Přes nebeské lávky

16. června 2010 v 11:42 | Markéta Sýkorová - Přes Nebeské lávky |  Minipříběhy
Vyšel ze svého malého domku pro služebnictvo a vydal se prázdným dvorem po kamenné dlažbě ke konírně. Služebnictvo dnes mělo volné odpoledne a nespíš všichni seděli v kuchyni a cpaly se zbytky od oběda. Dívka v zeleném klobouku, který byl stejné barvy jako její sukně, kterou si držela vykasanou nad kotníky, se mihla zahradou mezi rododendronovými keři, ve chvatu přeskočila záhon růží, které se ji svými trny pokusily zadržet, jako by jí chtěly zabránit dostat se tam, kam tolik pospíchala. Proběhla kvetoucím skanzenem na dvůr ve chvíli, kdy jeho postavu skryly bytelná vrata stáje. Lehký vánek jí načechral dlouhé blonďaté vlasy splývající z pod klobouku.
Anglie se utápěla v horkém srpnovém odpoledni a sluneční paprsky se zabodávaly do kraje a vysávaly už takhle vyprahlou zemi. Tráva za stájemi byla suchá, spálená a dychtivě toužila po vláze.Nepršelo už dlouhou dobu a léto bylo suché a horké. Azurové nebe bylo bez mráčku, nic co by nasvědčovalo, že by mohl přijít blahodárný déšť.
Otevřela těžká vrata a vešla dovnitř. Mezi pískovcovými zdmi se držel příjemný chládek a vzduch voněl senem a koňským potem. Měla ráda tu vůni koňské šíje, co jí ulpěla na rukou po chvílích strávených v sedle. Byla mnohem přirozenější než matčiny těžce sladké parfémy, které ji šimraly v nose a nutily kýchat.
Prošla uličkou mezi stáními a koně k ní otáčely své ušlechtilé hlavy a občas zastříhaly ušima. Nakukovala mezi ně, jako by někoho sháněla.
,,Filipe, Filipe!" Její hlas se rozléhal mezi stěnami. ,,Co si přejete, Beth?" ozval se jí za zády. Stál u černé kočárové klisny a chystal se jí zaplést hřívu. Hrabě plánoval následující den obchodní schůzku do nedalekého panství a přál si mít své vraníky patřičně upraveny. Pár jeho klisen mu kdekdo záviděl, obě byli téměř k nerozeznání stejné.
Odpověděla mu, že by se chtěla jít projet, laskavě ho požádala, aby jí osedlal její oblíbenou klisnu. Usmál se a pohodil hlavou, až mu černé vlasy spadly do očí. Zeptal se jí, zdali by neměla být touhle dobou na hodině vyšívání, a ona jen sešpulila rty a pohrozila mu ukazováčkem. ,,Ještě ty začínej. Nemůžu jehlu s nití ani vidět. Je to ztracený čas."
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama