11-Rozhodující bitva

12. dubna 2010 v 20:01 |  Únos princezny
,,Musíme se někde zastavit na noc.", rozhodla Míša.
,,Nedaleko je vesnice.Někoho tam znám.", ozval se Jiří.
,,Vážně?"
,,Však uvidíte."
Došly k jednomu stavení. Mež stačil Jiří zaklepat, dveře se rozletěly a do náruče mu skočila Vlasta.
,,Ahoj Vlasto. Neznáš někoho, kdo by nás na noc ubytoval?"
,,Jiří! Jak to, že umíš mluvit?"
,,Řeknu ti to později. Znáš teda někoho?"
,,Můžete přespat u nás. Tatííí?"
,,Ano, Vlasto? Ach, Jiří. Vítejte zpět princezno. Vážený cizinče."
,,Tatí, že u nás mohou na noc zůstat?"
,,Jistěže. Tedy, nebude vám vadit vadit spát na tvrdé posteli princezno?"
,,Ale vůbec ne. Jsme vám velmi vděčni."
,,Zavedu vás tedy do vašich pokojů."
Noc strávily u Vlasty a Franty.Všichni až na Tomáše spaly. Přemýšlel, co ho může potkat a co je v té lahvičce. Jednorožec přece říkal, že je pro něj. Třeba to nic nebude. S tímto vysvětlením usnul.
,,Vstávej Tome. Už musíme jít!", třásla s ním Míša.
,,Hmm.... Cože?"
,,Už musíme jít!"
,,Aha."
Vstal a šel za princeznou. Před stavením stály tři už osedlaní koně s brašnami.
,,Dobrá ráno, Tome. Rychle, musíme jet. Vlasta s Frantou šly na houby, ale nychystaly nám jídlo do brašen."
Tomáš nevěděl, co na to říct. Vyhoupl se tedy do sedla rozjel se pryč. Jiří a Míša se na sebe podívaly, pokrčily rameny a rozjely se za ním. Jely mlčky, jen když byli unaveni, udělaly si přestávku. Asi hodinu cesty od hradu se začaly jejich koně vzpouzet.
,,Co se děje?", ptala se ustrašená Míša.
,,Nevím. Ale můj kůň se takhle vzpouzel, když bylo na blítku nějaké nebezpečí.", odpověděl Jiří.
Rychle! Jeďte! To jsou tygrosauři!", popoháněl je Tom. Z vlastní zkušenosti ale věděl, že jim neutečou. A měl pravdu. Tygrosauři se jim lepily na paty. Jeden se odrazil a skočil na princeznina koně. Ten se svalil na zem a shodil tak Míšu.
,,Jiří jeď do hradu pro pomoc. Pospěš si. Já Míšu ochráním!"
Jiří se ještě jednou podíval na princeznu a na Toma, který ho očima popoháněl. Nakonec obrátil koně a pobídl ho směrem k hradu. Tomáš seskočil z koně. Běžel za princeznou. Ta se zatím posadila.
,,Dost!", zazněl cizí hlas. Tygrosauři obkličující Toma s Míšou se rozestoupily. Tam, na nějvětším tygrosurovi seděl Dujan. Míša cítila jak jí tuhne krev v žilách. Tomáš se nevědomky roztřásl. Nakonec se zklidnil a nasadil na tvář ledovou masku.
,,Ty!", zařval a ukázal na Míšu, ,,Jak ses mohla opovážit nás špehovat?"
,,A jak ses mohl opovážit ji unést?", otázal se Tomáš.
,,Tak ty jsi tu taky? To jsem si mohl myslet, že jí pomůžeš." S těmito slovy vytáhl svůj meč, ,,Za to teď zemřeš!"
,,NIKDY!", ozvala se Míša zastupující mu cestu, ,,To radši sama zemřu!" Tom nevěřil svím očím. Ona by se za mě obětovala, pomyslel si.
,,Jak odvážné.", procedil mezi zuby Dujan, ,,Avšak k ničemu. Ale tvé přání se ti splní. Teď zemřeš Ty!" Vzal ji surově za ruku, přitáhl k sobě a dal jí meč ke krku.
,,Ne!", zakřičel Tom. ,,Zabij mě! Ji nech ale naživu."
,,Jsi hlupák. Vážně sis myslel, že bych zabil vlastní nevěstu?", pravil Dujan a odstrčil Míšu. Než se stačil ubohý Tomáš vzpamatovat, zabodl mu meč do srdce. Tom se zhroutil na zem.
,,Tome!", rozkřičela se princezna neubráníc se slzám.
,,Máš štěstí. Kdyby tě tak nemiloval a neobětoval se pro tebe, zabil bych tě taky.", řekl Dujan překvapené Míše, vyskočil na Demmyho, hvízdl na tygrosaury a odjel.
,,Ach, Tome. Prosím neumírej!", vzlykala princezna klečící u něj.
,,Neplač Míšo. Mi... miluji Tě."
,,Já tebe taky. Jen prosím, neumírej!"
,,Sbo... sbohem Míšo.", zašeptal a zavřel unaveně oči.
,,Tome! Tome!", křičela Míša, avšak Tomáš jakoby neslyšel. Princezna se rozplakala.
,,Ta lahvička, mé dítě. Vytáhni ten meč a nalij mu do rány vodu z kouzelných květů jednorožce.", ozval se jemný hlas královny.
,,Mami? Mami, kde jsi?"
,,Teď se o mě nestarej. Zachraň Toma."
,,Dobře."
Míša vzala meč do obou ruk. Vytáhla ho. Utřela si slzy a nalila mu do té rány vodu z lahvičky. Z rány se začal zlatavě vlnit mlha. Rostla a obtáčela Tomovo bezvládné tělo. Míša se jen úžasle dívala, jak se mlha pomalu ztrácela a poslední zbytky se vrátily do lahvičky, kde zčernala. Tomášovi se začala třást víčka, potom otevřel oči. Pak se opatrně posadil.
,,Tome! Ty žiješ!", radostně vykřikla Míša a obejmula ho.
,,Ano. Žiju díky Tobě, jednorožci a tvé matce."
,,To jen díky vaší lásce.", ozvala se královna.
,,Mami? Kde jsi?"
Princezna se otočila a vychrstla na svou matku vodu ze džbánku. Avšak nic se nestalo.
,,Copak se nic nestalo?"
,,Ale ano. Čekala jsi, že se něco stane? Nějaké blesky, burácení?"
,,Mno... ano, čekala."
,,Ale to je jen v pohádkách."
,,A co ta mlha, co uzdravila Toma..."
,,Já to chápu!", ozval se zničeho nic Tomáš, ,,To nebyla mlha, ale láska. Ta voda z lahvičky byla zase taková zkouška naší lásky. Kdybys mě tak nemilovala a já tebe, nic by se nestalo. Nemám pravdu?"
,,Ano, Tome. A ta voda ze džbánku bylo štěstí."
,,Štěstí?", nevěřila Míša.
,,I štěstí může být klíčem k vysvobození."
,,To nechápu! Láska vrátila Tomovi život? Štěstí tě vysvobodilo?", nerozuměla princezna.
,,Šárko, má lásko!", ozaval se jiný hlas. Král Jaromír s Jiřím a vojáky právě přijížděl. Zamířily k nim. ,,Míšo, dcerko. Ty žiješ! Sláva Bohu. Děkuji vám, cizinče. A teď pojedeme domů."
,,A co Tom, tati?"
,,Pro něj se určitě najde nějaká odměna.", mávl ledabyle král.
,,Jste v pořádku, má královno?", otázal se Jiří.
,,Děkuji, jsem v pořádku."
,,A vy princezno?"
,,Jiří! Říkala jsem ti, že mě máš říkat Míšo. Jinak jsem v pořádku."
,,A co ty, Tome?", zeptal se Jiří, čímž ho příjemně překvapil.
,,Nikdy jsem se necítil líp.", usmál se Tomáš.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama