Červen 2010

Temná propast

16. června 2010 v 22:18 | Neznámý |  Minipříběhy
Viki probudil hluk odhrabovače , který válčil se sněhem na cestě před domem. Se zívnutím se protáhla a šla se přes okno podívat,kolik toho dneska nasněžilo. Byla ukrutná zima, na cestách sněhové jazyky a led, větve stromů neustále praskaly pod tíhou sněhu a v závějích se nedalo chodit, natož jezdit na koni.
Dneska je 1.prosince! Pomyslela si Viki. Byla zároveň šťastná i smutná. Hodila na sebe domácí oblečení, umyla si v rychlosti zuby a stáhla si do gumičky své neposedné husté vlasy. Pohodlně si sedla do křesla před počítačem a pustila si internet. Byla šťastná,protože ve své fantazii si představovala,jak dostává svého koně. Na internetu si najížděla na inzerci, kde si prohlížela poníky, kteří byli na prodej. Tak ráda by si nějakého koupila,ale kdyby její rodiče věděli, že má tak špatné známky v matematice a fyzice, nekupovali by jí ani chapsy, co má pečlivě uschované ve skříni. Sice věděli, že z matematikou je to horší a dokonce měla lepší známky než loňský rok, ale fyziku úplně nechápala. Neuvěřitelné vzorečky byli pro ní noční můrou.
Postupně si projížděla celou stránku s poníky, až se ji zastavila ruka u jednoho krásného poníka. Poníka její představy.
Dlouho se na něho dívala, ale pak si jen otřela slzy, které ji stékaly po tváři. Vypnula internet a šla se převlékat do tlustého zimního oblečení, aby mohla na koně.
Už nějaký ten čas chodila k soukromému majiteli,na okraji města. Byl to její druhý domov. Měla tam nejlepší kamarádku Katrin, která se starala o poníka Siriuse. Viki jezdila a starala se o poníka jménem Triniti. Byla to malá ponička,často s Katrin jezdily na vyjížďky. Teď se čas jakoby zastavil. Už ani Viki do stáje nechodila tak často, zatímco Karin měla stáj hned před domem. Někdy jí to záviděla, ale pak si vždycky řekla,že DOMA JE DOMA.
Viki se řítila po schodem rodinného domu, aby se nasnídala. Vzala si volské oko, kterou zrovna její maminka, paní Filipová, čerstvě udělala. Nakrájela si chleba a sotva nevylila čaj.
,,Kampak tak spěcháš prosím tě?"
,,Na koně"
,,Pak mi ale ukážeš žákovskou"
"Jo jo"
Prohodila Viki, aniž by si uvědomovala, že má tak špatné známky…snad na to její maminka zapomene.
Triniti byla dneska divoká. Sotva ji Viki vyhřebelcovala její hustou zimní srst už zapínala sedlo, zatím co přišla Katrin.
,,Čauki" Prohodila a s úlevou dotáhla zápinku.
Katrin ji zamávala na pozdrav a rychle vyhřebelcovala Siriuse. Měl mnohem řidší srst,takže se i v zimě trochu leskl. Katrin ho rychle nasedlala a nauzdila. Viki Triniti taky nauzdila a za chvíli byly dívky připravené vyjet.
Byla velká vichřice, ale dívky to neodradilo. Jeli do lesíka a tam si po lesní cestičce i pomalu zacválaly.
,,Mamka po mě chce žákovskou." Zesmutněla Viki a pobídla Triniti ke klusu.
,,Jo? No,já jsem si známky zlepšila. Dokonce mi mamka slíbila na Vánoce Siriuse." Dívky se na sebe usmály, ale Viki začaly pálit oči a udělalo se jí sucho v krku. Za chvíli začne brečet.
,,Kdo bude první u támhle toho stromu?" Zachraptěla,aby zahnala pláč,ale než stačila doříct slovo ,oba dva koně se mírným cvalem vydali k obrovskému buku. ,,Já!" Zvolala Katrin a pochválila Siriuse. Triniti taky obdržela pochvalu od Viki. Viki si připadla na nic. Na koních se jí nedaří a známky jsou čím dál tím horší. Ať tahle vyjížďka neskončí. Přála si, aby její matka nikdy neviděla známky v žákovské a objala Triniti kolem krku. ,,Asi tady dlouho nebudu. Ale já si známky zlepším, slibuji!" Pak dívky vyrazili klusem k nedaleké studánce.
Jeli uvnitř lesa a najednou uslyšela Viki výkřik. Bude si ho pamatovat do smrti… Otočila se a uviděla Siriuse, jak se propadá do jámy a slyšela jenom ten výkřik, plný bolesti, strachu a smrti. Pak uslyšela jenom párkrát zaržát Siriuse a pak nastalo ticho. Smrtelné ticho. Opatrně slezla s koně a šla po stopách Triniti, aby se neprobořila do jámy. Nevěděla kde končí ani jak je hluboká. ,,Katrin?Katrin!" Nic se neozvalo,jen tiché pomoc.Viki nahlédla do jámy a oči se ji zalily slzami. Viděla Siriuse,jak bez žádné známky života leží na konci studny.Byla už na něm značná vrstva mokrého sněhu.Pod ním ležela Katrin.Pod jeho váhou si nedovedla představit,jak by někdo dokázal vyváznout bez zlomeniny. Rychle nasedla na Triniti a klusala na lesní cestu. Musí někoho najít. Dávala si pozor, aby se Triniti nic nestalo a klusala dál. Co když je Katrin mrtvá? Ne to ne….To snad ne…
...Viki se ohlédla po zasněžené aleji, která vedla k srubovým chatkám na kraji města. Triniti ihned pobídla a rozjela se k chatkám. Je to mnohem blíž, než kdyby jela zpátky do stáje nebo k jiným rodinným domům. Po chvíli zabočily na úzkou cestičku, lemovanou zasněženými větvěmi jehličnanů, které se zdály jako pocukrované. Viki jemně šimraly po tváři a bylo to až k smíchu, ale v takové situaci se prostě nemohla smát. Šlo tady o život. A musí udělat co je v jejich silách. Triniti klidně cválala a nakonec i ona sama ihned zabočila k první srubové chatce. Pokud si Viki dobře vzpomíná, žije tady pan Hoffman se svou paní. Je myslivec a tak má chatku nejblíže k lesu než kdo jiný.
Okamžitě seskočila s Triniti a nechala ji stát volně před srubem. Věřila ji natolik, že ji nechá bez uvazování, v takové situaci by ji přece Trin snad neutekla! Zazvonila na zvonek a čekala, než ji někdo otevře. Prosím ať jsou doma, prosím. Žadonila si Viki v duchu a zaťala pěsti, až ji zbělaly klouby. Najednou uslyšela silný mužský smích a příjemný hlas paní Hoffmanové. Otevřely se mohutné dřevené dveře a na Viki dolehlo příjemné teplo ze srubu. ,, Ale Viktorie! To je nádherné překvapení, že si za náma přišla, co tě k tvé návštěvě vede? Nechceš čaj nebo kakao?" Nepřestávala mluvit paní Hoffmanová a pan Hoffman, který stál hned vedle ní, si uhlazoval svůj hustý knír.
,, Ne, nepřišla jsem na návštěvu, ale moje kamarádka v lese, spadla do nějaké díry i s koněm! Prosím , zachraňte ji!" Začala až hystericky řvát Viki a začaly se ji kutálet slzy po tváři. Ukázala zkřehlou rukou, zmrzlou zimou, směrem k lesu.
,,Bože můj, Edwarde! Zavolám pomoc a ty s ní běž! Rychle." Nasadila panu Edwardu Hoffmanovi mysliveckou bundu a běžela k telefonu.
,, Tak pojď. Musíme jednat rychle. Zatracení pytláci." Rozčiloval se pan Hoffman a dal se do pomalého běhu. Viki se vyšvihla do sedla a klusem se hnala za panem Hoffmanem. Když k němu dojela, trochu sípal a občas pokašlával, ale nevzdával se a nepovoloval v běhu. Vůbec spolu nemluvili a každý myslel na něco jiného. Možná se pan Hoffman v duchu rozčiluje na pytláky, kteří za sebou takové jámy nechávají, aby do nich lovili zvěř. Ale Viki zžíral pocit, že by její věrná přítelkyně a Sirius …ne na to nesmí myslet! Brzy doběhli na alej a po chvíli odbočili na lesní cestičku, kde stopy, které před chvílí za sebou Triniti nechala , nebyly vůbec znát. Hustě sněžilo a byla zima. ,,Tak kde leží ta tvoje kamarádka?" Zeptal se hned pan Hoffman a ohlédl se po ní. ,,Tady, za tím keřem!"
Zaskřehotala Viki, která byla na pokraji svých sil. Pan Hoffman se pečlivě podíval na jámu a spolu s Viki nevěřili svým očím. Sirius stál! arin seděla shrbená vedle něho a tiše mu zpívala. Viki se do očí nahrnuly slzy a tiše zašeptala: ,,Jsi v pořádku?" Karin se podívala nahoru a Viki přivítala s úsměvem , mírným, ale vyrovnaným. ,,Bolí mě celé tělo, ale Sirius je v pořádku, představ si to!" Radostně se zasmála a už už se chtěla postavit, když ji silná bolest strhla dolů. ,,Počkej, pro oba dojede pomoc. "Viki se ale také usmála! Pokud jsou oba při vědomí, tak ještě nic není ztraceno! ,,Hned pro tebe přijede sanitka!Vydrž!" Pan Hoffman utíkal na alej, aby džíp , který přijede místo sanitky mohl poznat, kde je zraněný. ,,Katrin, musím odvést oba koně do stáje , ale za tebou přijedu do nemocnice, slibuju! " Viki se otočila a vyhoupla se na Trinitin hřbet. Lehkým klusem se vydala na alej, slyšela jak houká siréna a ještě na aleji poděkovala panu Hoffmanovi, že jim poskytl pomoc. ,,Moc Vám děkuji!Jsem Vám tak vděčná. Teď půjdu odvést koně do stáje a pak se za Katrin stavím do nemocnice. Zavoláte mi, kde leží?" Usmála se unaveně Viki. ,,Samozřejmě, ale asi spíš Elza, moje manželka, já tady budu pomáhat s vyprošťováním. "Viki ještě jednou přikývla na rozloučenou a vyrazila klusem ke stáji. Je tak unavená.
Ve stáji koně vyčistila, nasadila deku a nakrmila je. ,,Díky Trin. Díky za všechno! Jsi moje zlato!" Políbila ji na malou hvězdičku a utíkala za majitelem. Bude mu muset hodně vysvětlovat. U majitelky si vyslechla velké kázaní, pak ale Viki pochválila za pomoc a nabídla ji čaj a sušenky. Viki odmítla. Nemůže se tady zdržovat, doma ji čeká telefonát. Rozloučila se a co ji ještě poslední síly stačily, utíkala domů. Doufám, že neusnu. Pousmála se Viki, ale hned jak přišla domů, si dala teplou koupel , maminka ji udělala špagety a pak se Viki položila na sedačku před televizí. O pár minut později usnula.
,Viki! No tak zlatíčko vstávej!" Zatřepala s ní její maminka a podávala ji telefon.
,,Ano?" Vyštěkla rozespale Viki a zívla.
,,Vikinko, no ahoj. Doufám, že ses dobře vyspala. Promiň, že jsem ti nezavolala včera." Slyšela ze sluchátka paní Hoffmanovou. Viki si ani nevšimla, že prospala celou noc. Podívala se z okna a pod jasně modrou oblohou se rozprostíral sněhobílý park. Je ráno, uvědomila si.
,,Jsou všichni v pořádku?" Zeptala se hned Viki a rozespale vstala.
,, Sirius se nachladil, ale jinak je prý v pořádku! Zázrak... a ta malá dívčina si zlomila nohu a ruku. Musí trpět velikými bolestmi. No, Edward říkal, že ti mám říct číslo pokoje. " Odmlčela se paní Hoffmanová a bylo slyšet, jak si vytahuje papírek s číslem. ,,28"
,,Děkuji, hned ráno se z ní stavím! Nashledanou " Rozloučila se s ní. Viki položila sluchátko a usmála se na svou maminku. ,,Jsou celkem v pořádku. Jen Katrin to odnesla dvěma zlomeninami. Můžu za ní dneska jít? A nemusím do školy?" Rozchehtala se Viki a přitom začala hlasitě kuckat. ,,No s takovou do školy nepůjdeš. Ale pro jednou s takovým kašlem bys za Katrin jít mohla, ale nesmíš na ni kuckat!" ,,Díky mami!" Vyjíkla Viki a skočila ji do náruče.
Když se dobelhala do kuchyně a zakousla se do chleba s pomazánkou, zamyslela se. Vlastně ani nemusela dávat své matce žákovskou! Jak úžasné pomyslela si, ale přitom už myslela na Katrin. Doufala, že netrpí velkými bolestmi.
Viki se procházela po nemocničním dětském oddělení a se zájmem si prohlížela všechny čísla pokojů.25, 26, 27 á 28! Zaradovala se Viki a honem strčila do dveří. ,,Ahoj Katrin!" Skočila ji kolem krku a byla štěstím bez sebe. ,,Ahoj…au dej pozor!" Katrin si pohladila zasádrovanou ruku a pak se obě dívky rozesmály.
A to si tak Viki přála , aby ta vyjížďka nikdy neskončila!

Nešťastná láska

16. června 2010 v 21:54 | Neznámý |  Minipříběhy
Kdysi žili dva velmi zamilovaní lidé, kteří si život bez sebe nemohly představit. Na první pohled vypadaly jako obyčejný pár, ale uvnitř nich to tak nebylo. Jeden bez druhého nemohly žít. Byli zaslepeni láskou, po dlouhou dobu, co byli spolu. A tak to bylo až do té doby, když spatřila svého přítele s jinou dívkou, jak sedí v kavárně a popíjejí drink. Dívka se rozplakala a utekla pryč. Od té doby chodila jako tělo bez duše, nezvedala telefon ikdyž věděla že byli od NĚJ. Věděla, že b se před ní přetvařoval a lhal. Přestala vnímat čas a všechno kolem sebe. Uzavřela se do sebe a za několik týdnů byla sama, ikdyž okolo ní denně prošly stovky lidí. Ona je ale nevnímala. Nekoukala se na ně ale skrze ně, kamsi do prázdna. Cítila se slabá a několikrát dokonce zvracela. Pro jistotu si koupila těhotenský test. Zjistila, že je těhotná a to ji zničilo maximálně, protože věděla že to má s ním. Rozhodla se, že dítě na svět přijít nemůže. Co by MU řekla? Čím víc o tom přemýšlela, tím horší myšlenky jí napadaly. Zrovna když zase přemýšlela o budoucnosti, tak jí to napadlo, to co vyřeší její problém. Zabije se a se sebou taky dítě. Ještě ten den šla do lékárny a koupila si prášky na spaní. Rozhodla, že až si je vezme, zavolá ještě svému příteli a všechno mu řekne... VŠECHNO. Vytočila jeho číslo. V jeho hlase byla znát radost, ptal se jí na spoustu otázek, ale ona ho přerušila a už v polospánku začala mluvit. Začala, jak ho viděla s jinou, jak jí to zničilo, o těhotenském testu a o práškách které si vzala jen kvůli němu. Po chvíli ticha začal mlvit on... překvapeným a věděšeným hlasem. Vysvětloval, že to byla jeho sestra, kterou od malička neviděl a neustále opakoval proč, proč, proč jsi to udělala, proč jsi zabila mé dítě, proč mě opouštíš? Najednou v telefonu uslyšel ránu. Po tváři mu stekla slza a volal JEJÍ jméno. Nikdo se neozýval. Rychle sedl do auta jel k ní. Spatřil jí na zemi, vedle ní viděl prášky na spaní. Pár si jich vzal, obejmul tělo své dívky a nepustil ji, dokud nevydechl naposledy. Jeho poslední slova zněla:V nebi se sejdeme a budeme žít na vždycky, jen my tři!

Slepé děvče

16. června 2010 v 21:23 | Neznámý |  Minipříběhy
Bylo jednou jedno děvče, které nenávidělo sebe a celý svět za to, že nemůže nic vidět. Měla vrozenou vadu a nic a nikoho nevidělo. Každého nesnášela vyjma svého chlapce. On byl stále s ní a ve všem jí ochotně pomáhal. Jednou mu řekla, že kdydy mohla někdy vidět svět, hned by se za něj provdala. Stalo se jednoho dne, že se konečně po dlouhé době našel pro dívku dárce očí. A tak se konečně těšila, že uvidí svět a též svého milého. Chlapec se jí ihned po operaci přišel zeptat ,,Teď když už vidíš celý svět, vezmeš si mě?" Děvče se usmálo, ale když otevřela svoje nové oči a poprvé uviděla svou lásku, zůstala v šoku! Byl taktéž slepý! Začala přemýšlet o svém novém životě a nakonec slepého chlapce odmítla. Hoch odešel smutný pryč. O pár dní později jí od něho přišel dopis psaný rukou kamaráda. Mladík jí děkoval za všechny chvíle, které spolu prožili. Na konci dopisu stálo: DEJ PROSÍM POZOR NA MOJE OČI!

Příběh lásky

16. června 2010 v 21:22 | Neznámý |  Minipříběhy
Bylo nebylo před dlouhou dobou existoval ostrov, na kterém žily všechny pocity člověka. Dobrá nálada, smutek, vědění.... A kromě různých ostatních pocitů i láska. Jednoho dne se pocity dozvěděly, že se ostrov potopí. Každý si tedy postavil svou loď a odplouval z ostrova. Jen láska chtěla zůstat do poslední chvíle. Ještě než se ostrov potopil, prosila o pomoc. Na luxusní lodi kolem lásky plulo bohatství. Zeptala se: ,,Bohatství, můžeš mě vzít s sebou?" ,,Ne nemůžu. Mám na své lodi mnoho zlata a stříbra. Tady pro tebe není místo.", odpovědělo bohatství a odplulo. Tak se láska zeptala pýchy, která projížděla kolem na své přenádherné lodi, ,,Pýcho, můžeš mě vzít s sebou?" Pýcha ale odpověděla, ,, Já tě lásko nemůžu vzít... Tady je všechno perfektní. Mohla by jsi to zničit." Láska se tedy zeptala smutku, který jel kolem. ,,Smutku, vezmi mě prosím s sebou." ,,Ach lásko,", odpověděl smutek, ,,já jsem tak smutný, že musím zůstat sám." Také dobrá nálada jela kolem, ale byla tak spokojená, že ani neslyšela, jak na ni láska volá. Najednou se ozval neznámý hlas, ,,Pojď lásko, já tě vezmu." Byl to nějaký stařec, kdo promluvil. Láska byla tak vděčná a šťastná, že se zapoměla zeptat na jméno stařce. Když přijely na pevninu, stařec odešel. Láska si uvědomila, že mu hodně dluží a tak se zeptala vědění, ,,Vědění, můžeš mi říct kdo mi pomohl?" Vědění odpovědělo, ,,To byl čas." ,,Čas?" Divila se láska. ,,Proč mi pomohl čas?" Vědění jí odpovědělo, ,,Protože jen čas ví, jak důležitá láska je v životě..."

Dívka s koňskou duší

16. června 2010 v 20:56 | Neznámý |  Minipříběhy
Karolína žije s mámou a tátou ve vesnici, kde bylo moc hezky ale prázdno. Neměla kamarádky, protože kolem žádné nebydleli. Ale jedno měla ráda moc. Koně. S těma se cítila jako v ráji. Ve stáji trávila všechen svůj volný čas. Někdy tam byla až moc dlouho, což se její mámě nelíbilo. Bylo ji 13 let a ráda by si vybudovala autoritu v rodině...
,,Zase jsi doma tak pozdě?\" Křikla po Káji její mamka hned jak se otevřeli dveře. ,,Ach jo... Na tohle jsem se těšila ze všeho nejvíc!\" Vydechla Kája a popadla jednu z palačinek co leželi na talíři v kuchyni. ,,Měli jsme...ve stáji...spoustu práce...\" Řekla s plnou pusou. ,,Polkni mladá dámo!\" Zlobila se na ni máma, paní Dvořáková. Karolína obrátila oči v sloup, popadla ještě jednu palačinku co byla na obzoru a narvala ji do pusy. Poté vyběhla po schodech do svého pokoje a zavřela za s sebou rozvrzané dveře. V pokoji to šlo cítit pachem ze stáje a na zdech bylo plno plakátů s Frískými koňmi. Hodila s sebou na postel a dívala se do prázdna. Najednou si všimla obrovského pavouka lezoucího v koutě po zdi a zděšeně vypískla. Vyběhla s pokoje a dívala se na ohavnou potvoru. ,,To tu snad nikdo neuklízí!?\" Zaklela a odmítala se do pokoje vrátit. To už dorazila do pokoje hlava rodiny, otec Karolíny, pan Dvořák. ,,Vy ženské toho naděláte...\" Zamrmlal a rozmáčknul pavouka. ,,Byla jsi u koní zas pěkně dlouho. Teď jdi spát! Podívej se kolik je!\" Ukázal na hodiny a Karolína zapadla do postele. Ráno se vzbudila v 8 hodin, hodila na sebe staré oblečení určeno ke koním a vyběhla do dalšího horkého prázdninového dne. Léto bylo v plném proudu a slunce ji svítilo do očí. Už došla do stáje. Z boxů se ozvalo odfrkávání koní a několik krasavců vyhlédlo ke dveřím, kdopak to asi je. Starší dívky co vyhazovali hnůj se na ni jen podívaly, otráveně mezi s sebou něco špitly a věnovali se dál své práci. Kája se jen dobrosrdečně usmála. ,,Taky přeji krásné ráno!\" Řekla a šla kolem boxů. Dívky ze stáje ji neměli rády protože byla oblíbená u majitelky. Záviděly ji a tak nad ní ohrnovaly nos a nikdo z nich se s ní nechtěl bavit. ,,Ahoj Sáro! Ty krasavice!\" Pozdravila klisnu a obdarovala ji dobrotou. Postupně se zdravila s každým koněm až konečně došla k tomu nekrásnějšímu koni ve stáji, Diablovi. Byl to Fríský kůň, právě to plemeno které měla Kája nejradši. Pozdravila jej a také mu dala suchý chleba, kostku cukru a obité jablko. Vlezla za ním když v tom se za ní ozvalo nesouhlasné zabručení jedné 15 leté dívky. ,,Zrovna jsem mu chtěla vyčistit box! Musíš k němu pořád lézt? Nemůže tě beztak ani cítit!\" Diablo však nevypadal že by mluvila pravdu. Něžně Karolíně funěl do vlasů a spokojeně pofrkával. ,,Laskavě na mě nemluv takovým tónem! Jsi rozmazlená jako 5 leté děcko Hano!\" Oplatila jí to Karolína a zašklebila se na ni. Hanka velice uraženě a hluboce dotčená hodila vidle s velkým rachotem na zem a odběhla ze stáje. Potom ke Karolíně přišla Kristýna a s nerudným pohledem na ní začala chrlit, co všechno má udělat. ,,Takže... Vyčistíš box Richardovy, vyhřebelcuješ Sonyho, pozametáš uličku mezi boxy...\" Stála a počítala na prstech kolik ji uložila práce. Kristýna vždy chtěla Karolínu zmordovat. ,,...nakrmíš Sáru, vytáhneš do výběhu Tonyho-\" ,,Laskavě mi přestaň říkat co mám dělat!\" Přerušila ji Karolína. Kristýna se na ní vražedně podívala, udělala nějakou grimasu a poté ze sebe dostala: ,,Ale nebudeš tu jen tak sedět!\"

,,Neboj... Nejsem taková, jako ty. Že si vezmu na klín hromadu klobás a začnu je spásat.\" Odsekla Kája. ,,Ty malý, rozmazlený...!\" Kristýna se chystala říct něco hrozivého. Naštěstí přišla majitelka, paní Lišková. ,,Přeji krásné ráno!\" Usmála se a najednou začal být ve stáji hluk. Všechny koně zařehtali a vítali svou paní. Kristýna se otočila se slovy ,,Uvidíš jednou, zač je toho loket!\" a zmizela v Tonyho boxu. Karolína se vydala směrem k Sonymu. Otevřela jeho box a nádherný Paint se na ni zvědavě podíval. Poté ji poznal a přišel k ní. Kája mu dala ještě to, co ji zbylo. ,,Kajdo! Jakpak se ti vede zlato?\" Přišla ke Karolíně majitelka. ,,Skvěle paní Lišková...\" Zabručela. Přímo nenáviděla jak ji říkali Kajdo. Zvláště majitelka. Zatáhla majitelce za rukáv. ,,Můžu si někoho osedlat a jet se projet?\" Zeptala se. ,,Ano Diabla.\" Řekla. Karolína se ohromeně podívala na majitelku. Byla přesvědčena že špatně slyšela. ,,P...prosím??\" Natahovala uši. ,,Diabla zlato, Diabla!\" Zdůraznila. Karolína tou největší radostí poskočila. Nemohla uvěřit vlastním uším... Ještě nikdy na svém vytouženém koni nejela. Rozběhla se do stáje, vyhřebelcovala jej, osedlala a nauzdila a doprovázena nesouhlasným syčením ostatních si jej vyvedla ven. Podkovičky mu pěkně klapaly. Nasedla na něj a pocítila, jak že někdy může být její největší sen pohodlný. ,,Kéž by jsi byl můj...\" Zamyslela se a hladila hřívu, Diablovu největší pýchu. Pobídla jej a pomalým krokem se rozjeli. Když se otočila viděla ještě v okýnkách kyselé obličeje ostatních. Věděla že každý ve stáji se na něm touží projet. Mírně jej pobídla a když dojeli krokem na louku, rozcválal se. Něco tak nádherného Karolína ještě nezažila. U jiných koní se musí každý při cvalu držet aby nespadnul. Jak krásně Diablo přes louku plaval. Jen ladně šlehal nohama a tělo se pod Karolínou jen chvělo, takže vůbec nenadskakovala. Ale pravda byla, že víc se klepala Kája než Diablo. Vzala všechnu svou schovanou odvahu a jemně se pustila otěží. Dala ruce volně před sedlo a hladila Diablovu dlouhou a hebkou hřívu. Jemně ji prokluzovala mezi prsty. Znova se chytla otěží a zabrzdila koně. Šel už jen krokem přes pole kde roste obilí a Kája zpozorovala stařenku jak se vláčí s holí přeš hlínu. Zavrtěla hlavou a jeli dál. Došla k jezeru a sesedla s koně. Diablo se začal pást. Karolína si sedla k vodě, sezula boty a dala nohy do vody. Slastně se zašklebila. ,,Úleva v horkém dni...\" Dívala se naproti na břeh, kde je hejno slepic. Najednou uslyší dívčí hlásek. ,,Jé! Ten je krásný! Já se na něm svezu!\" Vypísklo malé děvče. ,,NE! Jdi od něj!\" Vyskočila Kája na malou holku která se chystala nasednout na Diabla. Dívenka se rozplakala a běžela kdesi do křoví. Kája se zamračila a radši šla k Diablovi. Pohladila vraníka po čele a koukla se mu do očí. ,,Nikdo ti neublíží. Slibuji...\"

Když se Karolína vrátila do stáje všechny dívky na ní házely nenávistné pohledy. ,,Neublížila jsi mu!?\" Přišla ke Káji Kristýna a vytrhla ji Diablovi otěže z ruky. ,,Jsi toho schopná!\" Zasyčela jedovatě. Karolína se na ní nerudně podívala. ,,Neboj se. Nejsem vrah koní!\" Poté chytla zpět otěže nechápavého Diabla který se díval z jedné na druhou. Ještě nikdy neviděl Káju tak rozčílenou. Karolína zavedla Diabla do boxu a vyhřebelcovala mu už tak lesklou srst. Chvilku u něj byla a říkala mu své zážitky. Diablo cvrnkal ušima a pozorně ji naslouchal. Karolína si s Diablem povídala a byla ráda že má kamaráda. Když se venku začalo stmívat, dala Diablovi pusu na čumák a vydala se domů. Když přišla domů, paní Dvořáková ji obklopila narážkami na to, že je doma tak pozdě. Kája si zacpala uši a šla si po svých do pokoje. ,,Uf!\" Řekla když konečně neslyšela matčinu kritiku. Dala batoh na postel a nadechla se vůně koní jenž v pokoji cítila. Pak se podívala na jeden z plakátů kde byl zachycen Fríský kůň ve cvalu. Byla ospalá a tak bez osprchování ve věcech od koní lehla do postele a usnula. Na druhý den se ráno probudila a opět běžela do stáje. Vzala si povolení od paní Liškové že si zase může vzít Diabla. Rozjela se na něm a zase se pustila otěží. Blížila se k jednomu prudkému kopci. Postavila se s Diablem na jeho vrchol a dívala se do krajiny. Najednou za s sebou uslyšela zběsilé štěkání psa. Diablo se zděšeně otočil a když viděl psa, divoce zařehtal. ,,Diablo!\" Křičela zoufalá Kája která si poprvé v životě nevěděla rady. Diablo prudce vystartoval tryskem z kopce. Nohy se mu podlomili a spadnul na zem. Sjížděl z kopce po štěrku i s Kájou. Ta cítila jak jí bolí celé tělo. Vymkla se ze sedla a zůstala zachycena o klacek, který se tam povaloval. Dívala se jak Diablo rychle klouže po štěrku dolů. Chtěla se postavit ale bolavé nohy jí to nedovolili. ,,Diablo!\" Zakřičela s plných plic. ,,Né prosím!\" Snažila se mu jít na pomoc ale nemohla se zvednout. Viděla daleko pod s sebou bezvládnou černou tečku. Najednou se ji bolestí zatmělo před očima. Probudila se a ležela v měkkém lůžku v nemocnici na pokoji. Kolem to vonělo desinfekcí. Všechno ji bolelo. Ležela a nudila se. Zatracený pes řekla si. Kdyby se tam neobjevil tak by se Diablo nevyplašil... Najednou se zvedla a bodlo ji v zádech. Diablo! Co je s ním!? Naposled jej viděla bez hnutí ležet hluboko pod s sebou. Dveře se otevřeli a dovnitř vešla nějaká žena. ,,Slečna Dvořáková?\" Zeptala se a podívala se na Karolínu. ,,Jsem veterinářka. Přišla jsem-\" ,,Co je s Diablem!?\" Vpálila ji do řeči Kája. Veterinářka se zatvářila soucitně. Posadila se ke Karolíně a chytla ji za ruku. ,,Je mi líto. Byl celý bolavý, hrozně podřený a šíleně trpěl. Sotva se držel při životě. Utratili ho. Kdyby to neudělali stejně by do pár hodin zemřel ale trpěl by. Tak to bylo rychlé a bezbolestné...\" Ta slova Karolínu bodla u srdce. Bolelo ji to víc než všechno zranění. Hystericky zakřičela a cítila jak se jí v očích hromadí slzy. Veterinářka ji objala a snažila se jí uklidnit. Karolína brečela a nevěděla co bude dělat. Věděla ale, že se to stalo kvůli ní, protože s ním jela na ten kopec. Chtěla by se s ním naposled vidět a rozloučit se s ním! Proč on! Přála si všechno vrátit zpět. Už nikdy jej neuvidí. Už nikdy si nepohladí jeho srst a nikdy nebude rozčesávat jeho nádhernou hřívu a ocas. ,,Já nechci! Nechci aby byl mrtvý! On přece nemohl zemřít!\" Křičela a promítala si v paměti jeho nádherné oči které se na ní dívali. Jak ji funěl láskyplně do vlasů. Celý svět se jí zbortil. Nevěděla co si má počít. Nevěděla jestli pro ní bude mít život nadále smysl. S nikým už si nepopovídá. Máma byla věčně v práci nebo u televize a táta v dílně. Za 2 týdny ji už pustili z nemocnice. Když přišla do stáje a uviděla Diablův box, hned ji v očích šimrali slzy. Všechny dívky plakali a paní Lišková byla zavřená ve své kanceláří nad stájí. Kristýna běžela Karolínu objat. Kája to chápala. Řekla všem, že už nepřijde. Že by ji to všude Diabla připomínalo. Odešla odtamtud. Bylo ji líto že některé koně neuvidí. Ale nerozloučila se s nima, protože by brečela ještě víc. Nikdo ji nenaslouchal tak moc, jako právě Diablo. Kdyby si ho ten den nenasedlala a nejela na ten hloupý kopec nic z toho by se nestalo. Ale čas se nedá vrátit. Ztratila svého nejlepšího kamaráda, Diabla a to už se bohužel nezmění. Vzpomněla si na svou větu co mu řekla. Slib který mu dala a nedodržela.... Nikdo ti neublíží. Slibuji......

Megane

16. června 2010 v 20:55 | Neznámý |  Minipříběhy
Ve stáji bylo úplné prázdno.Šla jsem opatrně uličkou mezi boxy a oči mi směřovali do země.Neměla jsem odvahu podívat se kolem sebe,nechtěla jsem ani dýchat,protože s vůni těch překrásných koní,co zde byli,se mi do očí vlévaly slzy.Přišlo mi,jakoby mi těch krásných 10 let strávených mezi nimi proplulo mezi prsty a nezanechalo mi jedinou stopu,jedinou vzpomínku nic.V tu chvíli jsem nebyla schopná komunikace,ani normálního myšlení.Vzpomínala jsem na hodiny tréninků na jízdárně,na krásné večerní odpočinkové vyjížďky,na spoustu krásných chvil při závodech,při plavení…Bylo mi do breku.Snažila jsem se slzy potlačit,ale šlo to prostě samo,já jsem byla bezmocná.A aby toho nebylo málo,moje oči uvízly na dveřích od boxu mého nejoblíbenějšího koně,Sponzora.Naplno jsem se rozbrečela.Jedna slza za druhou se mi kutálely po tvářích a padaly na betonovou zem ve stáji.Vyběhla jsem ven,abych se alespoň trošku uklidnila.Do jakých rukou se asi dostali všichni naši koně?Kdepak je asi Sponzor?Kdo ho teď jezdí?Kdo mu čistí jeho sametovou ryzavou srst?Mnoho otázek se mi honilo hlavou,ale z přemýšlení mě vyrušilo neklidné ržaní a podivné kopání.Pomalu jsem šla za roh stájí,kde jsem spatřila bývalého majitele areálu se třemi muži,jak se snaží dostat do přepravníku naší nejlepší klisnu Desdemonu. "Proboha počkejte!" zakřičela jsem hystericky.Všichni muži se podívali směrem ke mně.Rozběhla jsem se za nimi a vzala jednomu otěže klisny z rukou. "Nemůžete na ní tak rychle!" Křikla jsem na něj.Pak jsem opatrně klisnu vyvedla z rampy,na zemi ji jemně pohladila po čele a vydala se jako první do přepravníku.Desdemona opatrně našlapovala po ne příliš pevné dřevěné konstrukci,ale nakonec nastoupila bez jakýchkoli protestů. "Páni!To teda koukám!Snažíme se jí dovnitř dostat už přes půl hodiny." "Všimla jsem si." Odsekla jsem. "Kam ji vlastně vezete?" Zeptala jsem se zvědavě.Jeden z mužů se zasmál a zvedl ironicky ruku.
"Vezou jí ke mně slečno.Je pro mou dceru.Máme už ve stáji několik koní,ale všechno jsou to bídné herky,tohle bude zlaté eso." Usmál se a nasedl do velkého džípu za nímž se posléze jen zaprášilo.Pan Buckley mě poplácal po rameni: "Je mi to všechno moc líto holčičko." Se slzami v očích odešel ke svému domu.Já být na jeho místě,nevím co bych dělala.Celý svůj život zasvětil koním.
Jako mladý nechal školy a převzal tuhle stáj po svém otci a na smrtelné posteli mu slíbil,že jí povede dokud mu bude zdraví sloužit a pak jí předá svým potomkům.Ovšem drahý syn pana Buckleyho se odstěhoval do New Yourku za populární zpěvačkou.O jeho dceři,Veronice,raději ani nemluvím.Nikdy jsem jí ve stájích neviděla,a to jako malá milovala koně.Takže ani kdyby pan Buckley chtěl předat stáj potomkům,neměl by komu.Nikdo o to nestál.V duchu jsem si říkala,co já bych za to dala mít takovýhle komplex závodiště a stájí!V nich mít překrásné a špičkové koně,o které se jezdci jenom perou! Lidský rozum je někdy opravdu krátký. Došla jsem pomalu do sedlovny,kde jsem vzala svoje jezdecké potřeby a hodlala jsem jít do auta a odjet už domů a nikdy se sem nevrátit.Když v tom se ve dveřích objevil stín koně.Upustila jsem leknutím věci na zem,ale stín tam stále byl.Opatrně jsem se přiblížila,abych se podívala,který kůň utekl,nebo který ještě nebyl odvežen do nového domova.Když jsem vyšla dveřmi na malý dvorek spatřila jsem něco,co mi vyrazilo dech a já zůstala stát jako opařená s otevřenou pusou.Vynořil se přede mnou úchvatný bílý hřebec.Jeho mohutné tělo se lesklo v srsti,jejíž odstín ještě lépe vybarvovaly paprsky slunce,ušlechtilá hlava hrdě vzhlížela z výšky na mé duchem nepřítomné tělo.Na neuvěřitelně dlouhém a svalnatém krku vlála při jemném větříku dlouhá hříva,kterou dokonale doplňoval neposedný ohon mrskající sebou sem a tam.Kde se tu ale vzal?To se mi snad jen zdá.Ze snění mě vyrušil nepříjemný hlas starší silnější ženy,běžící ke mně. "Megane!Ty hajzle!Okamžitě se vrať!" Řvala nepříčetně žena.Udiveně jsem na ní koukala,ale přesto jsem ze sebe dokázala dostat pár slov: "Dobrý den,já jsem Rachel." "Nazdar." Odsekla,aniž by se na mě podívala a rvala hřebci do huby ostré udidlo a velmi těsnou uzdečku. "Nemyslím si,že ta uzdečka je správně nastavená na jeho hlavu."Podotkla jsem. "A já si zase nemyslím,že by jsi mi měla radit co mám a nemám dělat.Dámo!" Zařvala,škubla koni za otěže a táhla ho za sebou k bráně areálu.Zaslechla jsem kousky rozhovoru mezi ní a panem Bucklyem. "Paní Stevensnová,náš areál zkrachoval.Byli jsme nuceni prodat všechny koně a já se uchýlím do penzionu.Nejsem již schopen obstarávat vše kolem koní a nemohu za tu práci ani nikomu zaplatit!Není z čeho." Obhajoval se smutně.Žena byla ale neodbytná. "To by vás to zabilo mít tady jednoho koně?!Mnoho inteligence sice nepobral,ale moje dcera je teď dlouhodobě upoutána na lůžku a já nemám o koních ani ponětí." Mluvila k majiteli arogantně. "Myslím,že ta cena,kterou jsem vám za ustájení navrhla,není k zahození.Takovouhle nabídku od nikoho nezískáte!" Obhajovala svůj názor. "Nejde tady jen o ustájení milá paní.Jde o to,kdo ho bude jezdit,kdo ho bude trénovat.Nemůže tady jen tak stát a běhat ve výběhu." Tvrdil pan Buckley,když v tom mu skočila do řeči. "Zaplatím i jeho trénink,i veterináře i jezdce,co jen bude potřeba!Hlavně mi ho tady nechte!" Ze zlé ženy se stala prosící panička,které pan Buckley bohužel podlehl. "Dobře dobře.Říkáte,že to na moc dlouho dobu nebude,když vše zaplatíte,nevidím tedy problém." Dáma vrazila otěže hřebce do jeho rukou s nějakou pro mě nezjistitelnou částkou ,nasedla do svého kabrioletu a odjela.Už už jsem chtěla odejít,když v tom mě pan Buckley zastavil: "Rachel!Rachel!Počkej chvíli.Pospícháš hodně?" "No…já….vlastně ani ne.Proč?" Nešťastně se podíval na Megana. "Aha.Je mi to jasné.Ale neříkal jste náhodou,že si najdete malý byt,při nejhorším penzion,a s tímhle vším nadobro praštíte?" "Ano,to jsem řekl.Ale taky jsem od jak živa tvrdil,že ženy dokáží s muži neuvěřitelně manipulovat." Nabídnul mi jeho otěže.Významně jsem se mu podívala do očí napřed vážně,ale pak jsem se začala smát a vzala jsem si cígle do rukou. "Dobře.Takže já ho vyčistím a připravím mu box…." "A Rachel?" podíval se na mě,když už jsem se s hřebcem rozešla ke stájím. "Potřebuji,abys ho jezdila do té doby,než dcera té paní bude schopná postarat se o něj.Dostaneš od ní zaplaceno." Než jsem stihla cokoliv říct,nebo jakkoli protestovat,pan Buckley zmizel ve svém domě.Mohutný hřebec do mě jemně drcnul čumákem. "Copak je krasavečku?Máš už hlad?" Zalaškovala jsem s ním a odvedla ho do jeho nového boxu.Stáje byly tak prázdné,nebude tu žádný jiný kůň.Jen on.Uvázala jsem ho v uličce a s kolečkem mu jela pro pořádnou nálož pilin,aby se tu měl jako v bavlnce.Celou cestu s napětím sledoval,co se bude dít.Když jsem vykládala čerstvou podestýlku na podlahu boxu,ucítila jsem,jak mi funí na záda.Prudce jsem se otočila a Megane ucuknul.Začala jsem se smát,protože pohyb,který udělal prostě směšný byl.Prohlédl si mě tak trošku z patra a znenadání sebral mou zelenou mikinu,kterou jsem měla položenou na zemi vedle boxu.Začal s ní mávat vysoko nad zemí,jemně u toho ržal a vyloženě se bavil.Snažila jsem se na ní dosáhnout,ale vždy mi ji buď vytrhl z ruky,nebo byla prostě moc vysoko.Náhle jsem ucítila,že zamnou někdo je.Megane upustil mikinu a vydal se i přes uvázané otěže té osobě vstříc.Sklonil hlavu a nechal se něžně laskat od mladé slečny,která byla upoutána na invalidní vozík. "Ahoj drobečku.Tak ty tu takhle řádíš s novou ošetřovatelkou jo?" Její pohled uvízl na mém. Omlouvám se.Takhle sem vpadnu a ani se nepředstavím.Jmenuji se Estelle a tady Megane je můj." Usmála se a podala mi ruku.Nepohrdla jsem. "Já jsem Rachel.Budu mít Megana na starosti.Nemusíš se bát,bude v dobrých rukou." Trošku nedůvěřivě se na mě podívala. "To jsem ráda.Snad si budete rozumět." Smutně se zadívala hřebci do očí a pak k němu promluvila. "Ach Megane.Co si mi to provedl?" Objevily se jí v očích slzy.Trošku mě to vyděsilo.Co by jí mohl provést kůň?Může snad za její zranění on? "Estelle?Stalo se něco?" Zeptala jsem se. "Ne,to bude v pořádku." Zmateně vytáhla kapesník z kapsy a otřela si obličej. "Promiň,už musím jet.Byla jsem jen zaplatit panu Bucklyemu ustájení na další měsíc.Tak ahoj." "Ahoj…" Než jsem se stačila vzpamatovat byla blonďatá dívka s modrýma očima jako studánky pryč.Megane za ní znepokojeně koukal a překračoval na místě. "Hou malý.Klid." Snažila jsem se ho uklidnit.Vylezla jsem po žlabu v boxe k oknu,abych viděla,co se děje.Pan Buckley mladou dívku objal a pomohl jí z vozíku nastoupit do auta.Pak se podíval směrem ke stájím a vydal se zamnou. "Rachel?Jsi tu někde?" Díval se mezi boxy zmateně. "Tady jsem.Stalo se něco?" "Ne já jen jestli jsi se seznámila s Estelle." "Ano.Seznámila.Vypadá jako moc milá dívka." "To vypadá a taky je.Přijela mi zaplatit ustájení dopředu.Potom se zamnou stav,zaplatím ti za tenhle měsíc." Prohlásil a odešel.U dveří do stáje se ale otočil a ne příliš nadšeně řekl: "Na toho hřebce si dej pozor." Cože?Proč si na něj mám dát pozor?Vždyť mě přijde jako naprosto pohodový a klidný hřebec.To je mi ale tajností dneska.Proč každý mluví v tajnostech? Jen co jsem stihla hřebci připravit box a do žlabu mu nandat poslední zbytky sena,co tu ještě zbyly,objevil se opět pan Buckley. "Rachel dej mu uzdečku a vyveď ho do haly!Já tam zatím počkám." A mě bylo jasné co se bude dít.Proběhne tak zvané zkoumání kvality koně,přesně tak,jako ho prodělal Sponzor a všichni ostatní koně,co zde byli.Ovšem problém byl,že Megane neměl žádnou výstroj.Ani svou uzdečku,sedlo,prostě nic.A ačkoliv mi něco uvnitř říkalo,ať to nedělám,šla jsem do sedlovny pro závodní uzdečku mého Sponzora.Pevně jsem jí stihla v rukou a na chvíli zavřela oči,abych si připomněla okamžik,když jsem mu jí nandávala.Megane vyhlížel poněkud zmateně z boxu a nevěděl,co bude dál.Krásná čokoládově hnědá kožená uzdečka s pozlaceným zapínáním mu padla jako ulitá.Vyvedla jsem hřebce do haly,kde už pan Buckley postavil malý parkur s vysokými překážkami. "Můžeš ho pustit.Já si vezmu bič a naženu ho támhle na ty dva skoky co jsou za sebou." Jakmile se starý muž přiblížil k hřebci s dlouhým lonžovacím bičem,rozběhl se proti němu a začal se před ním vzpínat.Uši podél hlavy a oči plné zlosti a nenávisti mě vyděsili hrozným způsobem,ale i přesto jsem byla schopná jednat.Přeskočila jsem hrazeníhaly a běžela se postavit před starého bezmocného trenéra. "Megane přestaň!" Křičela jsem na koně.Ten ale jako vyměněný začal běhat kolem nás s hlavou přikrčenou u země. "Megane co se to s tebou děje?" Křičela jsem stále.Hřebec ale na nic nereagoval a aby toho nebylo málo,Buckley ho švihnul pořádnou ranou přes hřbet.Kůň zlostně zakvílel a začal po muži chňapat. "Zahoďte ten bič!Dělejte!" Křikla jsem na pana Buckleyho,který to v mžiku udělal.Náhle se hřebec s nadpozemsky rozšířenýma nozdrami postavil před nás a začal střihat ušima.Sklonil
hlavu a jemně do mě strčil.Pan Buckley se napřáhnul,že koně uhodí,hřebec odskočil a já trenérovi chytla ruku. "Zbláznil jste se?!Nevidíte,že mu zřejmě doma nedělají nic dobrého?!A vy ho ještě chcete bít!" Popošla jsem k vyplašenému běloušovi a hladila ho po čele.Najednou byl jako beránek. "Holka zlatá za celý můj život co pracuji s koňmi se mi nic podobného nestalo.Aby kůň honil lidi jako divou zvěř!" Rozčiloval se pan Buckley až mu po tváři stékal pot a košili mu rychleji než obvykle nadzvedával hrudník. "Klid,on už vám neublíží,podívejte." Snažila jsem se starého muže uklidnit,ačkoliv jsem si sama nebyla sto procentně jistá,že kůň už nic neprovede.Stáli tam,koukali na sebe jako dva gladiátoři v aréně a společně si to všechno chtěli vyříkat.Ne slovy,ale obyčejnou lidskou silou a neobyčejnou silou koňskou. "Dobře.Teď v klidu jděte za hrazení a já ho naženu na překážku." Navrhla jsem a starý trenér se belhal za hrazení.Hřebec se nenechal zrovna dvakrát pobízet a sám od sebe si na dlouhé stěně haly nacválal a jeho tělo se jako stroj dalo do pohybu.Na tu krásu bych byla schopná hledět hodiny a hodiny.Každý sval na těle byl v pohybu.Jeho hříva a ocas vlály,hlavu měl krásně sám od sebe sbalenou na mohutných plecích.Před skokem se jemně napřímil a jako luk se přenesl s neobyčejnou lehkostí a ladností několik centimetrů nad břevno překážky.Podívala jsem se významně na pana Buckleyho.Ten nemohl z hřebce spustit pohled. "Výborně.Výborně." Opakoval pořád dokola. "Rachel dej mu tam o pár stupňů výš." Halekal na mne.Kývla jsem a rozešla jsem se k překážce.Hřebec mi byl v patách a funěl mi na záda.Uskočila jsem a hlasitým výkřikem na něj bafla.Megane ucukl a začal hluboce a krátce řehtat a několikrát to opakoval s hlavou vysoce zdviženou.Smála jsem se,měl opravdu něco do sebe.Jakmile ale viděl,že je postavená překážka,rozběhl se,udělal si malý kroužek a cvalem se řítil na překážku.Zase skočil s obrovskou rezervou.A věřte tomu nebo ne,bylo stojan překážky ukazoval 140 centimetrů. "Kolik tam je?" Zakřičel na mě Buckley. "Sto čtyřicet!" Opakovala jsem nahlas a viděla jeho udivený výraz. "Jdi si pro sedlo,zkusíme,kolik skočí s jezdcem." Prohlásil.Na jednu stranu jsem se třásla radostí a srdce mi plesalo blažeností,ale na druhou stranu jsem měla strach z neznámého koně.A taky z té věty co Buckley prohlásil…Dej si na toho hřebce pozor… Běžela jsem poháněná jistým krásným pocitem do sedlovny pro sedlo po mém milovaném Sponzorovy.Bylo ve stejné barvě jako uzdečka.Čokoládově hnědé s pozlacenými klipsnami a sponkami.Dokonce i třmeny byli ve zlaté barvě.Když jsem vstoupila přes stáje znovu do haly,uprostřed pískového areálu stál Megane a vedle něj starý trenér.Ten k němu natahoval opatrně a pomalu ruku a hřebec stál trošku dál,ovšem zvědavě natahoval krk,aby se ruky dotkl alespoň trošku.Pak se setkali.Megane popošel blíže a začal si starého muže dobírat jemným žďucháním do ramene.Trenérovy ruce jezdili po hřebcově krásné bílé srsti sem a tam a v jeho očích byla vidět radost.Takového ho znám já.Ve společnosti těch krásných zvířat se promění v úplně jiného člověka.V člověka který je plně soustředěný na svou práci a vnímá každý pohyb koně. "No dělej,kde si." Ucukl od hřebce Buckley a pokynul mi,abych si pospíšila.Věřte mi,bála jsem se na tak krásný hřbet položil sedlo.A ještě víc jsem se bála na něj naskočit,a musím vám říct,že to nebylo nic snadného,byl opravdu vysoký.Nahoře jsem se cítila jako na rozhledně.Jemně jsem si přitáhla otěže,prošlápla si paty a pořádně se přitiskla stehny.Hřebec střihal ušima,ale hleděl stále dopředu a čekal na mou pobídku. "No tak nezdržuj,už je rozhýbaný.Támhle si nacválej a skoč to sním." Zvýšil hlas pan Buckley,což byla jeho oblíbená a hlavní činnost při trénování:řvát řvát a řvát.Tak se toho opravdu všichni hodně naučí!Ale já už to brala jako samozřejmost a bez toho jeho jekotu jsem si žádný trénink už nedokázala představit.Stiskla jsem tedy holeně a bělouš se vydal vpřed svižným klusem.Trošku mi trvalo,než jsem chytila jeho tempo,ale nakonec se mi to podařilo.Přišla chvíle,kdy jsme si měli nacválat.Další jemná pobídka,kterou jsem vlastněani nestihla dokonat a Megane cválal.Cítila jsem se jako na houpačce,byl to pohodlný cval.Ne žádné nerytmické drncání,na které jsembyla zvyklá od koní zkažených dětmi,které byli u nás ve stáji.V mém zorném poli se objevil dvojskok.Znervózněla jsem a Megane náhle vysadil jeho rytmický cval. "Rachel neboj se!On to cítí!Musíš ho na tu překážku navést!Tak neblbni a dělej!" Křičel trenér.Vlastně až teď mi došlo,že jsem nikdy tak vysokou překážku neskákala.Vždycky to byl nejvýše metr,ale nikdy ne více.Bála jsem se.Ale najednou byla překážka přede mnou a hřebec musel jednat.Skočil,chvíle letu vzduchem a tvrdý dopad.Cítila jsem,jak jedno břevno padá.Jeden cvalový skok,já neudržela rovnováhu,ale stále jsem se statečně držela v sedle.Megane zaváhal,skočil a předníma nohama shodil další břevno.Doskočil a poslušně cválal dál.Zmateně střihla ušima a škubal hlavou.Slyšela jsem trenérovo "proboha". "Rachel ty se mi snad jenom zdáš!Postavím ti to znova a ty na to teď najedeš správně a neshodíš ani jedno břevno!A jestli jo,tak ten kůň putuje zpět tam,odkud přišel,protože když ho nezvládneš ty,nebude ho mít kdo jezdit!" Řval na mě.Ale měl pravdu,protože v klubu jsem zůstala jako jediná.Má kamarádka Merry byla na koně příliš silná a tréninky pro ní byly spíše utrpením.Agnes odešla chvíli přede mnou,když se dozvěděla,že se bude klub rušit.A ostatní slečny,které sem dojížděli abyli dcerky milionářů nebo zbohatlíku,přestali koně bavit v okamžiku kdy zjistili,že to není jen ježdění,ale taky ohromná práce kolem.Klusem jsem objížděla halu po obvodu a když trenér postavil překážky do původního stavu a zalezl za hrazení,nacválala jsem a namířila si to na dvojskok.Tentokrát už jsem si věřila více a vnucovala jsem si fakt,že on na to má,ale já mu to kazím.Před překážkou jsem se přemístila do stehenního sedu,přizpůsobila se skoku koně,povolila mu nad překážkou otěže a při doskoku jsem se opřela do třmenů.Než jsem se nadála a zkrátila zase otěže byli jsme nad dalším skokem,který proběhl stejně čistě jako ten předchozí.Zpoza hrazení se ozvalo tleskání a pískot. "Haha!Smekám!To byla paráda!A víte vy vůbec kolik jste tam měli?!140 centimetrů!Přesně tolik,kolik skočil ve volnosti!Jdi ho uklidit,už je unavený.A ty určitě také." Smál se šibalsky trenér a plácal koně po plecích.Odešel z haly ven.Pobídla jsem Megana ke kroku a povolila mu otěž.Ikdyž mi krokování přišlo jako nejnudnější část tréninku,tentokrát jsem měla radost,protože jsem seděla na špičkovém koni a měla jsem možnost sledovat a cítit každý jeho pohyb.Sklonila jsem se a natáhla ruku na jeho uši,za které jsem mu jemně zatahala. "Ty si pašák,víš to?" Řekla jsem mu. Odvedla jsem Megana do jeho boxu,sundala z něj sedlo a všechnu výstroj a vyčistila ho.Přežvykoval v klidu seno a z jeho zpocené srsti se jen kouřilo.Vytřela jsem ho do sucha a přehodila přes něj stájovou deku. "Tak ahoj ty šampióne.Zítra za tebou přijdu." Poplácala jsem ho po boku a vlepila mu pusu na krk.V klubovně jsem ze sebe sundala zpocené rajtky a společně s helmou a rukavicemi jsem je položila na stojan,kde ještě pořád stálo moje jméno.Zase jsem si vzpomněla na staré časy,ale možná právě díky Meganovi už mi nebylo tak úzko jako předtím,než ho přivezli.Zamkla jsem klubovnu i sedlovnu a klíče jsem nesla panu Bucklyemu.Ten seděl na lavičce vedle svého domu a usrkával ze šálku teplého šípkového čaje,který měj nejraději. "Tady jsou klíče.Já jedu domů.Zítra přijedu hned jak to bude možné,slibuji." Slibovala jsem. "Rachel…víš…Já nevím,kde mám začít.Je to pro mě těžké,oznamovat ti teďněco,co jsem ti měl říct,než jsem tě na toho koně posadil.Co kdyby se ti něco stalo?Něco jako se stalo…" Nedořekl větu a já mu do ní skočila: "…myslíte jako se stalo Veronice?" Udiveně se na mě podíval. "Jak…to…víš?" "Nejsem hloupá.Ty vaše tajnůstkářské řeči by prokouklo i malé dítě." Dala jsem s ironicky do smíchu. "No jsem rád,že jsi to vzala takhle.Upřímně jsi mě překvapila." Dodal. "Akorát nevím,proč jste se mi to bál říct.Ale na jednu stranu to chápu a už to nechci řešit.A taky jsem vám ještě chtěla něco říct.Všechny ty peníze,které mi chce dávat jeho majitelka,já nechci.Jezdím ho ráda,vlastně budu ho jezdit ráda a žádné finanční záplaty nepotřebuji.Nechte si je a kupte za to Meganovi kvalitní krmení." Řekla jsem a pan Buckley se usmál.Neodpověděl,jen seděl,upíjel z hrknu a koukal,jak nasedám do auta a odjíždím.S blaženým pocitem u srdce jsem se podívala na sedadlo vedle sebe.Měly na něm ležet věci na koně.Ale nejsou tam.Jsou pořád v sedlovně a já mám šanci začít s novým koněm úplně od začátku.Zavřela jsem oči a koukala vstříc budoucnosti.Já a Megane.Spolu.Alespoň prozatím…

Snít svůj sen

16. června 2010 v 20:53 | Neznámý |  Minipříběhy
Vždycky jsem si přála prohánět se na koňském hřbetě, tělo plné energie pode
mnou by přímo létalo, hříva mého oddaného oře by vlála ve větru a já bych nemyslela na
žádné starosti…
Tento sen mi zůstával dlouho nevyslyšen díky tátovu neustálému hraní
v automatech a pití. Rodinná kasička byla čím dál chudší a my jsme na večeři často mývali
jen suchou housku. Na nějaké drahé hodiny jezdectví naše rodina prostě neměla. Maminka
byla nešťastná, brečela a já myslela, že se zblázní… a já vlastně taky.
Domů se mi nikdy nechtělo při pomyšlení, že doma sedí opilý, agresivní otec.
Chodila jsem ke své kamarádce Hance den co den. Společně jsme se učily do školy, povídaly
si, byly u ní doma, kde vládla pohoda a klid a nebo jsme šly ven se projít na čerstvý vzduch.
Když byl konec školního roku, nebyla jsem tak šťastná jako ostatní děti, že
přichází prázdniny, protože prázdniny znamenaly celé dva měsíce sedět doma a dívat se na
svého fotra, který nejen, že utrácí tolik peněz, ale ani nechodí do práce.
Hanka mi sdělila, že o prázdninách se stěhují. Tahle zpráva se mnou neuvěřitelně
otřásla. Hanka se stěhuje? Co si bez ní počnu?! Ta jediná mě držela nad vodou! Pomoc!
Mnou žádaná pomoc přišla dříve, než jsem čekala. Šly jsme s Hankou ven a díky
tomu jsme objevily ohradu se sedmi překrásnými koňmi. Koníci si nás nedůvěřivě z dálky
prohlíželi a když jsem z nedaleké jabloně utrhla malé jablíčko, jedna hnědka k nám přišla.
"Ta je ale nádherná!" vydechla jsem. Tahle kobylka měla nádhernou, tmavou
hřívu, jako by jí dala barvu sama noc a srst měla tak krásně hnědou, jako by si lehla do
čokolády. Na nožkách měla krásné ponožky a podkolenky a na čele měla malou hvězdičku.
Jako by ji je sám malíř namaloval! Prostě krása sama!
Když jsem jí pohladila, zatímco chroupala ono jablíčko, myslela jsem, že sahám
na hedvábí. Byla tak dokonale vyhřebelcovaná a hřívu měla tak krásně pročesanou, až jsem
myslela, že sním. Tohle byl ten kůň, o kterém takovou dobu sním!
Do mého snění vtrhla jedna dívka, která měla přes rameno přehozenou ohlávku
s vodítkem. Měla na sobě béžové tričko, kárované rajtky a vysoké jezdecké boty.
"Co tu děláš?" zeptala se mě ne příliš přívětivě.
"Já… já jsem si chtěla jen pohladit tohohle krásného koníka…" snažila jsem se
nějak vykoktat. Byla jsem zaražená.
"Tobě se koně líbí?" zeptala se už přátelštěji a pomalu šla směrem ke mně.
"A moc!" vyhrkla jsem. Úplně jsem zapomněla, že vedle mě pořád stojí Hanka.
"Jestli chceš, tak si u nás můžeš zaplatit hodinu ježdění," navrhla a já posmutněla.
"Naše rodina na to nemá peníze, je to pro nás moc drahé."
"Tak si můžeš ježdění odpracovat, jestli chceš," tento návrh se mnou pohnul.
"Vážně?"
"Jo. Teď budou prázdniny, tak sem můžeš chodit denně… nebo někam pojedeš?"
"Já? Kam bych asi tak jela…"
"Tak jestli chceš, tak se zítra stav po škole, ale ne sem k výběhům, přijď támhle
do těch vrat. Řeknu to sestře a naší podkoní že přijdeš na pomoc, kdybys náhodou přišla dřív,
než přijdu ze školy já. Od kolika do kolika bys tu mohla být?"
"Když půjdu hned po škole, teď máme míň hodin, protože pozítří už dostaneme
výzo, tak přijdu kolem půl jedný, protože musím jít domů, tam si nechat tašku s věcma a jít
sem. Co si mám vzít s sebou?"
"Vezmi si nějaký tepláky a boty se sjetou podrážkou, jestli takový máš a taky
triko s dlouhým rukávem… Jo a jinak, já jsem Zuzka a ty jsi…?"
"Já jsem Katka," podala jsem jí přes ohradu ruku. Cítila jsem se úžasně! Měla sem
takovou radost!
Ještě jsem se dozvěděla, že ta krásná kobylka se jmenuje Pamela a že je to úžasná
drezuračka, ale ve skocích se také nenechá zahanbit. Byla tak nádherná!

Díl druhý:První krůčky ke stáji
Druhý den jsem letěla ze školy neobvyklou rychlostí a snad jsem udělala svůj životní
rekord v běhu ze školy domů. Doma jsem si vzala již přichystaný batůžek s věcmi, které mi
Zuzka doporučila a také s pytlíkem nakrájených jablíček, které jsem včera utrhla z jabloně u
výběhu.
Den předtím jsem si i zprovoznila mamčino kolo, abych byla ve stájích dříve. Proto
nebylo divu, že jsem stála před vraty, které mi včera ukázala Zuzka, o půl hodiny dříve.
Zazvonila jsem na zvonek a za pár minut mi přišla otevřít asi tak pětadvacetiletá dívka.
"Ahoj, ty budeš asi Katka, že jo?" zeptala se mě ta slečna.
"Dobrý den, ano jsem," pozdravila jsem slušně. Ta slečna mě vyzvala dovnitř a vyšly
jsme na dvůr.
"Ty jsi nikdy nebyla u koní?" zeptala se a já si byla jistá, že si všimla mojí plachosti.
"Ne."
"Je to poznat, tak mi prosím tě tykej, jo?"
"Dobře."
"Jinak já jsem Zuzanina sestra. Bydlím tu s přítelem, celý areál je vlastně náš. Koně
jsou většinou naši, ale máme tu dva soukromé koně a Celsius je Zuzky," řekla mi Zuzčina
sestra a byla mi velmi sympatická. Ačkoliv byla špinavá, byla moc hezká. Líbilo se mi na ní,
že je taková veselá.
Ukázala mi šatnu pro jezdce, kde se mám převléct a řekla mi, že až se převleču, tak
mám jít do stájí, tam jí prý najdu.
Když jsem se převlékla, tak mi Zuzčina sestra ukázala, kde je sedlovna, stáje, výběhy,
jízdárny a ostatní pozemky stájí. Pak přišla Zuzka a Zuzčina sestra jela na vyjížďku s jedním
hřebcem.
"Tak co, líbí se ti tu?" zeptala se Zuzka.
"Moc, je to tu úžasný!" řekla jsem nadšeně.
"To jsem ráda. Teď tu ukážu, jak se čistí kůň a sama si to vyzkoušíš. Vyčistíš támhle
tu kobylku," Zuzka ukázala na velký prostorný box, ve kterém byla velmi tlustá kobylka.
"Jmenuje se Benitka. Je březí a v červenci se má ten malý poklad narodit. Benitka už
odpočívá, pouštíme jí vždycky na celé dopoledne ven a odpoledne ještě na dvě hodiny místo
ježdění. Napase se a je spokojená," upřesnila Zuzka a šla do boxu k Celsiovi. Ukázala mi, co
k čemu slouží a jak se kůň čistí. Vnímala jsem vše naprosto přesně.
Když jsem čistila Benitku, byl to velmi příjemný pocit. Povídala jsem si s ní a pořád
jsem opakovala, jaká je to krásná a hodná kobylka.
Benitku jsem čistila asi tak dvacet minut, dala jsem si velmi záležet. Šla jsem za
Zuzkou, co mám udělat za práci.
"Hotovo?" zeptala se a já přikývla. Zuzka pokračovala: "Takže k té ohlávce, co má
Benitka na sobě, připni vodítko. Sem takhle," ukázala mi na Celsiově ohlávce, kam mám
připnout vodítko. Přikývla jsem a šla za Benitkou.
Připnula jsem vodítko a pak na mě Zuzka zavolala: "Vyveď jí a pojď za mnou, dáme jí
do výběhu."
Zuzka s sebou vzala i krásnou červenou ohlávku s koníky a s červeným vodítkem.
Když jsem Benitku pustila do výběhu, tak Zuzka ukázala na menšího vraníka.
"Na toho dneska půjdeš. Teď ti na něm ukážu, jak se nasazuje ohlávka a zkusíš si to
sama. Pak ti na něm ukážu, jak se uzdí a sedlá," sdělila mi svoje plány Zuzka.
Dozvěděla jsem se, že ten vraník se jmenuje Bonny, je to valach českého
teplokrevníka (netušila jsem, co to je) a že je mu třináct let. Přesto ale ještě jezdí co druhý
víkend na závody s jednou dívkou, která se jmenuje Tereza. Úplně ho zbožňuje, ale dneska
nepřijde.
Sedět na koňském hřbetě byl neuvěřitelný pocit! Ze začátku jsem se v sedle bála, ale
pak jsem si začala ježdění užívat. Zuzka mě měla prvních deset minut na lonži, ale potom
jsem chodila po jízdárně krokem sama. Zuzka mě moc chválila, jak mi to jde a byla si jistá, že
jsem na koni určitě někdy už seděla. Tak tomu však nebylo. Pak si mě vzala na lonž a
zkoušela se mnou klusat. Bylo to velmi obtížné a často jsem myslela, že spadnu. Netušila
jsem, že je ježdění tak náročné.
Když jsem slezla, sotva jsem pletla nohama. A to mě ještě čekala spousta práce ve
stáji!
Zuzka mě naučila odsedlat a oduzdit koně, pak mi přikázala, abych vybrala koním
z boxů koblížky, ukázala mi, jak se promazává sedlo a uzdečka a pak jsem musela namazat
pět uzdeček a dvě sedla. Mezitím si Zuzka připravila Celsia a šla s ním na jízdárnu skákat. Při
skákání jí asistovala jedna dívka, která mezitím přišla a jejich podkoní Jana.
Se mnou byla ve stáji ještě jedna dívka, Jitka a pak se i vrátila Zuzčina sestra (jak jsem
se dozvěděla od Zuzky, tak se jmenuje Simona a dělá modelku).. Potom přišla jedna majitelka
soukromého koně, se kterým ihned vyjela ven na vyjížďku.
Všichni se spolu otevřeně bavili, byli veselí, povídali si a já jsem mezi ně zapadala.
Byla jsem opravdu šťastná, že se mi povedlo najít takové prostředí.
Pak jsem se šla podívat na Zuzku, jak jezdí s Celsiem a opravdu jim to spolu slušelo.
Celsius rytmicky cválal a skákat přes překážky vysoké metr třicet. Celsius Zuzce naprosto
rozuměl a Zuzka si byla jistá tím, co dělá.
"Katko? Prosím tě, řekni Jitce, ať si připraví Petronela a ty mi prosím vyčisti Kalienu.
To je ta krásná kobylka, co se ti tak líbila včera u ohrady, jo?" zavolala na mě Zuzka. Já jsem
jen přikývla a šla jsem směrem ke stájím.
Když jsem čistila Kalienu, nemohla jsem z ní spustit oči. Byla tak nádherná! Neustále
jsem si s ní povídala a dopovala jí jablíčky. Ve stájích jsem našla i tvrdý chleba, který jsem jí
také dala.
Kaliena si očividně čištění užívala. Zjistila jsem, že miluje drbání za ušima. Když jsem
jí tam drbala, slastně přivírala oči. Představovala jsem si, jak uháníme společně s Kalienou
nekončícími loukami. Jsme jako jedno tělo a obě si to užíváme.
Ze snění mě vytrhla Zuzka: "Ty to s ní teda umíš!" řekla obdivně a položila na držák
od sedla sedlo a pověsila k němu i krásnou černou uzdečku.
"Je tak úžasná!" vyhrkla jsem.
"Jo, to je. Obvykle na ní jezdí Simona, ale poslední dobou jí svěřuje mě a pár holkám, co sem
chodí. Až na ní někdy půjdeš, tak zjistíš, že drezúra není otrava, ale zábava. Taky zjistíš to, že
celé ježdění není jen o skákání výš a výš, ale o souladu jezdce a koně. Poznáš to, co jsem
poznala já u Celsia. Mám ho hrozně ráda a nikdy nebudu žádného koně milovat tolik co
jeho," vyprávěla mi Zuzka, zatímco uzdila Kalienu. Myslela jsem že sním-vážně řekla slova:
"Až na ní někdy pojedeš"?

Kůň jménem Artuš

16. června 2010 v 20:50 | Neznámý |  Minipříběhy
Byla jedna stáj jménem Relaxace. Tuto stáj vlastnila hodná paní Mcelistrová. Manžel jí zemřel při velkém závodu na koních, ale paní Mcelistrová neztratila důvěru ke koním. Paní Mcelistrová měla stáj s 50ti koňmi šampióni, na které byla úplně sama. Jednou se přišla do stáje podívat dívka, která se jmenovala Karolína. Karolína měla ráda koně, měla i nějaké medaile s klubem Minifarma. Tento klub se bohužel rozpadnul kvůli nedostatku peněz. Karolína toužila po svém koni, ale rodina ve které Karolína žila,byla chudá. Karolína zašla za paní Mcelistrová a nabídla se, že jí bude s koňmi pomáhat. Paní Mcelistrová souhlasila a domluvili se, že Karolína může chodit každý den a zadarmo. Po domluvě Karolína poděkovala a šla domů za maminkou, aby jí tuhle zprávu řekla. Maminka se pak zeptala kolik to stojí. ,,Nic to nestojí",řekla Karolína. Maminka tedy souhlasila. Druhý den ráno Karolína vylítla z postele, honem se oblékla, nasnídala se a běžela do stáje. Naštěstí byla stáj hned vedle nich tak to měla Karolína blízko.Hned se šla ohlásit paní Mcelistrové,že už je tu.Šli tedy do stáje a paní Mcelistrová ukázala na koně které bude mít na starost Karolína. Měla jich 25 a paní Mcelistrová jich měla taky 25. Mezi koňmi, o které se starala Karolína byla jedna těhotná klisna jménem Jenifer. Byla to 6tiletá ryzka s lysinkou na čele. Karolíně se moc líbila. Paní Mcelistrová Karolíně řekla, že by měla porodit zítra. Po ukázce stáje se dali do práce.Karolína dala všechny koně do výběhu kromě Jenifer. Jenifer dala do kruhovky proto, aby jí ostatní koně třeba nekopli do břicha,což by znamenalo, že klisna porodí mrtvé hříbě. Karolína vykydala všech pětadvacet boxů, vymyla žlaby, nalila čerstvou vodu a připravila žrádlo na večer. U Jenifer podestlala 20ticentimetrovou podestýlkou. Pak zašla do výběhu pro koně. Jednotlivě je kontrovala a vyhřebelcovala. Všichni byly v pořádku .Zavedla je do boxů a dala jim mrkev. Karolína si šla pro kolečko, hrabičky a vidle . Dala nářadí do kolečka a šla do výběhu sebrat bobky. Paní Mcelistrová byla ráda, že jí někdo pomáhá. Když měla Karolína kolečko plné šla ho vysypat na hnůj. "Uff to byla dřina", řekla Karolína. Pak si jí zavolala paní Mcelistrová a řekla, že se může jít projít s Jenifer po vesnici. Karolína přikývla a běžela pro ohlávku a vodítko na Jenifer…

Přes nebeské lávky

16. června 2010 v 11:42 | Markéta Sýkorová - Přes Nebeské lávky |  Minipříběhy
Vyšel ze svého malého domku pro služebnictvo a vydal se prázdným dvorem po kamenné dlažbě ke konírně. Služebnictvo dnes mělo volné odpoledne a nespíš všichni seděli v kuchyni a cpaly se zbytky od oběda. Dívka v zeleném klobouku, který byl stejné barvy jako její sukně, kterou si držela vykasanou nad kotníky, se mihla zahradou mezi rododendronovými keři, ve chvatu přeskočila záhon růží, které se ji svými trny pokusily zadržet, jako by jí chtěly zabránit dostat se tam, kam tolik pospíchala. Proběhla kvetoucím skanzenem na dvůr ve chvíli, kdy jeho postavu skryly bytelná vrata stáje. Lehký vánek jí načechral dlouhé blonďaté vlasy splývající z pod klobouku.
Anglie se utápěla v horkém srpnovém odpoledni a sluneční paprsky se zabodávaly do kraje a vysávaly už takhle vyprahlou zemi. Tráva za stájemi byla suchá, spálená a dychtivě toužila po vláze.Nepršelo už dlouhou dobu a léto bylo suché a horké. Azurové nebe bylo bez mráčku, nic co by nasvědčovalo, že by mohl přijít blahodárný déšť.
Otevřela těžká vrata a vešla dovnitř. Mezi pískovcovými zdmi se držel příjemný chládek a vzduch voněl senem a koňským potem. Měla ráda tu vůni koňské šíje, co jí ulpěla na rukou po chvílích strávených v sedle. Byla mnohem přirozenější než matčiny těžce sladké parfémy, které ji šimraly v nose a nutily kýchat.
Prošla uličkou mezi stáními a koně k ní otáčely své ušlechtilé hlavy a občas zastříhaly ušima. Nakukovala mezi ně, jako by někoho sháněla.
,,Filipe, Filipe!" Její hlas se rozléhal mezi stěnami. ,,Co si přejete, Beth?" ozval se jí za zády. Stál u černé kočárové klisny a chystal se jí zaplést hřívu. Hrabě plánoval následující den obchodní schůzku do nedalekého panství a přál si mít své vraníky patřičně upraveny. Pár jeho klisen mu kdekdo záviděl, obě byli téměř k nerozeznání stejné.
Odpověděla mu, že by se chtěla jít projet, laskavě ho požádala, aby jí osedlal její oblíbenou klisnu. Usmál se a pohodil hlavou, až mu černé vlasy spadly do očí. Zeptal se jí, zdali by neměla být touhle dobou na hodině vyšívání, a ona jen sešpulila rty a pohrozila mu ukazováčkem. ,,Ještě ty začínej. Nemůžu jehlu s nití ani vidět. Je to ztracený čas."

Příběh se smutným koncem

16. června 2010 v 11:41 | Neznámý |  Minipříběhy
Chlapec a dívka jeli na motorce pouze s jednou přilbou, kterou měl chlapec z kopce rychlostí 180km/h. Dívka se strachem v očích kříčí, ,,Spomal nebo sletím.'' Chlapec s klidem odvětí, ,,Ale nesletíš, jen se mě pevně drž!'' Dívka opět zakřičí, ,,Spomal prosím, já se bojím.'' Chlapec odsekne, ,,Ne! Je to zábava.'' Vyděšená dívka řekne, ,,To teda není. Spomal prosím!'' Chlapec odpoví, ,,Tak dobře..... Ale řekni že mě miluješ.'' Dívka se slzami v očích potvrdí, ,,Miluji tě. Ale teď už prosím spomal.'' Chlapec ale zakřičí, ,,Teď mě prosím obejmi, jako by to bylo naposledy.'' Dívka ho tedy obejme a znova ho prosí, ,,Spomal už konečně!'' Chlapec jí po chvíli ticha požádá, ,,Můžeš mi sundat helmu a nasadit si ji? Překáží mi.'' Dívka to udělá a znovu obejme chlapce.
Druhý den v novinách
Motorka narazila do budovy kvůli selhání brzd. Byl na ní mladý pár. Mladík bohužel tragickou nehodu nepřežil. Pravdou je, že chlapec v půlce kopce zjistil, že mu vypověděly brzdy. Nechtěl však, aby to jeho přítelkyně zjistila. Místo toho chtěl aby mu řekla, že ho opravdu miluje, naposledy obejmula. Potom dal dívce svou helmu ikdyž věděl, že to znamená jeho smrt, jen kvůli tomu, aby ona mohla žít.