Šílený úkol

29. října 2015 v 8:17 |  Vládce živlů
Tuhle cast nemel rad. Nastesti mel kov uz vytezeny a odlity. Kovat nejakou zbran z dlouhych prutu uz byla hracka. Dlouho premyslel, jaka zbran bybyla nejvhodnejsi. Nakonecse rozhodl pro delsi dyku. Nekdo by mohl namitat, ale pro jeho ucel byla dokonala. Pomalu uz formoval ostri, kdyz k nemu do kovarny pribehl jeho "otec". Vypadal vydesene.
,,Proc me rusis? Stalo se neco?", zeptal se otravene.
,,Ona... ta divka.... ona utekla.", hlasil zadychane Vladce. Presne jak ocekavaly. Ashiong se zatvaril zmatene, jakoby tomu nerozumel. Potom ale zbrunatnel vzteky.
,,COZE? Jak se ji to mohlo povest. Nedavbno jsem tam byl a byla tam. Nepustils jinahodou?", oboril se na nej. Vladce se rozklepal.
,,To ne. Nedovolil bych si ti odporovat. Sel jsem ji jenom zkontrolovat a byla pryc. Provaz byl prepaleny.Ten obojek na ni nejspise nefunguje."
,,Nefunguje? Pochybujes snad o me praci?"
,,Ne, to ne. Odpust, prosim. Mohu neco udelat, abych odcinil svuj omyl?"
,,Najdi ji. Nebo ne. Ty uz radeji nic nedelej. Zustanes tady u zbrani. A neopovazuj se neceho dotknout!", zarval na nej Ashiong nez odbehl. Vse slo podle planu.
Vladce pockal jeste maly okamzik. Chtel mit jistotu. Kdyz se Ashiong nevracel, zacal hledat Sirenitin batoh. Byl u protejsi strany, hned vedle truhly s odlitky.
 

21-Útěk nebo boj?

26. října 2015 v 10:43 |  Vládce živlů
Sedla si chvíli na zem a natáhla nohy, co nejvíc to šlo. Prudce jí v nich zaškubalo. Povolila je a zase natáhla. Díky mamince, že ji tohle cvičení naučila. Za malý okamžik měla nohy rozcvičené. Teď se pomalinku vydala ke dveřím. Přitiskla ucho na dřevo, v naději, že uslyší, jestli tam někdo je nebo není. Nic neslyšela. Zlehínka omotala třesoucí se prst kolem pramínku stříbra, připravená se okamžitě bránit. Opatrně brala za kliku. Otevřela jen tak na škvírku, aby viděla dovnitř. Nikde nikdo. Dobře tedy. Rychle vběhla dovnitř. Nezapomněla zavřít. Co kdyby ji chtěl ještě zkontrolovat? Lepší když na její útěk přijde později aspoň o malou chvíli. V místnosti byl jen stůl s miskou a pár židlí. Nakoukla zvědavě do misky. Voda! Hltavě se napila. Osvěžila ji a pročistila mysl. Nedbajíc na bolest nabrala vodu do dlaně a cákla ji na popáleniny na druhé ruce. Musela se kousnout do jazyka. Takovou bolest jí nepřinesl ani ten ohýnek. Ovšem, po pár bolestivých momentech bolest polevila. ´Vyčistila´ tak i druhou ruku. Mrkáním zaháněla nežádoucí slzy. Tak. to by měla. Teď by to chtělo najít batoh. A doufat, že její povedený "bratříček" ho nechal někde válet. Bála se ale, že ho bude pečlivě hlídat.
,,Ale... kdopak se osvobodil.", zazněl za ní tichý, chraplavý hlas. Vyděšeně se otočila. Za ní stál Vládce živlů. Její ´otec´.
,,Co po mě chceš? Co chcete vy oba?", taktéž zašeptala Sirenita. Hlavou jí zběsile vířily myšlenky. Prozradí ji? Sváže ji zase?
,,Já nic. Možná... ne. Ashiong chce pomstu. Ale nevím, proč do toho zatahuje i tebe. Jde mu o mě. A o zapomnění."
,,Zapomnění? To nechápu."
,,Chce zapomenout na všechny city. Přátelství, lásku, rodinu. Jako nesmrtelný je dost těžké něco takového najít. Začnou si všímat, že se neměníš a pak se tě začnou bát. A na to všechno chce zapomenout. A má už i svůj plán, jak toho dosáhnout."
,,Plán? Ty víš o jeho plánech a pomáháš mu?"
,,Nemám na výběr. Musím. Ikdyž vím, že se mě chce zbavit. Poslouchej.", nabádal ji otec.
Sirenita zaslechla vzdálené chrastění. Potom klapot a cinkání. Někdo něco koval. Ashiong. Co to dělá?
,,Vyrábí zbraň, která by ze mně vysála všechnu moc. Tu chce potom ovládnout. Stát se novým Vládcem živlů. A mě zabít. Co zamýšlí s tebou nevím. Myslím, že to zatím ani on sám neví."
,,A to se nedá nic dělat?"
,,Nevím. Bojovat nemohu. Prastaré zákony, mocnější než celá země mi to přikazuje. Už tím, že jsem ti ublížil že je narušil."
,,A co já? Já bojovat mohu ale ne s tímhle obojkem. Nemůžeš ho odstranit?"
,,To mohou jen dary nebeských mocností. Já takovou sílu nemám. Aspoň ne teď. Můžeš utéct. Pomohu ti."
Utéct. Ta myšlenka byla lákavá. Možná by ji nechytli a ona se dostala domů. Tam by jí pomohly. Jenže..... Může to vzdát? Nechat všechno za sebou? Teď? Nebo bojovat? S obojkem tlumící její moc? Bez darů živlů?

20-Nepřítomnost živlů

21. října 2015 v 16:15 |  Vládce živlů
Sirenita tomu nemohla uvěřit. Nic. Vůbec nic. Tuhle absenci živlů už jednou zažila. Tehdy v bludišti. Tam ji ale zachránil kvítek Země. Ovšem ten byl v batohu, který ji sebrali. A ten pitomý obojek rušil její kontakt s Větry. Cítila je, ale to bylo všechno. Jakoby ji neslyšely. Nemohla tmu uverit. Citilase jakoby ji odervaly kousek duse. Tak moc ji chybeli.
,,Tak uz jsi vzhuru. Urcite jsi yjistila vyhody toho krasneho nahrdelniku." privital ji Ashiong.
,,Okamzite mi ho sundej!", vyjela na nej Sirenita.
..To ne. Ani nahodou. Ja ti ho sundam a ty se na me vrhnes veskerou svou moci.", vylicil presne jeji umysl.
,,Takze co? Nechas me tu pobihat s timhletím na krku?"
,,To bych mohl, ovšem, považovaly by tě za uprchlou otrokyni a ačkoliv jsem jakkoliv zlý, viset na provaze tě vidět nechci."
,,O, jak slechetne. Takze me tu budes drzet az do konce?"
Ashiong se zamyslel. Nevedel to. Nevedel co dal. Pomsta je jedna vec ale zkaza celeho sveta? To ne. Mozna.... nejak absorbovat do sebe silu sveho otce a stat se sam Vladcem zivlu. Mel by moc, po ktere vzdy touzil. Ale co pratelstvi? Rodina? Laska? Vzdy po nich touzil a nikdy je nedostal. Ovsem, podle toho, jak se jeho 'otec' staral o jeho matku a jeho samotneho byl zrejme vuci temhle vecem otupely. Ano. Necitit uz takovou touhu. To by byloskvele. Sirenita s obavou v ocich pozorovala sveho 'nevlastniho bratra'. Sledovala ty zmeny v obliceji. Nejistota, smutek a potom zlomyslnou radost. Desila se jeho zleho usmevu, ktery napadl jeho rty. Jako kdyby dospel ke znicujicimu zaveru.
,,Uvidis draha sestricko. Svet jeste nekonci. Budu mit dost casu vymyslet co s tebou.", odvetil zahadne a odesel. Sirenita sklopila hlavu. V ocich se ji sbirali slzy zoufalstvi.
Nepritomne se zacala skrabat na ruce. Po chvili ji neco koplo do prstu. Prekvapene zamrkala. Blesk. No, ovsem. Neni uplne bezbranna. Ovsem, ruce a nohy mela svazane. A nevedela presne, jak blesk pouzit. Nove kopnuti od blesku na ruce ji uz plne probralo. Nvedela, jak mohla byt tak hloupa. Beznadej ji uplne zahltila mysl. Zaklanela ruzne hlavu na stranu, az chutila maly praminek ve kterem se skryvalo i par stribritych vlasu. Vedela, ze to bude bolet ale nemela na vyber. Prudce trhla s hlavou a vyrvala vlasy. Ovsem zadny hrom ani blesk. Jen v miste kam dopadly vlasy na provaz to zajiskrilo a zacalo plapolat. Napla vsechny sve omezene sily a snazila se horici provaz rothnout. Pritom se hryzala do rtu aby byla uplne zticha ikdyz ji plaminek palil. Kdyz uz myslela ze ji ruce uhori, provaz zapraskal a povolil. Rychle zadusila plaminek. Zapesti mela mirne popalene a neskutecne bolelo. Jeste ze Ashionga nenapadlo svazat ji vlasy dozadu. Nejspise nemel poneti, co jeji praminky skryvaji. Nastesti pro ni. Uvolnila si nohy a chvilku s imi cvicila nez vstala. I presto se ji podlomila kolena. Byla volná. Jenže... Co dál?
 


19-Rodinná šarvátka

28. prosince 2014 v 23:04 |  Vládce živlů
,,A proto jsi udělal tohle všechno? Jsi normální? Tohle přece není důvod k tomu, aby jsi ho málem zabil a přivedl svět ke zkáze!", vyjela na něj zlostně Sirenita.
,,A to ti není dost? Ach, zapomněl jsem, jsi pouhá naivní dívenka co nic neví.", začal zase zuřit Ashiong.
,,Tak mi to vysvětli! Pouč mě o tom svém utrpení!", naléhala Sirenita. V hlavě se jí rodil velmi nebezpečný plán. Nejdříve ho ale musela znovu rozhněvat aby si jí moc nevnevšímal. Potom by třeba měla větší šanci.
,,Vysvětlit? Jak chceš vysvětlovat ty staletí kdy se bojíš aby nikdo nezjistil co ddokážeš? Jak se musíš přetvařovat, že tě dívky nezajímají. Ta muka když se zamilujes a uveris té jediné osobě, která se tě pokusí zabít hned jak se jí sveris. To nedokážeš ppochopit... "
Bla, Bla... Pomyslela si Sirenita. Je to sice dojemné ale teď potřebovala zapomenout na soucit. Musela se soustředit. Jemně a opatrně zavolala na Vítr síly. Pocítila slabý zachvech jeho přítomnosti. Podívala se na Ashionga. Ničeho si nevšímal. Právě teď přecházel v kruhu před ní a snažil se jí vysvětlit jak trpěl a jak je ona naivní a rozmazlena. Nechala Vítr aby ji naplnil ruce silou a pak několika trhnutimi přetrhla část provazu. Teď už bylo snadné si rozvázát ruce. Poděkovala větru a poslala ho znovu k Vládci. Teď se v duchu musela opravit. Poslala ho za svým otcem. Uslyšela jak zalapal po dechu. Ashionga to vyrusilo z jeho lamentovani.
,,Co se deje, starce? Konecne ti dochazi, kolik jsem toho musel kvuli tobe vytrpet?"
,,Tve trapeni je nic oproti tomu, co se stane vsem ostatnim lidem na zemi, pokud mne nenechas jit"
,,Nechat te jit? To jako vazne? Dobry pokus o vtip. Ovsem pouze jen pokus."
,,To nebyl vtip 'bratricku'! Pust ho!", zavolala na nej Sirenita.
,,A co kdyz ho nepustim, draha 'sestricko'?"
Sirenita nedopovedela. Misto dalsich, zbytecnych reci se na nej vrhla. Nebzlto zadny efektivni zapas plny magie. To ne. Pouze obycejny pestni zapas. Kdo by si myslel, ze nema Sirenita proti silnejsimu a starsimu Ashiongovi zasnou sanci, ten by se krute zmylil. Mozna za to mohl vztek, touha to zastavit nebo naval adrenalinu, protoze Sireenita zatim dost vyhravala. Klecela na Ashiongovi a snazila se ho uskrtit. Ashionguv pokus o obranu zacal ochabovat, kdyz byla najednou krute odhozena. Priduseny Ashiong se prudce rozkaslal, jak se snazil nabrat vzduch do plic a vzapeti se rozesmal. Kousek od nej stal roytreseny Vladce zivlu s rozbitou zidli v ruce. Sirenita svirala svuj bolavy bok. Nemohla uverit svym ocim. Ten, komu se tak snazila pomoct byl veskutecnosti nate satne strane. Snazila se doplazit ke svemu batohu, kde mela hvezdice, kdyz ji Ashiong zvedl za vlasy do vzduchu.
,,See zivly se rozluc drahousku.", zaseptal ji temne do ucha, nez ji nasadil kovovy obojek. Pote vse zcernalo.

18-Nález rodiny

25. prosince 2014 v 23:41 |  Vládce živlů
Než se mohla byť jen otočit v domku. Ale byla přivázaná k židli a Vládce ležel na zemi nejspíše v bezvědomí. Chtěla se k němu dostat ale byla uvázaná moc pevně.
,,Je v pořádku. Jen jsem ti chtěl taky něco říct. Ovšem nesmírně rád bych ti to největší tajemství řekl sám ale nejsem takový ničema za kterého mě máš.", ozval se za ní ledový hlas.
,,Tak se neschovávej a ukaž se mi ty chytráku!", zavolala na něj podrážděně. Hned vzápětí uslyšela šouravý krok. Kolem ní se mihl někdo v hnědém.
,,Spokojená?", odvětil stejně podrážděně. Stál před ní nějaký mladík. Byl spíše vyhublý než hubený. Ostře řezané lícní kosti a zelené oči planoucí potlačovaným hněvem kryté dlouhými blond vlasy s temnými, černymi proužky. Sirenita si všimla zvláštní podobností mezi ním a Vládcem.
,,Fajn. Kdo tedy jsi?", začala se ptát bez vyzvání.
,,Jdeš přímo k věci, že? Aspoň to bude snazší. Tedy jak pro koho.", začal se smát. Pak ale zase zvážněl. Přisunul si židli naproti. Pohodlně se rozvalil, aby na ni měl dobrý výhled.
,,Jsem tvůj nevlastní bratr a jeho", ukázal na Vládce,,,syn."
Sirenita na něj v němém šoku zírala. Hlavou jí běžely myšlenky na plné obrátky. To nemyslí vážně! To není možné!
,,Proč........proč jsi ho tedy unesl a mučil, když jsi jeho syn?!"
,,Proč? PROČ? Ach tohle bych ti rád vysvětlil. Potřebuji k tomu ale něčí pomoct." pravil rozhněvaně. Zvedl se ze židle a přešel ke svému otci jak tvrdil. Kopl do něj.
,,Hej, probuďte se!"
,,Nekop do něj!", rozkřičela se na svého takzvané bratra.
,,Budu do něj kopat jak budu chtít a ty se potom taky přidáš.", začal se zlověstně smát. Vládce u jeho nohou se schoulil do klubíčka, aby se ochránil.
,,No, konečně. Řekni tedy mé drahocenné sestřičce pravdu. Ale zkraťte ji prosím tě. Kdo má ty tvoje kecy furt poslouchat."
,,Pravdu? Jakou pravdu?", ptala se už napůl vyděšeně. Nevěděla co si o tom má myslet.
,,Sirenito je mi to moc a moc líto. Ashiong má pravdu. Bohužel. Jsem váš otec. Akorát vás dělí nějaké tři století. Jeho matku jsem měl rád, ale tvoji jsem upřímně miloval. Kvůli ní jsem tu chtěl zůstat ale příroda se začala hroutit jako teď. Proto jsem od ní a od tebe musel odejít. Možná právě proto ovládáš všech osm Vládnoucích větrů a dokázala jsi najít všechny Nebeské mocnosti. Protože ty, Sirenito, jsi má dcera.", pravil znaveně.
,,Bla, bla, bla. No jasně. Ty jsi zvládla tohle všechno, vybraly si tě Vládnoucí větry. A co já? Co jsem dostal do vínku já?! Nesmrtelnost. Pouhou nesmrtelnost. Víš jaký to je, když kolem tebe umírají všichni koho znáš a ty pořád vypadáš na dvacet? Jasně že nevíš. Nevíš ani jaký to je, schovávat se, protože se tě lidi bojí anebo aby tě neupálily. Když matka umírala, řekla mi, kdo je můj otec. Za ta léta si to zjistila. A já jsem zbytek svých let hledal způsob jak tě najít. Pak jsem zjistil, že vládnu mocí očarovat kov. Ale jen ten, který vlastnoručně vytěžím a upravím. Před dvaceti lety se zbláznila příroda a já věděl, čí je to vina. Sledoval jsem ho. Neznal mě. Nepamatoval si mou matku. Tak jsem se mu pomstil.", smál se temně Ashiong.

17- Špatný konec bludiště

30. června 2014 v 23:56 |  Vládce živlů
,,To bludiste musi nekde koncit!'', zlobil se Vladce. Polozil ruce na zem, ale at se pokousel o cokoliv, nevyslo to. Sirenita se pokousela neco rozlustit z kouzelne mapy, ktera se omotala kolem blesku. Ani kouzelne vetry ji nepomohly. Jakoby byli jejich schopnosti utlumene. A aby toho nebylo malo, zacal se bludistem nest zly smich.
,,Najde nas. Nema to smysl. Nikdy se z toho bludiste nedostaneme.", zacal sizoufat Vladce. Sirenita stale verila, ze najdou cestu ven. Musi. Ac ji vladnouci vetry nepomohly, stale je citila v sobe, ve svem nitru. Bourily se tam veskerou svou silou. Neco se ji tim pokousely naznacit. Vladce se znovu pokousel nejak vyuzit svou moc. Sedla si unavene na zem. Kdyz vytahovala vodu, padl ji zrak na maly bily kvitek. Nadejne ho sevrela v dlani. Zeme pod jejima nohama se zachvela. Najednou vedela, kudy se vydat. Smich ustal. Nejspise vytusil ze s deje neco spatne. Sirenita si toho nvsimala. Sla jako v tranzu bludistem. Ani se nepodivala, zda ji nasleduje. Po chvili dosly ke stromu, kterym se sem dostala. Zeme naposledy zaburacela. Strom se otevrel a mohly projit zpatky. Za nimi se ozval vykrik. Nikdo si toho ale nevsimal. Venku je cekalo velke prekvapeni. Az po kolena vzely v zaveji snehu. Jakoby nekdo odemkl skrinku, vytryskly z ni vsechny vetry. Chvili se kolem nich tocily, jako by si uzivaly svobody.
,,Jsme venku! Ty jsi to dokazala!", jasal Vladce. Sirenita se naneho podivala. Jeste pred chvili vypadal, ze neudela ani krok a ted delal andelicky ve snehu. Znovu se na i usmal.

,,Musim ti neco vratit. Ted uz ho potrebovat nebudu.", pravil a oslal k ni zpatky vitr sily.

,,Neco mi dluzis. Nemyslis?", zeptala se ho ostre. Jeho usmev povadl. Pomalu prikyvl.

,,Pojdme nekam do tepla. Tam ti vse vypovim.", odpovedel, nez je prenesl k nejakemu domku.

,,Spatna volba.", ozval se skrabave cizi hlas. Nez se stacila otocit, byli v domku. Ovsem ona byla uvazana k zidly a Vladce lezel nejspise v bezvedomi na podlaze. Chtela se k nemu dostat, ale byla privazana moc pevne.
,,Je v poradku. Jen jsem ti chtel take odpovedet na nejake otazky. Ovsem, rad bych to nejvetsi tajemstvi rekl ja sam, ale nejsem takovy nicema.", ozval se za ni ledovy hlas.

16-Zmatený útěk

30. června 2014 v 23:11 |  Vládce živlů
Uviděla tam všechny možné mučící nástroje, ale i obvazy a misky s bylinkama. Co se to tu děje? Přemítala Sirenita v duchu. Otřeseně vyšla z místnosti. Jako další zkusila ty vpravo. V další části byla tma. Počkat! Úplná tma nebyla. V rohu stála malá svíčka a nad ní nezapálená louče. Vzala svíčku, aby prosvětlila místnost. V dalším okamžiku si přála, aby to neudělala a přitom byla ráda, že to udělala. Naproti ní totiž stál Vládce živlů. Vlastně nestál. Spíše visel. Byl pověšen za ruce tak vysoko, že nedosáhl na zem. Hlavu měl svěšenou dolů. Jeho dlouhé stříbřité vlasy mu halily tvář. Byl do půlky těla nahý. Nepochybně proto, aby ho onen ''Mučitel'' mohl týrat ještě víc. A přece měl kolem hrudi ve výšce srdce omotaný obvaz. To Sirenitu celkem překvapilo. Zbytek těla měl posetý jizvami a čerstvými ránami. Přistoupila k němu blíž, aby mohla shlédnout veškerá zranění. Jakoby ucítil její přítomnost, zvedl prudce hlavu. Chvíli na ni mžoural, jakoby ji nemohl poznat. Po chvíli se jeho oči rozšířily úlekem.
,,Sirenito? Jsi to ty?", zeptal se rozechvěle.
,,Ano. Zvládla jsem to. Našla jsem tě a teď tě odvedu.", povzbudila ho dívka.
,,To nejde. Okovy jsou z magické oceli. Tu nic nerozsekne."
,,Vsadím se, že ano."
Poodešla kousek stranou. Opatrne vytáhla dvě vrhací hvězdice. V mysli si představila jak protínají okovy ale ruku neporaní. S touhle myšlenkou je vrhla. Hvězdy udělaly ve vzduchu oblouk. Jakmile narazily do okovů, ty se s rachotem rozpadly a hvězdy zmizela. Vladce se doslova zhroutil na zem, jak byl zesláblý. Sirenita vytáhla z batohu vodu. Něco ji přitom napadlo. V duchu přivolala Vítr síly. Když ucítila jeho posilující přítomnost, požádala ho, aby se přesunul k Vládci a pomohl mu. Ještě jednou ji poslal posilující energii, než splnil její prosbu. Kolem Vládce se rozvlnilo malé tornádo. Okamžik nato zmizelo. Vládce ale vstal a děkovně ji objal.
,,Musíme zmizet. Rychle, než se vratí.", zašeptal jí do ucha. Prikývla.
Chtely projit stejnou cestou, avsak dvere zmizely. Misto nich se objevily dvoje nove. Vzaly to temi napravo. V nasledujici mistnosti nebylo nic jineho nez dalsi troje dvere. Zkusily to zase v pravo. Ale nasledujici mistnost jin zase ukazala jen dvere. Bylo to jako bloudit labyrintem. Kazda dalsi mistnost nenabydla nic jineho nez dalsi dvere. Bylo to beznadejne.

15-Kam zmizel Vládce?

30. června 2014 v 22:23 |  Vládce živlů
Tak dobře. Už měla všechny dary nebeských mocností. Jenže.... co dál? Kde hledat? Sirenita si začala natáčet pramínek vlasů na prst. Kudy teď? Podívala se na svou mapu. Ukazovala jí cestu k jezírku. Proč? Sirenita se podívala na sebe a yměnila názor. Menší koupel by se jí hodila. Nohy měla pořezané. Oblečení na sobě mělo vrstvu zaschlého bahna, které se sice loupalo ale zapáchalo. Vydala s tedy k němu. Jezero bylo křišťálově čisté. Byla ho skoro škoda zašpinit. Přesto to bylo nutné. Takhle nemohla mezi lidi. U jezírka rostlo nějaké křoví, které použila jako úschovnu svých věcí. Voda byla sice ledová ale stále to bylo lepší než chodit jako bahnité strašidlo. Poškrábané nohy pálily a štípaly. Vylezla na chvíli z vody, aby si mohla odložit své vyprané věci. Rozházela je na malou pláž aby proschly. Potom se vrátila do vody, opláchnout nohy. Jakmile si byla jistá, že ve škrábancích není ani kapička bahna, vyšla z vody ven, lehnout si na deku. Měla štěstí. Dneska se sluníčko rozhodlo, že bude hrát jako kamínka. Díky tomu mohla za chvíli pokračovat v cestě. Láhev na vodu měla konečně zase plnou. Teď ji zase začala trápit jedna zásadní otázka. Kde je schovaný Vládce živlů. Kouzelná mapa mlčela. Ale počkat! Blesk se otočil. Teď mířil na druhou stranu jezera. Sirenita zajásala. Blesk by ji mohl pomoci. Pokud se vydá směrem, který ji ukazoval, mohla by ho najít. Sirenitou proběhla vlna velké naděje. Svět mohl být zachráněn! Z nebližšího keře, který chránil její věci utrhla velkou, hustou větev. Hodila ji na vodu a opatrně na ni položila batoh. Větev se mírně ponořila, ale věci zůstaly v suchu. Znovu tedy vešla do jezera. Tentokrát aby ho přeplavala. Na druhé straně se blesk ale neotočil. Sirenita se rozhlédla kolem. Nemohla být na místě. A pokud by šla rovně, narazila by do stromu. Obešla strom s cílem někde v dáli. Jenže blesk se otočil. Směřoval zpátky. Tudíž musela ke stromu. Ve větvích ale nic neviděla. Vyčerpaně se opřela o strom. Nepřítomně si prohrábla vlasy se stříbřitým pramínkem. Rychle s rukou ucukla. Vlasy jí daly ránu. Když se teď podívala na nebe, uviděla nad sebou černý mrak. Blesk na ruce začal zářit. Teď tomu konečně rozuměla. Vztáhla ruku k jednomu z mnoha malých pramínků. Sevřela v nich jeden vlas a prudce škubla. V okamžiku, kdy jí vlas sklouzl do dlaně se zablesklo a blesk vystřelil ke stromu. Vůbec do něj ale nenarazil. Projel skrz. Strom zprůhledněl a uprostřed něj se objevil průchod. Sirenita na nic nečekala. Okamžitě proběhla vzniklým otvorem. Ocitla se v malé místnosti. Připadala si jako Alenka z říše divů. Místnost byla nepříjemně cítit po hnijícím dřevě. Ostražitě se rozhlédla kolem. Nikde nikdo. Co teď? Na pravo byli dveře. Potichu k nim došla. Žádný zvuk neslyšela. Prudce otevřela dveře. Tam byla další místnost. Byli tam troje dveře. Zvolila zlatou střední cestu. Dveře ji zavedly přímo do skladu.

14-Bouřná louka

30. června 2014 v 22:00 |  Vládce živlů
Uprostred louky stal nejaky vysoky sloup. Sirenita byla zvedava. Trava ji sahala az po kolena. Nejenze byla vysoka, byla take ostra jako ziletky. Rezala ji obleceni i odhalenou kuzi. Kazde steblo na kterem ulpela byt jen nepatrna kapicka jeji krve se zbarvilo do ruda. Nez dosla ke sloupu, nechala za sebou rudou cesticku. Nevšímala si toho. Na sloupu bylo něco vytesáno starým písmem. Něco jí připomínalo. Jen si nemohla vzpomenout co. Na sloupku bylo napsáno:
Sirenita prsten objížděla vytesané runy. Uprostřed si vzpomněla. Vzala kousek látky, který uřízla z deky. Pokapala ho vodou. Tím vyčistila písmo od mechu a dalších nečistot. Čisté runy zazářily. Teď je Sirenita viděla lépe. V duchu si runy pomalu překládala. Bylo to varování. A nevypadalo to pro ni dobře. Překlad varování zněl: Varuj se poskvrnění této louky. Kdo znesvětí listy bouře, ten zaplatí krví i životem.
Jakmile to vyslovila, nebe se zatáhlo černými mraky. Začalo hustě pršet. V dálce zahřmělo. Sirenita zděšeně odstoupila od sloupu. Zableklo se. Velký blesk uhodil do sloupu a sjel po něm.
,,Kdo znečistil mé rostliny?", ozval se hřmotný hlas, doprovázený dalšími blesky.
,,Já, ctihodný Blesku. Jsem kněžka Sirenita, dcera Irisy.", pravila nebojácně.
,,Jsi odvážná. Přesto tě to neochrání od mého trestu!", zazněl znovu rozzlobený hlas. Z nebes vyšlehl blesk. Sirenita uskočila. Mířil k ní další. Teď už uskočit nestihla. Blesk se ale odrazil od nějakého štítu, jenž jí obklopoval. Z výšin se ozval zuřivý výkřik. Z nebe se snesly tři blesky, které se spojily v jeden obrovský. I ten se ale roztříštil o neviditelný štít. Avšak síla nárazu Sirenitu odhodila několik metrů do trávy. Z batohu jí vypadlo pírko strážce země. To se vzneslo a zamířilo před ní.
,,Smaragdové pírko! Proto tě nemohu zasáhnout. Řekni devče, ty hledáš Vládce živlů?", ozval se překvapeně hlas.
,,Ano. Chci ho zachránit. Mám už čtyři dary nebeských mocností. Prosím, pomoz mi."
,,Dobře. Příroda už musí být usměrněna. Neboj se a nebojuj.", varoval ji hlas. Po jeho slovech ji zasáhl maličký blesk. Bolelo to. Měla pocit, že ji to spálí. Pak bolest pominula. V dlouhých vlasech měla třpytivě modrobílé pramínky a nad kouzelnou mapou vytetovaný blesk.
,,Dal jsem ti sílu přivolat mé blesky. Teď běž. Jdi tou krvavou cestou a už se nevracej. Jakmile opustíš les, zapomeneš na toto místo. Sbohem, velekněžko.", loučil se hlas. Jakmile odešla stejnou cestou, listy se vrátily ke své uschlé barvě. Cestou jí ale vrtalo hlavou, proč jí řekl velekněžko.

13-Hledání louky

30. června 2014 v 21:41 |  Vládce živlů
At se ptala koho chtela, nikdo nic nevidel ani neslysel. Bourna louka jakoby nikdy neexistovala. Sirenita vedela, ze ji srdce radi jit na jih, tamse ji ale moc nechtelo. Tim smerem by se totiz vratila zpatky na akademii. Nakonec si po dvou dnch marneho hledani povzdechla. Obratila se a porazenecky mirila zpet. Trvalo ni to necelych deset dni sviznejsi chuzi. Jenze kdyz mela akademii temer na dohleed, zmenilo se jeni nutkani. Ted ji to tahlo do lesa. Sirenita se zacinala bat. Nenavidela ten pocit. Rozhodne se ji nelibilo, ze nebyla vedena necim hmatatelnym. Najednou zaslechla utrpne zavyti, ktere se ke konci menilo spise na knuceni. Kdyz to uslysela, naskocila ji husi kuze. Zavyti se ozvalo znova. Prichazelo to od mocalu. Sirenita tam okamzite bezela. Presne jak se obavala. V mocalu byl uviznuty vlk. Jak se snazil vyhrabat, zpadl tam az po krk. Kdyz ji uvidel, uprel na ni smutne sve oci a zaknucel.
,,Klid hochu. Pomohu ti. Jen bud pekne v klidu.", tisila ho laskavym hlasem.
Vlk se prestal snazit vyhrabat jako by ji rozumel. Misto toho zasal mirne piskat. Sirenita se rozhledla kolem. Kolem jednoho stromu se ovijela nejaka liana. Odmotala ji od stromu a pripevnila k pasu. Ikdyz to brala jako cire zoufalstvi, nemohla ho tam nechat. Zacala se k nemu brodit mocalem. Vlk ji nadejne sledoval. Prestal dokonce i piskat. Zahrabana az po pas k nemu konecne dospela. Nahmatala v bahnu jeho predni nohy. Udelala jeste krok. Nahmatala vlkovo bricho. Chytla ho a tahla s nim sikmo vzhuru. Bahno pod ni zabublala. Propadla se o znacny kus dolu. Jeste trochu vys vytahla uvezneneho vlka. Byl po kolena nahore. Zacal plavat k brehu. Sirenita se otocila a pomoci liany se pritahovala k pevne zemi. Cestou nekdy jeste pozvedla vlka. Byla jen kousek od brehu kduz uslysela zapraskani. Liana to nevydrzela a praskla. A batoh nechala na brehu.
,,Zeme prosim pomoz! Vodo, nenech me tu prosim zahynout!" Volala zoufala Sirenita.
Najednou mela pocit ze stoji na pevne zemi. Vysla na breh, jako y vychazela z jezera. Sebou tahla i vlka. Ten se na brehu oklepal a svalil se unavene u jejiho batohu. Kdyz si oba oddechly, rozbehl se vlk pryc. Sirenita se podvědomě rozběhla za vlkem. Vedl ji takhle cele dva dny. Dovedl ji k velke louce. Rostla na ni tlusta, sucha trava.
Vlk se na ni podival stylem, ,,Tak jsi tady." Potom zmizel do lesa.

Kam dál