.
Se mnou byla ve stáji ještě jedna dívka, Jitka a pak se i vrátila Zuzčina sestra (jak jsem
se dozvěděla od Zuzky, tak se jmenuje Simona a dělá modelku).. Potom přišla jedna majitelka
soukromého koně, se kterým ihned vyjela ven na vyjížďku.
Všichni se spolu otevřeně bavili, byli veselí, povídali si a já jsem mezi ně zapadala.
Byla jsem opravdu šťastná, že se mi povedlo najít takové prostředí.
Pak jsem se šla podívat na Zuzku, jak jezdí s Celsiem a opravdu jim to spolu slušelo.
Celsius rytmicky cválal a skákat přes překážky vysoké metr třicet. Celsius Zuzce naprosto
rozuměl a Zuzka si byla jistá tím, co dělá.
"Katko? Prosím tě, řekni Jitce, ať si připraví Petronela a ty mi prosím vyčisti Kalienu.
To je ta krásná kobylka, co se ti tak líbila včera u ohrady, jo?" zavolala na mě Zuzka. Já jsem
jen přikývla a šla jsem směrem ke stájím.
Když jsem čistila Kalienu, nemohla jsem z ní spustit oči. Byla tak nádherná! Neustále
jsem si s ní povídala a dopovala jí jablíčky. Ve stájích jsem našla i tvrdý chleba, který jsem jí
také dala.
Kaliena si očividně čištění užívala. Zjistila jsem, že miluje drbání za ušima. Když jsem
jí tam drbala, slastně přivírala oči. Představovala jsem si, jak uháníme společně s Kalienou
nekončícími loukami. Jsme jako jedno tělo a obě si to užíváme.
Ze snění mě vytrhla Zuzka: "Ty to s ní teda umíš!" řekla obdivně a položila na držák
od sedla sedlo a pověsila k němu i krásnou černou uzdečku.
"Je tak úžasná!" vyhrkla jsem.
"Jo, to je. Obvykle na ní jezdí Simona, ale poslední dobou jí svěřuje mě a pár holkám, co sem
chodí. Až na ní někdy půjdeš, tak zjistíš, že drezúra není otrava, ale zábava. Taky zjistíš to, že
celé ježdění není jen o skákání výš a výš, ale o souladu jezdce a koně. Poznáš to, co jsem
poznala já u Celsia. Mám ho hrozně ráda a nikdy nebudu žádného koně milovat tolik co
jeho," vyprávěla mi Zuzka, zatímco uzdila Kalienu. Myslela jsem že sním-vážně řekla slova:
"Až na ní někdy pojedeš"?
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama